Poslední dobou dost lidí řeší, jak to všechno zvládáme. Popravdě, čím dál hůř, mám pocit.
V sobotu mě M. skoro proti mé vůli odvezl na pohotovost se zimnicí a horečkami, kde si mě nechali s oboustranným zánětem ledvin. Přitom mě močák bolel trošičku několik dní předtím a ledviny jen stylem "kurnik, asi se tam něco děje". Doktor mě neustále prohmatával a nechtěl věřit, že mě to nebolí. Naštěstí po třech dnech čtyřicítek horeček dvoje antibiotika zabrala a já jsem doma.
No a jak už jsem na tom byla trochu líp, tak jsem začala přemýšlet.
Chyba!!!!! Jak člověk nemá nic na práci, tak vymýšlí kraviny, vidím to u babičky.
Začala jsem řešit, jak vlastně fungujeme a jak nám které věci jdou či nejdou a v návalu sebekritiky jsem došla k názoru, že "všechno špatně".
Řešením by bylo zabít ovce, rozrýt zahradu a starat se jen o rodinu a babičku. Pak bych bez stresu měla všechno v cajku a možná i doma uklizeno.
Jenže to bych pak asi neměla v životě nic, co by mi dělalo radost. I přes tu dřinu mě to všechno uspokojuje a mám pocit, že ta práce stojí za to.
Dalším řešením by bylo dát babičku někam do domova důchodců, a dokonce jsem se i na nějaké soukromé v okolí koukala, a přestože vypadají moc hezky, tak si to neumím s babi prakticky představit. Osobně si myslím, že by ji to srazilo duševně zpátky tam, kde byla, když jsme si ji brali, nebo možná ještě hůř. A to mi svědomí fakt nedovolí.
Trochu naděje vidím v tom, že od srpna jdu do nové práce na nižší úvazek a hlavně mnohem blíž domovu. S penězi trochu hůř, ale časový bonus k nezaplacení....
Takže jestli máte pocit, že toho zvládáme moc, tak buďte v klidu, nezvládáme. Jsme jenom lidi a kde někde nadbývá, jinde chybí.
Na rodinné dovolené jsme nebyli už hodně let, slepice jsou někdy bez zrní, protože nemáme čas pro to zajet a trávu sekáme ve fázi, kdy už to normálně sekačkou nejde a musíme to udělat nadvakrát. Dřevo na topení taky nemáme nachystané a o zimní zásobě ani nemluvím, přitom máme na pozemku min 3 obrovské stromy, které chceme zlikvidovat. Prostě nejsou lidi. Děcka mají taky svoje zájmy, a přestože hodně pomáhají, chci aby se rády vracely jednou domů a hlavně, aby se jim přitom nesvíral žaludek při vzpomínkách na propracované dětství.
Tak a na závěr mého šíleného interního výlevu tu máte foto výsledku snažení našich slepic, kdy z původně 20 vajec máme 3 kuřátka. :-) Ale krásná....

Dneska přišel M. po ranním krmení zvěře nakrmit sebe a povídá mi: " Tak ta kvočna, co sedla první na vajíčka (momentálně sedí 2), nám vysedí tak maximálně zombíky."
Koukala jsem na něj nechápavě, tak mi vysvětlil, že při tom sezení milá kvočna zdechla.
Je fakt, že už pár dní jsem si říkala, že je nějaká nehybná, ale to jsem si u prvních našich kvočen říkala taky, strkala jsem do nich jestli žijou a pak schytala parádní klovanec .... Takže v tomhle případě jsem si říkala, že je prostě jen tak svědomitá. Co k tomu dodat?

Fotkou mrtvoly vás nebudu zatěžovat.

Tady máte fotku nadílky, co jsme objevili včera v koutu stodoly, kam snad ani ty slepice nemůžou vlézt. Stále hrajeme oblíbenou hru "Najděte vajíčka"
Pravda, tahle snůška vypadá dost stará, tak si pošmáknou feny, nám nemám odvahu.

Tak moje dvoutýdenní dovolená se smrskla na 3 dny.
Babička je zpátky doma s provinilým pocitem, že je zase na obtíž, ale její touha po domově byla silnější. Když mi bylo ráno v 10 zavoláno, že je babi sbalená a jede domů, chtělo se mi brečet. Taky že jsem brečela. Pak jsem se naštvala a vlastně dobře, protože jsem se posunula ve svém uvažování do fáze, ať mi všichni políbí .... šos. Celé 2 roky, co babi máme musím průběžně snášet dotazy a poznámky o tom, co a jak by se s babi mělo a chtělo jinak, než to děláme my..... Určité věci jsme tiše i hlasitě snášeli, aby byl klid v rodině a kvůli babičce, aby nebyla vystresovaná, aby měla radost .......
Se.u na to. Jak jsem byla v ráži, postěhovala jsem babi nábytek tak, jak já mám pocit,že je to praktičtější, hovadiny, kterých se babi nechce vzdát (jako 20 ks kalhotek, které už 2 roky nenosí, či staré, prošoupané, záplatované noční košile, které se třeba ještě unosí, až babi zemře....) jsem naházela do krabice a odnesla do stodoly a ledničku, která akorát zabírá místo a není zapnutá, ale můj otec ji tam prostě chce mít, aby si babička mohla v noci dát něco k jídlu, jsme zabalili do fólie a odnesli taky pryč.
A ať si někdo zkusí něco říct, že by se mělo jinak.... Můj dům, moje pravidla. Všechno se to ve mě celou dobu hromadilo a teď přišla ta chvíle, kdy si to obhájím, hlavně sama před sebou. Nikomu jinému nemusím vysvětlovat, jak mám poskládaný dům....
Babička ani necekla, ještě poděkovala.
Teta odjížděla s tím, že netušila, jak moc náročné to s babi je.
Za odměnu jsem si otevřela láhev vína, co jsme si dovezli ze sklípku z Hrušovan a zároveň zapila moji od zítřka dospělou dceru, co má momentálně zelenomodrožlutočerné vlasy.

Tak a na závěr naše krásné psice:

Babička nám odjela. Ne navždy, jen na 2 týdny ke své dceři, ale loučila se s námi, jako by nás u neměla nikdy vidět.
Já měla pocit, že když jsem rozhodila péči o babičku mezi mě a hlavně teda holky, tak to nebude taková změna, když tam nebude, ale je to divné. Nechystáme snídani, odjedeme z domu, aniž bychom řešili, jestli tam někdo zůstane, nevylíváme večer nočník a neřešíme, kam se zašila babiččina kočka, která poslední dobou má pocit, že se minerální vata v podlaze perfektně hodí na sr..í.
Mám pocit, že mám hrozně moc času dělat to, co chci a ne, to co musím. Já už to vidím, jak se za ty 2 týdny fyzicky zničím.
Ale dostat babičku dobrovolně z domu, to bylo skoro horší než porod, fakt, vím o čem mluvím...

"babi, volala mi Eva, že jste se domluvily, že k ní pojedeš." "Ale prosím tě, já jí to odkývala, ona dá pokoj..."

"Babi, volala Eva, že s tou tvou návštěvou počítá," "Ale prosím tě, až bude tepleji, třeba v červnu..." "Babi, to už bude červen" "No tak jo"

"Babi, tak jak se těšíš k Evě?" "Ale já nikam nepojedu, mi je tady dobře" "Ale babi, my jsme domluvené, ona pro tebe v pondělí přijede!!!!" "Jo? Tak jo"

"Gabko, já nikam nejedu, mě bolí ruka" "Babi, ta tě bude bolet stejně tady i tam" "Tak jo, pojedu"

"Gabko, já jsem se rozhodla, že nikam nejedu, nemám ani korunu a to se nehodí, jet bez peněz" "Babi, tady jsou tvoje peníze z důchodu, odložila jsem je, abys něco měla" "Jo? Tak já si je od tebe půjčím a jak přijde další důchod, tak ti to vrátím" "Babi, to jsou tvoje peníze, nic mi vracet nemusíš" "Ale já pak budu mít peníze, tak ti to dám" "Babi, to jsou peníze z tvého důchodu, které neprojíš u nás, tak jsem ti je odložila k Evě" " Fakt? Tak myslíš, že bych měla jet?"

Do poslední chvíle jsem měla stažený žaludek, že se něco pokazí....

Nejvíc ale asi protrpí její nepřítomnost naše kočky, které si zvykly chodit na snídani, svačinu, oběd, svačinu a večeři na babiččino okno. Klea celé odpoledne nedočkavě čekala, jestli nedostane nějakou dobrotku, jako třeba polívku nebo kus chleba s paštikou.....