21 let

Přesně tak dlouho mi trvalo dosáhnout na středoškolské vzdělání od ukončení základní školy. Stálo mě to celkem 9 let na středních školách a vlastně to ještě není jisté. Maturuju až v pátek a teď jsem doma, abych se něco k té maturitě naučila. Spíš, abych si to alespoň přečetla. Protože víc nestíhám, zvlášť, když jsem doma, kde je třeba dělat spoustu věcí. Chlapi to mají jednodušší. Ti si sednou, odhrnou binec, pokud jim vadí v tom usednutí a dělají si to, co zrovna potřebují. Já potřebuju mít svoje místečko v pořádku, abych se mohla soustředit na důležité věci. Horší na tom je, že nemám čas si tu pohodu vytvořit, protože se musím věnovat těm důležitým věcem. Začarovaný kruh asi většiny žen. Možná proto nám Bůh dal schopnosti dělat více věcí najednou, protože jinak bychom asi ze stresu, že nestíháme, po nějaké době zkolabovaly.

Takže i teď, přestože si místo učení hraju s blogem, mi hlavou frčí ústava ČR a její jednotlivé části.

Už teď se děsím té noci ze čtvrtku na pátek. Člověk si může stokrát říkat, že to zvládne a navíc profesoři jsou úžasní a pomáhají, ale lidská psychika je neuvěřitelná a mnohdy pro nás laiky nepochopitelná. Možná by pomohlo pár lahví vína s kolou na odreagování mysli, ale to bych asi v pátek dopoledne toho moc ze sebe nevypotila. :-)

No nic, jdu na to, ať to není v pátek ostuda. 

Nestíhám, nestačím....

Tak nějak by se dal popsat můj život za posledních pár měsíců. Práce na plný úvazek, ukončování školy se všemi zkouškami, maturitními i nematuritními, problémy s dětmi (teda hlavně s jedním)...

Přišlo mi to v pohodě a tak nějak jsem to brala jako nutné zlo do chvíle, než jsme s chlopkem vymysleli to, že zůstanu doma a budu pracovat pro něj. Po pár týdnech mi začalo docházet, co všechno jsem ten půlrok nedělala. Kromě věcí, co mi tak nějak chyběly (korálky, procházky...), uvědomila jsem si, že nechodím na návštěvy, na schromka, modlím se jen velmi zřídka a bibli? tu už jsem přestala i oprašovat (spíš bych ji měla začít hledat). Prostě nebyl čas či energie a já se začala těšit, že to všechno zase začnu ve velkém, až budu doma.

Pak přišla kamarádka a když jsem si jí stěžovala, jak jsem totálně zlikvidovaná, tak chápavě pokývala hlavou, že je to jasné a že bych si měla v tom všem najít nějaké rozptýlení, abych nezblbla a všechno to zvládla. Okamžitě jsem ji uklidnila, že si takhle relaxuju u seriálků, že si pustím jeden díl a pak se zase učím....
Tohle ale ona nemyslela. Kupodivu!!!!!! Měla na mysli čas s Bohem, kdy mu tu moji tíži, ten kříž odevzdám a načerpám energii do dalších věcí.
Jo, tohle taky všem ostatním uspěchaným kamarádkám radím. Koza jsem. Ta, co ji udělali zahradníkem. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych ten shon a stres s maturitou při plném nasazení v práci a doma mohla zvládnout s Bohem bez stresu a beze shonu. Že slovo "všechnu svou starost vložte na něj, protože mu na vás záleží" se pro mě jaksi stalo frází nepoužitelnou pro život. Fuj. Stydím se, protože se honím a přitom bych nemusela, což jsem už tolikrát ve svém životě zažila. Kolikrát jsem "padala na hubu" a nezvládala to, co jsem měla, ale když jsem to odevzdala Bohu a prosila o další sílu a energii, tak jsem ji dostala a kolikrát více, než jsem čekala.
Celou dobu jen mluvím o tom, jak budu mít zase čas na Pána a všechny ty duchovní věci kolem, že mě ani nenapadlo, že bych vlastně klidně mohla začít hned.
Jo jo, koza hloupá jsem.

Po dlouhé době

Po velmi dlouhé době jsem se rozhodla k blogování vrátit. Hlavně kvůli sobě. Děje se toho v životě tolik a je škoda nezaznamenat události pro časy budoucí.
Po 15 měsících v advokátní kanceláři a půl roce na plný úvazek, jsme dospěli doma k názoru, že moje místo je doma u rodiny. V době, kdy jsem konečně v práci začala chápat co dělám a jak to dělám, jsem před šéfa hodila výpověď.
Na jednu stranu se neuvěřitelně těším. Zase budu mít čas na sebe, korálky, děti!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!. Škola bude za mnou (pokud mě teda nevezmou na tu výšku) a já budu mít energie na rozdávání. Těším se, až dám do pořádku firemní finance a třeba pak budou i nějaké ty rodinné. :-) Maťo toho má hodně a já mu chci pomoct. Názory, že je mě škoda na takovou práci, že se doma zahrabu, že bych mohla mít super kariéru...................... asi jo. Ale nevyrovná se to odpoledni s holkama na zmrzlině, pochvale za skvěle upečenou buchtu, uklizenému bytu, žádným telefonátům ze školy, co ten Janek opět nemá nebo provedl................... Jsem neskutečně vděčná za tuhle možnost. I když to bude náročné a finančně horší. Důvody jsou možná nehmotné, ale je to investice do budoucna, která se jistě vrátí.

Musím si vypsat hlavu, protože mi bylo zakázáno potrestat viníka a následně ulevit svému adrenalinu.
Neustále doma řešíme nedostatek párových ponožek, což je určitě problém všech rodin s více než 0 dětmi. Dokonce jsem v záchvatu toho, abych minimalizovala ztráty, zavedla tašku, do které se osamocené fusky dávají a jednou za čas se probere a najdou se pak protějšky. K mému neskonalému údivu se taška postupem času neustále plní a plní a jedinců neubývá, ale naopak přibývá. Do dneška jsem to nechápala a hledala v mém jinak dokonalém systému díru. Našla jsem ji. U Janka ve skříni, kde jsem už vzdala dbát na to, aby měl poskládané oblečení do příslušných hromádek (komínky jsem nepreferovala nikdy). Má tak velkou tmavou kouli, kterou vždycky ráno vyhodí, vybere co potřebuje a pak zmuchlá a nacpe zpátky. Člověk ušetří místo. Jenže dneska si chtěl stříhat rukávy na tričku, protože nemá už čisté tílko a to mě teda nedalo a šla mu to tílko najít i přes jeho protesty. A co já všechno nenašla. Svoje kalhotky, Bářiné punčocháče, Maťové trenýrky, dokonce trenýrky od "Stefáků"................... a spoustu nepárových ponožek. Spoustu. Uf, už je mi líp, jdu mu zavřít dveře do pokoje abych ten binec neviděla.
Poslední dobou, jak chodím dost do práce, zjišťuji, že to není tak, jak jsem si to představovala, že to bude v pohodě. Děcka vlčí a na to, aby měly alespoň trochu základ, který jim chci dát, tak budu muset být více s nimi a korigovat je. Opět se vracím k tomu, že peníze nejsou všechno, a že mi chybí rána, kdy jsem holkám česala vlasy do školy a hlídala, jestli mají svačinu a pití. Jsou teď prázdniny, takže svačina odpadá, ale i tak mi chybí se s nimi ráno probouzet a hrát osadníky.... Když přijdu v 5 odpo z práce, tak jsem tak unavená, že mě rozčilují i věci, které mi normálně nevadí a trvá mi nějakou dobu, než se zaklimatizuju a jsem schopná vidět více, než svůj relax.

Nějak se mi nechce nic tady psát. Je toho tolik, že nějak nestíhám archivovat dojmy ani pojmy. Jeden zážitek přehluší druhý a než stihnu cokoliv napsat, je to pryč a neaktuální. Takže tak. Třeba se najde čas a nálada a zase budu psát.