No a dneska z jiného soudku:

rozšířili jsme křídlatý park. Jeli jsme daleko, za draho, ale slepičky jsou krásné. Chudinky žily dosud jen v hale v obrovských klecích v obrovském hejnu. A my jsme je osvobodili a dali jim spoustu místa pro jejich budoucí, doufám, že velmi plodný život.

Trvalo mi dlouho, než jsem si vybrala, které vlastně chci. Nikdy bych nevěřila, že mi budou připadat slepice krásné, ale ony fakt jsou. Byly tak různorodě zbarvené, že jsem nevěděla, které si vybrat a počet jsem měla omezený penězi. Ale jelikož je naše zvířectvo všeobecně tak nějak přirozeně černobílé, rozhodli jsme se v tomto tónu pokračovat. Paní prodávající asi nechápala, co to vlastně řeším, chtěla jsem se trochu pokochat, vybrat ty nejhezčí, ale nakonec jsme jen řekli: "ty šedé, ty bílé, ty černé (ale vemte ty nejčernější)". Stejně tam bylo šero, tak toho moc paní neviděla.

Snášet by měli začít v červnu, takže na prázdniny se už zájemci o domácí vajíčka můžou hlásit.

Došla mi trpělivost. Zcela otevřeně se přiznávám, že jsem selhala. Je fakt, že mému selhání předcházela určitá akce mého muže a po mém selhání následovala menší hádka, kterou jsem rozdýchávala velmi, velmi, velmi dlouho.

Mělo to ale za následek to, že to mému muži bylo asi pak trochu líto, takže se pak skoro týden vkuse každý den chvilinku věnoval práci v pokoji, což se mu teda nechtělo. Nechápu tu geneticky danou vlastnost mužů nedotahovat drbky. Vidím to na dřevě. Pokácet obrovský strom, pořezat velké větve, naporcovat je..... super práce a zábava. Ale posbírat drobné větve, naštěpkovat je, pouklízet pořezané a poštípané dřevo, to už je jiný level a kolikrát je to ani nenapadne, nebo si "nevšimnou"?
Beru to, že jsme každý jinak "naprogramovaný", na druhou stranu to ve mě vyvolává trochu pocit, že jsem tady jen k tomu, aby se těm pánům tvorstva pohodlně dělala ta těžká práce. A to okolo je samozřejmost.

Ach, to zní docela pesimisticky a poraženecky, co?

Nenechte se mýlit, moje frustrace je dávno pryč.

Vlastně se rozplynula ve chvíli, kdy můj muž vzal lopatu a kolečka a navozil mi hlínu do mých nových záhonků, čímž mi ubral práci na několik týdnů. S vděčností jsem mu pak upekla kynutý koláč se švestkami a meruňkami a večer ho pak litovala, jak ho strašně bolí celé tělo, protože si fakt dost máknul. My jsme mezi tím s Jáchymem udělali další záhonky ze starých klád a ty si doplním postupně během roku a osadím až příští jaro.

No, takže výstup z toho vlastně je, že máme skoro předělanou elektřinu v pokoji, já mám připravené záhony na letošní sadbu a zítra přijede Janek na 5 dní a za měsíc snad už natrvalo zpátky.

Já su tak šťasné.

Jo a během dnešního štěpkování se Cora několikrát zdejchla.
Má za chvilku hárat, takže jsem byla lehce nervózní, že si našla někde za lesem bojfrenda. Sice vždycky po chvilce přiběhla, když jsem dostatečně dlouho volala, ale i tak mi to bylo podezřelé, že tak nějak nenápadně vždycky utekla. Naposledy se vrátila s úlovkem. Chudák, netušila, jestli má nasadit pokorný či vítězný výraz. Ale jelikož úlovek už trochu zapáchal, nemám strach, že by byla lovec ona sama.
Jestli jste to nepoznali, tak je to noha od srny. Beztak to byla ta, co mi ožrala moje stromky.

Jaro v plném proudu, nemyslíte?
Bratranec nám vrátil foťák, tak můžeme skvěle dokumentovat naše šílené počínání.

Někdo pálí na jaře čarodějnice, my, jako správní křesťané nedodržující pohanské či modlářské zvyky, jsme spálili kadibudku.
Symboliku to mělo pro nás obrovskou:
- už bylo načase, protože jediný návštěvník v poslední době byla zanášející slepice a následně Cora
- taky tak trochu strašila ve výhledu na naše budoucí jezírko
- tím pádem nic nestojí v cestě nakoupit okrasné keře, které plánuju nasadit nad jezírkem a vymyslet kudy povedou schody dolů.


Sice bychom měli spíš doma předělávat elektřinu a natahovat jemné omítky, abychom se trochu přiblížili koupelně, ale M. se nechce být vevnitř, to jde raději sekat dřevo, nebo řezat stromy. Ještě stále jsem trpělivá žena.

Taky jsem si uřezala větvičky šípku a zasadila do země v naději, že se to uchytí a budu mít u sadu živý plot. Tak uvidíme

Tak kašel zažehnán, samozřejmě den po dobrání antibiotik se mi zablokovala záda takovým způsobem, že při každém pohybu jsem brečela bolestí. Ale i tento drobný zádrhel jsme zvládli a já už cvičím s lopatou a kolečkama. Rozšiřuju záhonky a navozit do nich dostatek hlíny dá fakt zabrat. Jsem trošku naštvaná na svého muže, protože na podzim mi řekl, kde nechce záhony a odkud nemám brát hlínu a na jaře je to už jinak a hromada, ze které můžu brát je už zarostlá a těžká, kdežto na podzim byla ta hlína taková jakože lépe zpracovatelná. Takže zase více spálené energie zbytečně, což v mém případě je taky relativní.

Ale pěkně jsem mu to řekla a teď už to ví, jak mi komplikuje život. :-)

A taky jsem se rozhodla, že si pořídím včely. Kašlu na tchýni, až mi s tím poradí, cokoliv jí řeknu, že chci dělat, tak mi na to odpoví, že je s tím spousta práce. Dneska jsem si prohlídla stránky včelařů, našla kontakt na někoho přímo kousek od nás a začnu si to zařizovat.

V neděli jsme prořezali další 2 jabloně ze stráně. Jen jsme sundali suché větve a moc tam toho teda nezbylo. Uvidíme, jak si s tím stromky poradí. A zase máme co řezat a štěpkovat.

A musíme co nejdříve zbourat kadibudku. Slepice tam pořád zanáší a Cora si za chvilku najde sama cestu, jak se tam dostat i přes zavřené dveře.

Tak tenhle článek je fakt vydřený a jen na nátlak některých z vás mi stále věrných. Takže doufám, že mou snahu a "oběť" oceníte. :-)

Vezmu to chronologicky opačně, takže vlastně retrospektivně (snad si něco z té školy ještě pamatuju)

Jsem opět nemocná, moje klasická únorová viróza na sebe nenechala čekat a já už druhý týden kuckám jak o život, dneska jsem to vzdala a zašla si k doktorce pro antibiotika. V poledne jsem zjistila, že jsem zřejmě chytla i zánět močáku, takže jsem manžela vyslala pro brusinky a modlíme se doma všichni, aby antibiotika na vir v krku zabrala i na vira o pár pater níže. A do toho jsem ráno cestou k doktorce, která ve výsledku měla dovolenou a zaskakovala ji jiná na jiném konci města, nabourala. Debil taxikář stál na "nejlepším" místě v křižovatce a já do něj jako ještě větší debil nabourala, protože jsem koukala někam jinam. To, že nemám měsíc zaplacenou pojistku už neřeším. V pátek jsem dostala pokutu za sjeté gumy, hoši uniformovaní mi odpustili, že jsem nejela připoutaná. Když se daří, tak se daří... nebo sere????? Každému, co libo jest.

Selekce našich vejconošek pokračuje, zabili jsme i poslední starou, a jelikož jsem jí objevila v břiše nejspíš nádor, tak si Rohlík s Corou pochutnali. Voněla teda při vaření nádherně, ale neměli jsme odvahu to jíst.
Další slépku nám cosi roztrhalo, tu jedinou, která snášela bílá vajíčka. Říkali jsme ji francouzka, protože měla hřebínek na stranu jako baret a byla taková proletářská, jediná zanášela, často byla sama mimo hejno...
Takže jsme opět na čísle 5+1 a zbytek starších se přepeřuje, takže vajíčka snášejí jen mladé, které jsou větší než staré a jejich vajíčka jsou skoro tak velká jako od starých. Krásně kulatá, dokonalá.

No a pokud nemáme dva homosexuální kocoury, tak je Rohlík nejspíš kočička. To definitivně rozluštíme podle toho, jestli budeme mít na jaře koťátka.

A mám vylitý finální beton v koupelně. Jupíííííííííííííííííííí.

Akorát že to zase nebude koupelna, protože jisté frakce v našem domě (moje matka) neustále mění svoje nároky a přání, a tím pádem ve výsledku půlka místnosti, co by zbyla z koupelny bude naše. Usoudili jsme, že je blbost půlit velkou místnost a mít 3 miniaturní místnosti, takže koupelnu uděláme tam, kde teď máme kuchyň, což byl vlastně ten prapůvodní plán a v té velké místnosti budeme mít obývák s jídelnou. A kuchyň v chodbě.
Ovšem kdy?????? Toť otázka za milion. Musí se předělat elektřina a pak přehodit záchod a umyvadlo, koupit a vsadit větší okno a pak teprve můžu stěhovat nábytek. Takže plán na další čtvrtletí máme, ještě mít čas ho zrealizovat.
Nedávno jsem řešila, jestli bych do toho šla, kdyby mi M. hned zkraje řekl, že budu na koupelnu čekat rok od nastěhování. Takhle to řešíme po pár měsících a já se vždy upnu s nadějí na nějaký termín a když to nevyjde, tak si řeknu, že když jsme to vydrželi doteď, vydržíme to i déle. A jak začne být venku teplo, vytáhneme zase hadici a venkovní sprchu. Takže co......

A to je asi vše přátelé, tády dády tády dáááááááááááááááá