Tak moje dvoutýdenní dovolená se smrskla na 3 dny.
Babička je zpátky doma s provinilým pocitem, že je zase na obtíž, ale její touha po domově byla silnější. Když mi bylo ráno v 10 zavoláno, že je babi sbalená a jede domů, chtělo se mi brečet. Taky že jsem brečela. Pak jsem se naštvala a vlastně dobře, protože jsem se posunula ve svém uvažování do fáze, ať mi všichni políbí .... šos. Celé 2 roky, co babi máme musím průběžně snášet dotazy a poznámky o tom, co a jak by se s babi mělo a chtělo jinak, než to děláme my..... Určité věci jsme tiše i hlasitě snášeli, aby byl klid v rodině a kvůli babičce, aby nebyla vystresovaná, aby měla radost .......
Se.u na to. Jak jsem byla v ráži, postěhovala jsem babi nábytek tak, jak já mám pocit,že je to praktičtější, hovadiny, kterých se babi nechce vzdát (jako 20 ks kalhotek, které už 2 roky nenosí, či staré, prošoupané, záplatované noční košile, které se třeba ještě unosí, až babi zemře....) jsem naházela do krabice a odnesla do stodoly a ledničku, která akorát zabírá místo a není zapnutá, ale můj otec ji tam prostě chce mít, aby si babička mohla v noci dát něco k jídlu, jsme zabalili do fólie a odnesli taky pryč.
A ať si někdo zkusí něco říct, že by se mělo jinak.... Můj dům, moje pravidla. Všechno se to ve mě celou dobu hromadilo a teď přišla ta chvíle, kdy si to obhájím, hlavně sama před sebou. Nikomu jinému nemusím vysvětlovat, jak mám poskládaný dům....
Babička ani necekla, ještě poděkovala.
Teta odjížděla s tím, že netušila, jak moc náročné to s babi je.
Za odměnu jsem si otevřela láhev vína, co jsme si dovezli ze sklípku z Hrušovan a zároveň zapila moji od zítřka dospělou dceru, co má momentálně zelenomodrožlutočerné vlasy.

Tak a na závěr naše krásné psice:

Babička nám odjela. Ne navždy, jen na 2 týdny ke své dceři, ale loučila se s námi, jako by nás u neměla nikdy vidět.
Já měla pocit, že když jsem rozhodila péči o babičku mezi mě a hlavně teda holky, tak to nebude taková změna, když tam nebude, ale je to divné. Nechystáme snídani, odjedeme z domu, aniž bychom řešili, jestli tam někdo zůstane, nevylíváme večer nočník a neřešíme, kam se zašila babiččina kočka, která poslední dobou má pocit, že se minerální vata v podlaze perfektně hodí na sr..í.
Mám pocit, že mám hrozně moc času dělat to, co chci a ne, to co musím. Já už to vidím, jak se za ty 2 týdny fyzicky zničím.
Ale dostat babičku dobrovolně z domu, to bylo skoro horší než porod, fakt, vím o čem mluvím...

"babi, volala mi Eva, že jste se domluvily, že k ní pojedeš." "Ale prosím tě, já jí to odkývala, ona dá pokoj..."

"Babi, volala Eva, že s tou tvou návštěvou počítá," "Ale prosím tě, až bude tepleji, třeba v červnu..." "Babi, to už bude červen" "No tak jo"

"Babi, tak jak se těšíš k Evě?" "Ale já nikam nepojedu, mi je tady dobře" "Ale babi, my jsme domluvené, ona pro tebe v pondělí přijede!!!!" "Jo? Tak jo"

"Gabko, já nikam nejedu, mě bolí ruka" "Babi, ta tě bude bolet stejně tady i tam" "Tak jo, pojedu"

"Gabko, já jsem se rozhodla, že nikam nejedu, nemám ani korunu a to se nehodí, jet bez peněz" "Babi, tady jsou tvoje peníze z důchodu, odložila jsem je, abys něco měla" "Jo? Tak já si je od tebe půjčím a jak přijde další důchod, tak ti to vrátím" "Babi, to jsou tvoje peníze, nic mi vracet nemusíš" "Ale já pak budu mít peníze, tak ti to dám" "Babi, to jsou peníze z tvého důchodu, které neprojíš u nás, tak jsem ti je odložila k Evě" " Fakt? Tak myslíš, že bych měla jet?"

Do poslední chvíle jsem měla stažený žaludek, že se něco pokazí....

Nejvíc ale asi protrpí její nepřítomnost naše kočky, které si zvykly chodit na snídani, svačinu, oběd, svačinu a večeři na babiččino okno. Klea celé odpoledne nedočkavě čekala, jestli nedostane nějakou dobrotku, jako třeba polívku nebo kus chleba s paštikou.....

Kačenky nám rostou jako z vody.

Akorát se nám zredukoval počet, už jsou jen 3 kusy.
Udělali jsme všechny chyby, na které nás paní chovatelka upozorňovala a pak už nebylo cesty zpět.
Zatím nejsem schopna poznat, jestli to jsou kačeny nebo kačeři, tak čekáme.....

Máme nový televizní program.

Já jsem prostě z těch mimin totálně poprděná...

Jinak to jsou indičtí běžci a kupodivu nejsou k snědku. Teda jen, pokud tam bude kačer. Toho sníme a pořídíme holkám nějakého z jiné krevní linie.
Musíme jim vymyslet nějaká jména, nejlépe indická. :-)

A je to tu zasééééé.
Konečně došlo na má slova, která už říkám asi měsíc. :-)
Máme další něhně.
A je to srdcový král!!!
On má totiž na zadku srdíčko.
Je zajímavé, jak je každá ovečka jiná. Bláža je daleko starostlivější mamina, než Gréta. Více se o synka bojí, neustále ho olizuje..... Gréta to mateřství brala tak nějak v klidu. Dokud nebečel, tak si ho skoro nevšímala. Bláža je neustále v pozoru, vyhýbá se nám, drží se bokem...
Je to krásné....