Kamarádka je zamilovaná. Ale takovým způsobem, že až nechápu. Lítá minimálně 10 m nad zemí, neustále se culí, furt něco hledá, když se se mnou baví, podezřívám ji, že mě vůbec nevnímá. Je to krásné. Fakt ji závidím. Po 11 let manželství už nic jiného nezbývá. Já vím, že můj vztah s chlopkem je o něčem jiném a za nic na světě bych ho neměnila. Ani vztah ani chlopka. Ale tohle už s ním nemám šanci zažít. Nebo by tomu muselo předcházet něco, co by náš vztah natolik zničilo, že bychom museli začínat znovu a to mi zato absolutně nestojí. Nicméně je to moc příjemné vidět někoho zblízka tak moc in love. Když se zmíní o tom, co si spolu špitají do telefonu (a je mi jasné, že to je jen špičička ledovce), až se mi svírá. Užívám si to s ní a moc jí to přeju, není nic hezčího, než na tomhle založit vztah. Vím, že to není nic nového a spoustu lidí to prožívá. Asi se mě to dotýká víc, že onu dotyčnou mám moc ráda a moc jí to přeju. Už abychom s OT začali plánovat další rozlučku se svobodou. Dávám bolševikovi ne rok, ale půlrok, maximálně dva.
Žádné komentáře:
Okomentovat