Neuvěřitelné, že jsme měli teď týden volna od nemocnice. A dneska jsme čekali na výsledky jen 1,5 hod. Nádherné. Sice nás doktor nepotěšil tím, že plánovaná vyšetření v červnu se ještě o jeden den protáhnou, ale to zvládneme. Důležité, že krev je v pohodě, teď ještě tělo musí začít fungovat v pořádku. Za poslední měsíc Janek přibral sotva kilo, vlasy ani jiné porosty mu ještě nerostou, ale je to prý normální, že to chvíli potrvá. Déle, než po těch předchozích blocích.
Já už se taky dávám dohromady, moje fóbie z davů začíná ustupovat a už začínám pomalu počítat s normálními věcmi.

V neděli jsme byli na obědě u tchánů na zahradě. Každý rok si tam nafotím moc hezky děti. Tentokrát začala bojkotovat Klárka, takže ve chvíli, kdy se rozbrečela, protože se nemohla fotit s hlavou skloněnou dolů, popřípadě s vlasy v obličeji, jsem to vzdala. Třeba to příště vyjde. :-) A naivně se utěšuju, že tohle bude vrchol jejích pubertálních aktivit.
Dostal mě Janek, když s děckama hrál na hoňku. O berlích. Už jsem ho ani neokřikovala, jen mě nepřestává udivovat, jak je pro něj přirozené fungovat se svými omezeními a nepoddávat se jim.

Dneska nám doktor vykládal, jak je někdy pro některé rodiny náročné najet na původní režim, který byl před nemocí. My  jsme mu naopak vysvětlovali, že to pro Janka problém nebyl, spíš ho musím brzdit, aby nenajel moc rychle. Vyšla jsem z toho jako velká brzda. :-)