Musím si vypsat hlavu, protože mi bylo zakázáno potrestat viníka a následně ulevit svému adrenalinu.
Neustále doma řešíme nedostatek párových ponožek, což je určitě problém všech rodin s více než 0 dětmi. Dokonce jsem v záchvatu toho, abych minimalizovala ztráty, zavedla tašku, do které se osamocené fusky dávají a jednou za čas se probere a najdou se pak protějšky. K mému neskonalému údivu se taška postupem času neustále plní a plní a jedinců neubývá, ale naopak přibývá. Do dneška jsem to nechápala a hledala v mém jinak dokonalém systému díru. Našla jsem ji. U Janka ve skříni, kde jsem už vzdala dbát na to, aby měl poskládané oblečení do příslušných hromádek (komínky jsem nepreferovala nikdy). Má tak velkou tmavou kouli, kterou vždycky ráno vyhodí, vybere co potřebuje a pak zmuchlá a nacpe zpátky. Člověk ušetří místo. Jenže dneska si chtěl stříhat rukávy na tričku, protože nemá už čisté tílko a to mě teda nedalo a šla mu to tílko najít i přes jeho protesty. A co já všechno nenašla. Svoje kalhotky, Bářiné punčocháče, Maťové trenýrky, dokonce trenýrky od "Stefáků"................... a spoustu nepárových ponožek. Spoustu. Uf, už je mi líp, jdu mu zavřít dveře do pokoje abych ten binec neviděla.
Poslední dobou, jak chodím dost do práce, zjišťuji, že to není tak, jak jsem si to představovala, že to bude v pohodě. Děcka vlčí a na to, aby měly alespoň trochu základ, který jim chci dát, tak budu muset být více s nimi a korigovat je. Opět se vracím k tomu, že peníze nejsou všechno, a že mi chybí rána, kdy jsem holkám česala vlasy do školy a hlídala, jestli mají svačinu a pití. Jsou teď prázdniny, takže svačina odpadá, ale i tak mi chybí se s nimi ráno probouzet a hrát osadníky.... Když přijdu v 5 odpo z práce, tak jsem tak unavená, že mě rozčilují i věci, které mi normálně nevadí a trvá mi nějakou dobu, než se zaklimatizuju a jsem schopná vidět více, než svůj relax.

Nějak se mi nechce nic tady psát. Je toho tolik, že nějak nestíhám archivovat dojmy ani pojmy. Jeden zážitek přehluší druhý a než stihnu cokoliv napsat, je to pryč a neaktuální. Takže tak. Třeba se najde čas a nálada a zase budu psát.

Moje babička milovala nákupy u vietnamců. Líbilo se jí, kolik tam mají věcí a jaké fajné věci a levné...oblečením počínaje a hračkami konče. Něco na mě, na moje nacionální myšlení, názor na neplacení daní..... Postupně nás těmi věcmi zásobovala a já je postupně nenápadně vyhazovala.... Babička v létě odešla a já doma postupně nalézám její dárky, které unikly mému jinak ostřížímu mateřskému zraku. A nemám sílu je vyhodit. Nedávno chtěly děti vyhodit gumového panáčka, co si babička přivezla kdysi dávno z "Prátru". Měla dva a nějak je pojmenovala. Chce se mi brečet z toho, že si nemůžu vzpomenout, jak. Našla jsem taky příšerného umělého ptáka v kleci na baterky, kterého si moje děti vynutily na jedné z návštěv a já si toho nevšimla. Nevím, jak dlouho mi bude trvat tu hrůzu vyhodit. Moc mi toho po babičce nezbylo, asi nejvíc vzpomínek, ale některé věci opravdu oceňuju až teď, když tu není. A pořád mi moc chybí. Na to, jak byla na všechny okolo zlá, jak viděla jen to špatné, mi strašně moc chybí. Když odešel děda, tak to sice bylo smutné, ale tak nějak přirozené. Odchod babičky je doteď pro mě neuzavřený a svým způsobem bolestivý. Ona tady prostě měla být napořád. Život bez babičky není úplný. Nemám ani odvahu jet do Opavy, že to bude příliš bolestivé. Moje dětství prožité u nich, možná i to, že jsem byla jejich oblíbená a babiččiných extempore jsem si užívala nejmíň z celé rodiny, má za následek, že jsem nejspíš jediná, komu se po ní tak moc stýská. A vlastně jsem to ani nečekala, že mi bude tak moc chybět. Hrozně bych ji chtěla zpátky. Je to moje jediné nereálné přání, které mám (kromě toho, že chci pořád ještě zhubnout). Že ji chci zpátky a chci se rozčilovat, že místo aby normálně zvedla telefon, tak mačká tlačítka a moje uši slyší jen pískání, chci ji vozit na nákupy a šílet z toho, jak ji to dlouho trvá, chci k ní jezdit na obědy, kdy uvaří pro 8 lidí 4 řízky a malý hrnec brambor. Chci, aby mi vnucovala staré jídlo s tím, že my to ještě sníme, a já ho chci pak hned vyhazovat do popelnice. Strašně moc mi tahle část života chybí a není nic, co by mi ji nahradilo, co by přišlo místo toho........

nestíhám, nesvačím

Jsem člověk, co si na svoje koníčky a odpočinek najde vždycky čas. Alespoň jsem si to donedávna myslela. Posledních několik dní bylo tak neskutečně hektických, že sezení u počítače a jen tak se kouknout na něco.... Nemyslitelné. Vždycky, když Soňa líčí, co všechno musí udělat, vymyslet, dopsat.... brrrrrr, tak takhle nikdy nechci dopadnout. A já už tak dopadla. Kromě toho, že jsme grant psali opět na poslední chvíli a ve dnech, když jsem měla už domluvené jiné akce, do toho k nám zavítal švagr s dětmi...Těžko se mi vymýšlí chytré věty, když mi kolem stolu pobíhá a řve 6 dětí, do toho si chlapi pustí Herkula Poirota a mě tlačí čas. No a aby toho nebylo málo, tak mi včera odpoledne volali z kanceláře, kde jsem byla na pohovoru (který byl podle mě dost propadák - do každé odpovědi jsem tam nějak vpasovala něco o Majáčku) kvůli praxi a popřípadné další brigády, že tam můžu nastoupit. Na jednu stranu super, na druhou docela stres, protože jsme chvilku předtím se Soňou vymysely programovou náplň Majáčku tak, abych tam mohla být co nejvíce...a Ája mi na to říká: "tak budeš dopoledne v Majáčku a odpo u nás, vždyť se nic neděje, ne?" Neděje, ale kdy budu dělat tu svoji další práci, to mi už nikdo neřekne. Kdy budu se svými dětmi? Nevím, netuším. Na jednu stranu výzva. Na druhou? Já nevím, maximálně zkolabuju, ne? Všichni jsme nahraditelní, hlavně v zaměstnání.

chyba v programu?

Po skoro roce jsem se dostala ke své časově vytížené kamarádce, ještě samozřejmě na chvilku, protože chlopek domluvil setkání kvůli táboru, na který jsem jako penězohlídač měla jít. Stihly jsme si říct pár základních údajů typu, kolik jsme přibraly a jak v práci, když mi zazvonil telefon od syna : "Mami, mohla by sis mě, prosím tě, vyzvednout na informacích v OBI? Je tady i policie." .................
Já nevím, celé dny od onoho "zatčení" přemýšlím, jestli jsem udělala někde ve výchově chybu, nebo jde o to, že si to prostě zkusil. Snad se mu dostalo tolik ponaučení, že už to nikdy více neudělá. Tvrdí, že ne, že je mu to líto a že to byla blbost. Je to blbost, ukrást 16 stupidních klíčenek, nechat se přitom natočit na video, obaly zahodit do koše před obchod a pak se tam vrátit za týden a krást znovu. Je dobře, že spadla klec ve věku, kdy si všichni říkají, že je to klukovina. Ale hrozně to bolí, zklamání z toho, že uklouznul, že to, co jsem mu celé roky vtloukala do hlavy se v jeden moment vytratilo. Budou ještě takové situace, kdy si sám podřeže větev a na veškerá varování zapomene? Asi bude. Na rovinu : taky jsem udělala dost skopičin, které mě pak stály hodně a nejraději bych je vymazala. Nejsem typ člověka, co nelituje ničeho, co v životě udělal. Já některých věcí lituju, a některých moc, přestože mě někam posunuly a svým způsobem jsem za ně vděčná. Ale nemyslím si, že člověk k poznání dojde jen těmi omyly. Jenomže z chyb druhých se nikdy nepoučíme dost, mnohdy ani z těch našich. Bude to nejstaršímu stačit? Pocit, který měl, když na něj sáhla ostraha? Pocit, kdy musel zvednout telefon a zavolat mi? Pocit čekání, co s ním uděláme, až se taťka vrátí a budeme celou věc řešit a vynášet soudy? Strach z trestu? Vydrží dost dlouho, než bude schopný používat mozek a mít tu sílu i rozum si podobné hovadiny rozmyslet??????????? Je mi smutno. Z toho, že třeba přijde něco jiného a pud sebezáchovy se neozve.