Děti jsem nakonec z vyklízení půdy omluvila, jsou na týden u jedné z babiček, navíc v tom vedru tam byla sauna a nechci, aby děti dům začali nesnášet hned v zárodku našeho bydlení.
Půda je tedy stále ještě nevyklizená, ale dneska snad už dofinišuju. V úterý mi přišla pomoct kamarádka a její nezatížené nadšení posunulo vyklízení k rychlejšímu konci. Moje vděčnost nezná mezí.

Musím uznat, že všechny posilovny, zumby, pilatesy a jiné vymoženosti se můžou jít zahrabat v porovnání s tím, co moje tělo podstupuje při vyklízení. Svaly mě bolí průběžně stále, některý den více, některý méně a snad kromě břišních partií, dostává zabrat celé tělo. Už jenom to běhání s různými nádobami a pytlema ze schodů dolů, odhazování věcí na hromadu, házení omítky lopatou do koleček a jejich vyvážení...... No, po těch 2 lechech vysedávání v nemocnicích, je to solidní šok. Ale počítala jsem s tím, takže s nadšením pozoruju i příznivější stránku věci - zmenšující se objem mých proporcí. :-) Pomaličku, ale jistě.

Tahle hromada je focena v poloviční velikosti. V současnosti je už větší a čeká na vytřízení, co se spálí hned a co pak. Stejná je pak o kus vedle a další před domem. A to je jen dřevo.