Včera mi přišel dopis. Fyzicky napsaný na papíře propiskou. S fotkami a s mými dalšími dopisy, co jsem posílala kdysi kamarádce. Padla na mě nostalgie, asi stejně jako na kamarádku, která to vše po těch letech našla.
Jak psala: "co bylo a už není".....


Tak jsem tu napsala srdceryvný článek a pak jsem usoudila, že vlastně o těžkých věcech se sdílet nechci. A těžké věci lidi asi ani nechtějí číst. Na těžké věci si člověk může pustit zprávy nebo otevřít noviny. Ať už ty normální nebo nenormální.

Jen vám sdělím, že tahle fotka mě ve finále rozbrečela, protože jsem si vzpomněla na všechny plány a naděje a ideje, ve kterých jsem tenrát žila. Jak strašně moc se od té doby život změnil. Moc krásně se u takových starých fotek vzpomíná na minulost, když je současnost minimálně normální.  Ale co když součastnost je jen parodií na normálnost i když jste celou dobu dělali vše proto, aby to tak nebylo????

No jsem zase skoro tam, jako před chvílí, když jsem původní verzi vymazala....
Končím, jinak to zase vymažu a vlastně to pak bude o ničem, protože nebude důvod, proč tu fotku vůbec zveřejňovat, když k ní nebudu chtít nic napsat......

A už píšu kraviny, mějte se fajn, užívejte podzimu, protože podzim je krásný, mám pocit, že nejkrásnější období roku a nebudeme si ho kazit černými myšlenkami. Budeme myslet pozitivně a barevně a já fotky schovám a vytáhnu, až bude současnost normální. Nebo budu mít aspoň normálnější hormonální hladinu.