Užíváme si "klidu" doma.
Janek chodí do školy, pravidelně zapomíná svačinu, tak mu ji vozíme. Kdysi bych to neřešila, ale jelikož se mu přes všechnu moji snahu nedaří přibírat, tak dělám svačinářku. On totiž lítá jak střelený.

Od středy ležím marodná. Když přešla šílená bolest krku, nastoupila totální únava s mírnou teplotou a dojezdem lehkého nervového "kolapsu". Do toho nervy se zdravotní pojišťovnou, která se cukala proplatit cesťák do Brna, a sociálkou, která zase dělá nesmysly s čísly. Pojišťovna nakonec zaplatila a sociálka se omluvila a nastavila vrácení peněz po malých částkách. Výsledkem toho všeho je lehce naštvaný manžel a opary po obličeji. No, nějak se ten můj stres musel projevit.
Nákup je pro mě akce s šíleným vypětím sil, mám pocit, že všichni lidi jsou sobci a ignoranti, v lepším případě pitomci. Ale to se zlepší. Stejné stavy jsem měla po vysocedávkované chemě. Jsem přelidněná, vyčerpaná. Tohle je ale slabší odvárek, tak spoléhám, že odezní rychleji.

Zítra nás čeká snad poslední krvák v Brně a měli by nám už nastínit termíny přešetření a návštěvu ortopedie. Po skoro půl roce od operace.

Nesnáším tu dálnici.  Brrrrrrrrrrrrrr

Tak jsme domáááááááááááááááá.

Skončili jsme se všemi procedurami, léčbami a podobnými otravnými věcmi!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Janek má tu ruku trochu spálenou i s kusem hrudníku, ale mělo by se to snad časem spravit bez nějakých těch následků.

Příští týden kontrola krve a pak snad až za měsíc přešetření a ortopedie.

Je mi blaze.......

Dneska je den debil - blbec - pitomec.
Omlouvám se všem, které toto pohorší, ale v hlavě mi zní mnohem horší názvy a nadávky.

Všechno začalo už včera, kdy jsme hodinu čekali na sanitku v ambulanci, aby nás zavezla na ozářky, pak jsme museli čekat víc než půl hodiny na ozářkách, protože jsme se jim trefili do pravidelné kontroly stroje, a pak další hodinu na sanitku zpátky do ambulance pro výsledky krve a pro další papíry nutné k našemu fungování na onkoligii a okolí. V tomhle duchu jsem usínala a myslela na to, jak se těším domů a jak beztak ráno budeme muset zase na sanitku dlouho čekat......

Hned ráno se Jankovi podařilo zlomit klíč od auta, když tam dával svůj batoh. Sanita na ozářky už na nás čekala, tak jsem neměla čas to řešit, zamkla jsem pomocí kleští na korálky a jeli jsme.
Na saniťáka jsem dělala smutné oči, aby na nás počkal, že to bude za chvilku. Pokazila nám to sestra, že máme dneska kontrolu a doktorka tam nebude dřív než po osmé (vyráželi jsme v 7:00 hod, abychom co nejdříve vypadli z Brna).

Saniťák se sbalil, že to teda čekat nebude a já se pokoušela bouřit, že kontrola v žádném případě, že bude příští týden, protože jedeme domů a nemíním se zdržovat (prostě už mi to všechno leze strašně na nervy a hysterčím i tam, kde bych nemusela). Doktorka přerušila vizitu, aby se teda na Janka koukla (cca 3 min) a my mohli opět slavně čekat na sanitku. Přijela "už" po 40 minutách se slovy : "...abychom nemuseli dlouho čekat".

A pak nastaly akce s autem. Při startu se mi objevovala slova START ERROR.............Blikalo mi na našem méďovi už spoustu světýlek, ale tohle jsem viděla poprvé. Na můj zoufalý telefonát chlopkovi jsem dostala radu, že máme jet domů vlakem. Hezké. Pak ho napadlo, že v té plastové části klíče je cosi s názvem imobilizér, takže jsem tak nějak složila ten klíč a světe div se, nastartovala jsem.

Další akce nastala za Olomoucí na benzince, když jsem musela dotankovat naftu. Už jsem se nerozjela. Takže další víc než půlhodina čekání, než vychladne motor ve stresu, jestli to pomůže a budeme moct jet dál. Pomohlo to. Díky Bohu.
Nepomohly Jankovy chytré rady typu, ať nestresuju, nevyšiluju, uklidním se a podobné......... Takže dostal další naučnou lekci o tom, že někdy se ženská musí nejdříve vybrečet, vyvztekat, zanadávat si... než je schopna racionálně uvažovat. "Pobavil" mě pán, co se mi tam snažil pomáhat, argumentem, že se dějí horší věci. Mě ať o tom vykládá, cestou z dětské onkologie.

Když mi začala před Havířovem svítil kontrolka oleje, rozhodla jsem se už to neřešit a jet domů ať se děje cokoliv.

Asi to takhle nevyzní tak tragicky, jak jsem to prožívala já, ale po pár dnech s Jankem, na ubytovně, bez chlopka a bez dětí jsem dneska opravdu potřebovala jen dojet domů, dát si svoje kafe a nic neřešit.

Třeba dneska už budou jen příjemné akce, co?

Tahle písnička mě uchvátila v pondělí cestou na ozářky..... Nejde se mi nepodělit. :-)

Máme za sebou další týden ozářek............
Příšerné, deprimující, stresující................ ponorka jak prase!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Navíc je to všechno teď rok od doby, co jsme začali řešit tuhle hnusnou nemoc.
Přesně před rokem se Janek vrátil z hornických slavností a už se nezvedl. Stahuje se mi žaludek a chce se mi opravdu zvracet, když na to pomyslím. A nejde mi nemyslet.
Doufám, že nestrávíme další rok připomínáním si toho, co bylo loni. Ale ono to teď fakt jinak nejde. Navíc tím, jak jsme teď opět v Brně, tak je to všechno o moc silnější.
Na ambulanci děti s katétrem, s kruhy pod očima a bez vlasů, řas a obočí....