středa 25. srpna 2010

stránky

V rámci mé náplně práce se snažím nějakým způsobem zařídit chlopkovi internetové stránky na rozbíhající se solární systémy. Doménu máme zaplacenou už od dubna, nicméně mé pokusy dohrabat se k něčemu, co by se mi líbilo a vyhovovalo i prakticky, jsou vyloženě neúspěšné.
Domlouvala jsem se s bratrem kamarádky, který je IT skoro profesionál, dá se říct, že vlastně profesionál už je. Ten na mě ale vyrukoval s šíleně složitými HTML věcmi. Snažila jsem se mu vysvětlit, že já a internet/počítač jsou kamarádi na úrovní já versus auto. Umím ho řídit, rožnu si světla a při dobré konstelaci hvězd i natankuju. A ještě vím, že to má motor a výfuk (ten mi totiž nedávno odpadnul).
Milý kamarádčin bratr nepochopil, že je pro mě neskutečně složité orientovat se ve špičatých závorkách a jiných nesmyslných shlucích písmen a znaků. Něco sice vytvořil a k tomu přihodil mi pár návodů, jak si ty stránky z toho co vytvořil mám udělat. Jenže já jsem rozumněla pouze spojkám a pár slovesům. Zkusila jsem to ještě tak, že bych milému bratru zaplatila za to, že to všechno zprovozní a já si tam budu jen vepisovat a vkládat, co budu potřeboval, žel byla jsem odmítnuta s tím, že nemá čas.
Uf, skoro mi bylo do breku, že nejsem schopna zařídit tak jednoduchou věc, jako jsou obyč. informativní stránky.
Celá zoufalá jsem se obrátila na jednoho šikulu, který se projevil neobyčejně ochotně a ještě neobyčejněji prakticky. A ačkoliv je to chlap, pochopil, co potřebuju, proč to potřebuju a během pár hodin se o všechno postaral, zařídil a zjistil nejoptimálnější možnosti mých požadavků. Dva měsíce trápení bylo vyřešeno během pár mejlů a telefonátů. Naprosto neuvěřitelná věc.
A ještě za to nic nechce, přestože s tím stráví jistě spoustu času, který by mohl věnovat něčemu příjemnějšímu.
Je to jako dárek v době, kdy řeším, že si chlopek musí každou kačku doslova vydřít a ještě se najdou tací, co tlačí na pilu a tváří se, že je chceme ošidit, odřít, když si řekneme určitou cenu za práci či materiál.
Jaj, jak je dobře mít kolem sebe takové lidi. Stačí pár. Stačí vlastně jeden za čas.

čtvrtek 12. srpna 2010

radost až na kost

Dneska mě můj nejstarší syn opět rozplakal. Jenže na rozdíl od těch minulých akcí mě rozplakal radostí, což se mi v jeho případě už dlouho nestalo.
Asi před necelým rokem začal kouřit. Cigarety, plus nějaká ta travka taky asi proběhla. Byl to pro mě šok a dlouho jsem to rozdýchávala, hlavně proto, že od jeho 2 let bojujeme s alergiemi a astmatem a chvíli předtím, než si začal zamořovat plíce a průdušky nikotinem, paní doktorka prohlásila, že bychom snad během následujícího roku mohli upustit od každodenních léků a pomalu vysazovat hormony s tím, že Janek by měl být "zdravý". Takže nic, no. Smiřuju se s tím, že kouří, že pivo pro něj není na chuť, ale na žízeň a třetinku do sebe hodí rychleji, než mému muži stihne spadnout pěna. Prostě je už skoro dospělý a dělá, co sám uzná za vhodné.
Dneska přišel s tím, že přestane kouřit a že mu teda můžu začít kupovat žvýkačky, aby měl něco jiného do pusy. Tahle moje nabídka totiž vznikla tím, že mi vykládal, jak jeho nějaký kamarád přestal kouřit tím, že žvýkal, tak jsem mu slíbila, že jestli se rozhodne přestat, budu mu každý den kupovat balíček žvýkaček, aby neměl tak velké nutkání. Jsem šťastná. Pro někoho možná nepochopitelné, ale já mám pro dnešek vybráno a jdu nakoupit spoustu balíčků, aby bylo do zásoby.