pátek 25. října 2013

Začíná to tady pro mě být nebezpečné. Já, chodníková holka na tom našem terénu ve stylu měsíční krajiny dostávám zabrat. Anebo jsem prostě nemehlo.

Začalo to před pár dny ráno, kdy jsem si seřízla kousíček palce na pravé ruce, protože proč bych si nevzala na řezání suchých fazolí keramický nůž z kuchyně, že?
Odpoledne jsem se jala vyrábět další záhonky na příští sezónu a jak jsem tak byla rozjetá, tak jsem se "trošilililinku" netrefila do hřebíku a ránu kladivem schytal ukazováček na levé ruce. Málem jsem se bolestí po........... Prst je rozseknutý, modrý, uvidíme, co na to nehet. Trošku mi to komplikuje fungování v kuchyni a topení v kamnech, to odnášejí moje ruce nejhůř.
Pak jsem několikrát uklouzla na bahně, protože v kroksách to není moc bezpečné, a já přece jdu vždycky jenom kousek. Jenže jak jsem venku, tak než se dostanu k původnímu cíli, musím/chci udělat spoustu jiných věcí. Nejhůř jsem dopadla, když jsem šla krmit slepice a bahno se smíchalo s jejich jinak velmi užitečnými exkrementy. To pak stačí miniaturní hrbolek a musela jsem se jít převlíkat, a ne proto, že bych byla od toho mixu, ale protože jsem fakt už lehce stárnoucí kousek a ne všechno na těle je schopno pohotově reagovat na takové šoky.
Vrcholem mé akrobacie bylo, když jsem si v noci (teda jakože za tmy) vzpomněla, že mám v autě domácí mošt, který už potřebuje spotřebovat a šla pro něj. Jenže jsem zapomněla, že před tím autem je vysypaná tatrovka asfaltového recyklátu a ten ve tmě není jaksi vidět. Myslím, že mé nadávky slyšeli i za hranicemi okresu. Kolena jsem fakt neměla odřené už několik let.
No, tak si říkám, jestli si zvyknu a přizpůsobím, nebo se tu vesele zlikviduju.

úterý 22. října 2013

apdejt bez fotek:

Rohlík se zaklimatizoval a zabydlel relativně ve stodole. Zjistil, že nažrat dostane, pomazlíme se s ním podle potřeby, takže už objevuje prostory okolo. Kolikrát ho nemůžu najít nikde poblíž, což je asi dobře. Kočka od mamky ho taky vzala na milost, občas si s ním pohraje, ale jen tak zlehka, není to moc společenský tvor.
Ovšem Cora si svého plyšáka užívá. Zjistila, že umí otevírat dveře od domu i zevnitř, takže když milý kocourek zamňouká u dveří, Cora mu ochotně běží otevřít. Takže jsem minulý týden neustále lítala nahoru a dolů a vyháněla kocoura a zavírala dveře. Prostě jak u blbých na dvorečku. Teď už kocur naštěstí lítá i jinde, tak to není tak hrozné.
Nemůžu si pomoct, ale jeho výraz tváře mi silně připomíná kocoura v botách ze Shreka, prostě mě dostal. Takže jsem mu nakoupila tatra mlíko, masové kapsičky, aby nám bobeček přibýval na váze, protože to psali v tej brožuře na internetu. Nemám strach, že by od nás utekl. :-)

Dali jsme do pořádku kurník, což v praxi znamená, že jsme tam uklidili, protože s dosavadním "správcem" se nedalo domluvit, a pak se M. nas..l a sobotu místo nahazování omítek jsme strávili rekonstrukcí od podlahy. A to doslova. Slépky dostaly krásnou podlahu z cihel, podsypanou štěrkem a pískem, na to čisté staré seno, nová bydla (nebo jsou to bidla?), nová hnízda a taky jsme jim "vytapetovali" stěny papindeklem, aby jim tam nefoukalo. Ometli jsme 100 let staré pavučiny a zbývají jen dodělat dveře a oplotit výběh.Nádhera

Taky jsem si vymyslela, že si naložím vlastní kysané zelí a díky Bohu, že se do toho vrhla moje tchýně, že chce taky, tak to uděláme spolu. Já holka z města absolutně netušila, do čeho jsem se to uvrtala, ale nakonec za 3,5 hod máme baňok plný zelí za pomocí podomácku vyrobených aparátků ještě z doby pradědečka. Nikdy mě nepřestane udivovat nápaditost a zručnost našich předků.

Howhg! :-)

úterý 15. října 2013

Máme další přírůstek do rodinky zvířátek. Vetřel se k nám kocourek. Miniaturní stvoření, které má tak velký sociální deficit, že vrní už když nás vidí. Nemá problém se vyšplhat až za krk a tam se uvelebit. Přišel zanedbaný, špinavý.... Tak jsme ho vykoupali a pak jsme zjistili, že to bylo zbytečné, protože Cora si myslí, že je to její hračka a tahá ho v tlamě po zahradě. Ale jemu to už moc nevadí, asi je rád za pozornost.

Jo, a jmenuje se Rohlík

pondělí 7. října 2013

Další týden za námi.
V sobotu nám opět přišel pomoct kamarád, takže chodba kromě jedné čelní zdi už je celá nahozená, dokonce jsme koupili dveře na záchod, takže už fungujeme jako slušní lidé a zavíráme se za sebou.

Podařilo se mi vyčerpat studnu. Po víkendu s minerální vatou jsem měla úplně fóbii z toho hnusu, co z toho padá, takže jsem prala všechno, co mi přišlo pod ruku, jen abychom byli zase v čistém. Vůbec jsem nepřemýšlela, že 3 pračky za den fakt neudělají té studni dobře. No, zkušenost pro příště.

Taky mám už bylinky posklízené, pověšené nad schodama, fazole, co mi dala na zasazení babička se suší, byli jsme s Barčou nasbírat šípky na čaj, ale ty jsem už stihla na kamnech trochu připálit. Snad to nebude moc vadit, až budeme nemocní.

středa 2. října 2013

Tak a jsme ve vatě. O víkendu opět naběhla parta bratrů, bratranců a partnerů sestřenic, postavili konstrukci a nacpali vatu. My jsme to pak s Matěm zadělali fólií.

Sádrokartony dokončíme později, až bude dodělaný spodek a tak. :-)
Taky jsem si musela přesunout část kuchyně dolů, abych měla chlapy kde krmit a už to tak zůstalo a je to super.

Dokonce mám napojený starý dřez, takže skončila éra vylévání špinavé vody z okna, tahání kýblů s vodou nahoru. Hezky tekoucí voda z kohoutku......


Vařím na kamnech, takže už můžu směle říkat, že jsem si odskočila jen tak od plotny :-D
Je to trochu adrenalin, moje první panika nastala, když jsem smažila řízky a najednou jsem potřebovala ubrat "plamen". Ale i to se dá vychytat. Je to prostě supéééééééééér.
A taky tam mám trochu více uklizeno, tohle je fotka ještě s vyklizenou půdou.

A díky uvolněnému místu na půdě jsme mohli už i trochu rozdělit děti, takže je doma klidněji, když má Jáchym svůj koutek.