neděle 13. prosince 2015

Zpráva numero uno: bezšampónovou metodu jsem vzdala. Po druhém pokusu jsem měla vlasy tak strašné, že jsem si umyla normálním šamponem a šla do práce. Objednala jsem bio šampón odtud a budu vymýšlet co dál.

Zpráva numero duo: máme další přírůstek. Sehnali jsme fenečku, aby měla Cora parťačku a netrpěla tím, že je sama venku, hlavně v zimě, kdy jsme většinu dne doma. Plán byl, že najdeme podobnou kombinaci, jako je Cora. Takže jsem hledala na netu a našla šťěňátka: maminka křížený labrador, otec neznámý. Super. Pro štěně jsme jeli večer po práci, za tmy, kde nás uvítala poloviční fenka, než je Cora a  2 malé černé kuličky. Jednu jsem sbalili a odjeli. Doma na světle jsme zjistili, že máme jezevčíka. Drsnosrstého. Jmenuje se Maxi, ale říkáme jí opice, protože je Cora její obrovský vzor a doslova kopíruje její chování. První noc spolu sice trochu protrpěli, ale už žerou i pijou z jedné misky, velká nechá malou ležet na sobě a svůj ocas dovolí používat jako super hračku.



neděle 29. listopadu 2015

Oficiálně se přiznávám, že slepice souboj vyhrály.
Dneska jim M. udělal 2 hnízda ve stodole a na jaře postavíme nový kurník z druhé strany stodoly. Nikoho nebaví hledat vajíčka, řešit, proč nesnáší a po nalezení skoro 20 vajec, proč nesnáší do kurníku.... Takže budeme chodit pro vejce do stodoly.

Hojení probíhá asi v pohodě, snad mi zítra na kontrole dá pan dochtor trochu prostoru, protože se začínám v posteli už opravdu dost nudit. Dneska ráno, než všichni vstali, jsem upekla čokoládový dort. Protože s nudou souvisí i to, že mi frčí mozek a pak i chuťové buňky a to je šílená kombinace. Navíc jsem si na FB vyfilrtovala většinu lidí, jejichž statusy mě (jak to popsat, abych se nikoho nedotkla...), prostě jsem si je vyfilrtovala, takže teď, když si rozjedu FB, tak na mě vyskočí skoro jen samé recepty.  A některé ty baby jsou ještě šílenější než já.
Odpo mám v plánu udělat paštiku, jen musím vychytat moment, kdy nebude nikdo v kuchyni, aby mě zase nevyhnali. Já se skoro začnu těšit do práce nebo co.

Jinak hlavu umývám vodou se sodou a zatím dobrý, uvidíme, jak to bude fungovat v pracovním režimu.
A taky si konečně vyrobím to domácí mýdlo, ale to až nebude nikdo doma.

úterý 24. listopadu 2015



Tak nám včera sousedi přivezli odměnu za to, že jsme jim nezabili krůtu.
Když říkali, že nám dají koláče, myslela jsem, že jich bude pár ke kafi.
Ale tohle množství skoro kompenzuje naši "ztrátu".
:-)

No, není nad dobré sousedské vztahy a ještě lepší domácí koláče.

neděle 22. listopadu 2015

Jsem na nemocenské.
Nejsem nemocná, jen operovaná, tak musím ležet v posteli a mít klidový režim. Velmi relativní pojem. Po návratu z nemocnice jsem plna euforie jakože jen "pomáhala" s tím, co dělaly za mě děti. Skončilo to teplotou a vynadáním od pana dochtora na kontrole. Tak se snažím. Máme doma novou hlášku: "mami, okamžitě to polož a jdi si lehnout.". Je to hrozné, nikomu (ani mi) doteď nedocházelo, co všechno doma dělám. Já bych tak ráda fungovala, ale raději si ty 2 týdny (v ideálním případě) vytrpím, než si to všechno prodloužit s komplikacemi.

Včera dokonce musela Klárka jít místo mě zasadit česnek a cibuli.
Koukala jsem na ni z balkonových dveří.
Jak já jsem jí záviděla....
Začínám taky oceňovat výběr školy. Po tom, co vše zasadila, tak mi sdělila, že máme výbornou kvalitu hlíny v záhonech, protože tam je velká spousta žížal. Aspoň můžu mít dobrý pocit z toho, že můj kompostovací systém v každém záhonu má svůj význam, když už jsme se s tím tak nadřeli a žížalám je u nás dobře.

No a jak tak ležím, tak surfuju a čtu a proklikávám se.....Stejně jako před 3 (?4?) lety, kdy jsem začala péct doma chleba. Taky jsem byla 3 týdny nemocná a četla a zjišťovala a tak to dopadlo....
Tak jsem se konečně proklikala šamponama. Už to řeším delší dobu v rámci odstraňování škodlivých látek v jídle a vůbec doma. (Povyhazovala jsem tak jednou nádobí ze škodlivých plastů a pak jsem neměla čím vařit).
No a zpátky k těm šamponům.
Výstup pro mě z toho je jasný: ty klasické, co koupíš v rámci mega nákupu v hypersupermarketu jsou špatné. To je určitě tak nějak jasné. Akorát doteď jsem neměla kapacitu to nějak dál řešit, protože prostě mám potřebu se mýt a být čistá a to i na hlavě.
Ale jelikož mám před sebou několik týdnů doma, začnu experimentovat s tím množstvím informací, které jsem dosud o nešamponové metodě zjistila.
Kdyby to náhodou někoho zajímalo, jeden takový nenáročný článek je zde.

neděle 1. listopadu 2015

Krůta bude žít.
Nebo alespoň nezemře naší rukou.
Dnes večer se pro ni stavil majitel.
Dostaneme domácí koláče.

Raději bych krůtu.......

sobota 31. října 2015

Krůta nechce umřít.

Rozhodla se, že si nás ochočí, že si nás získá svou milou a vstřícnou povahou, že nám dokáže, že si zaslouží místo v naší tlupě....

Přes den sedí na terase u mamky a když není nikdo venku, tak ji klepe zobákem na skleněné dveře.

Dneska jsme dělali na zahradě, což byla pro ni příležitost se nám předvést v plné kráse. Báře kontrolovala ořechy, jestli je dobře nasbírala, mi kontrolovala semínka a žížaly, jestli je dobře s hlínou přehazuju. Skoro to chvílemi vypadalo, že se nechá pohladit.

Doma se mi smějou, že už mám pro ni určitě jméno.
No, pravda, trochu jsem nad tím přemýšlela, ale jak chcete pojmenovat krůtu?

čtvrtek 29. října 2015

Naše slepice s námi hrají hru: "schválně, jak dlouho vám bude trvat, než přijdete na to, kde snášíme vajíčka".
V rámci volného dne uprostřed týdne jsem se rozhodla, že uklidíme další binec ve stodole. Teď tam můžeme tančit, což je krásné, ale hlavně jsem poskládala a roztřídila binec do "sekcí" podle využití. Ovládla jsem své nízké pudy a nenalepila jsem na stěny nápisy s obsahem, ale i tak na nějakou dobu budeme mít přehled, kde je nářadí na malování, na omítky, kde jsou skleničky na víno, ....

No a jak jsem tak třídila a přerovnávala věci, našla jsem 3 další hnízda od slepic. Prostě si z nás dělají prdel. Nebo je štveme my, nelíbí se jim kurník, tak chodí své drahocennosti snášet tam, kde se jim líbí více. Každopádně to musíme řešit.

A opět se rozrůstáme.  Po konzultaci s veterinářem jsme si donesli domů dalšího nalezeného kocourka a kočičku. Trochu nám žárlí Olaf a hájí si svoje území (rozuměj stodolu), ale snad si zvyknou.

A taky k nám přišla krůta. Ano, je to přesně tak, jak to čtete. Přijela jsem odpoledne z práce a procházela se nám okolo záhonků. Tak jsme ji zavřeli do šopy a obešli sousedy přes potok, jestli náhodou někomu nechybí, ale zatím to tak nevypadá. Tak počkáme do víkendu, jestli se někdo nepřihlásí a pak půjde do mrazáku. Tím pádem má naše ovce další čas na život, protože náš mrazák není nafukovací a krůtu bohužel nemáme kde skladovat. Kohout si brání svoje a ke slepicím ji nepustí. A beránek je šikovný a snaží se o potomstvo a už i na obě ovečky, tak to letos na zabíjačku už moc nevidím.

No a narodilo se nám selátko. Jakože naše, dopředu domluvené. Kamarád od M. si koupil už nakrytou samici, tak si to rovnou domluvili, že si jedno vezmeme. Je to to pruhované :-)

neděle 4. října 2015

Když dva dělají totéž, není to vždy totéž.....
Můj úžasný muž dospěl do podobného bodu jako já, že je lepší mít věci domácí, pokud to jde a v množství minimálně na celou sezónu. Nebo jsem ho už tak zblba, jak o tom pořád doma mluvím, že už chudák jinou možnost ani nevidí. :-)
Prostě se rozhodl, že potřebujeme lepší hrobečky (rozuměj záhonky). Letos v létě se dost neosvědčil můj chaotický systém, kdy jsem původně chtěla mezi záhony sadit i keře a já nevím, co všechno. Jenže pak člověk zjistí, že to není moc praktické a taky se strašně blbě seká tráva, když je každý záhon jinak velký a jinak dlouhý a jiné mezery mezi nimi, a že vlastně tu trávu mezi tím využiješ tak maximálně na kompost, protože na sušení to není......
Tak jsme řešili, co s tím. Navíc se mi některé už začaly rozpadat, protože jsem používala zásadně desky, co k ničemu jinému než na podpal už nebyly a taky někde záhony už nechceme, protože tam chceme něco jiného.
Když si vzpomenu, jak jsem dělala svoje "stylové" záhony já, skoro se stydím. Skoro. Jsem úřednice, ne řemeslník, i když mám svou vlastní motorovku.
Můj muž používá metr, něco, co je do pravého úhlu, 2 druhy kladiva, provázek.....
Ještě než zemřel můj děda (manžel od babičky, co s námi už rok žije), daroval mi garáž, ve které byla 4 metry dlouhé cca 7 cm tlusté fošny z nějakého tvrdého dřeva. 2 roky to přehazujeme po zahradě a vymýšlíme, co s tím, protože spálit je to škoda a protože bylo dřevo špatně uskladněné, tak se trochu kroutí. Tak z toho mám nové záhonky.
Původně by se nám to líbilo z kulatin, ale to jsme spočítali, že by nás to stálo 20.000,- a to se nám zdálo fakt moc. Fošen sice bude málo na moje potřeby, ale další záhony dořešíme později. Ze zásob jich bude zatím 12 záhonů a pak uvidíme. Už teď mám místo 3 původních 5 nových a mezery mezi nimi akorát na jednu jízdu sekačkou.
Tak jsem šťastná, že mám zase do jara co dělat na zahradě.
A naše Cora ho taky zbožňuje.

pátek 2. října 2015

Včera mi přišel dopis. Fyzicky napsaný na papíře propiskou. S fotkami a s mými dalšími dopisy, co jsem posílala kdysi kamarádce. Padla na mě nostalgie, asi stejně jako na kamarádku, která to vše po těch letech našla.
Jak psala: "co bylo a už není".....


Tak jsem tu napsala srdceryvný článek a pak jsem usoudila, že vlastně o těžkých věcech se sdílet nechci. A těžké věci lidi asi ani nechtějí číst. Na těžké věci si člověk může pustit zprávy nebo otevřít noviny. Ať už ty normální nebo nenormální.

Jen vám sdělím, že tahle fotka mě ve finále rozbrečela, protože jsem si vzpomněla na všechny plány a naděje a ideje, ve kterých jsem tenrát žila. Jak strašně moc se od té doby život změnil. Moc krásně se u takových starých fotek vzpomíná na minulost, když je současnost minimálně normální.  Ale co když součastnost je jen parodií na normálnost i když jste celou dobu dělali vše proto, aby to tak nebylo????

No jsem zase skoro tam, jako před chvílí, když jsem původní verzi vymazala....
Končím, jinak to zase vymažu a vlastně to pak bude o ničem, protože nebude důvod, proč tu fotku vůbec zveřejňovat, když k ní nebudu chtít nic napsat......

A už píšu kraviny, mějte se fajn, užívejte podzimu, protože podzim je krásný, mám pocit, že nejkrásnější období roku a nebudeme si ho kazit černými myšlenkami. Budeme myslet pozitivně a barevně a já fotky schovám a vytáhnu, až bude současnost normální. Nebo budu mít aspoň normálnější hormonální hladinu.

úterý 29. září 2015

Tak uzavíráme venkovní sezónu: včera poslední grilování, spálili jsme zbytek dřeva, upekli poslední klobásy, a naposledy poseděli. Trochu jsme sice u toho vymrzli, ale snad se to obejde bez následků....

Připravujem se na to, že snad práce s úrodou končí. Ještě sklízím rajčata a doufám, že postupně dojdou doma na táckách. Letos se jich urodilo docela dost, akorát nestihly dozrát. Tak už 2 dny jen sklízím a rozmisťuju různě po domě. Máme jich snad 30 kg, všichni jsou už přejezení a to jsem ještě nestihla sklidit ta divoká. (na fotce níže jsou 3 rostlinky:-))
Nedávno jsem hledala recept na domácí kečup a pobavilo mě množství: 10 kg rajčat.... jsem si říkala, kdo by obětoval 10 kg domácích rajčat? Už to chápu.....

Taky máme dýně, v domě, spoustu. Letos jsem totiž sadila šíleným způsobem. Zasadila jsem 2 druhy: klasickou dýni a "sweat meat". Pak přišly slepice a všechno rozhrabaly a vyzobaly. Tak jsem zasadila další várku, jenže jsem  mezi tím nějak pomíchala sáčky se semínky, takže jsem ve výsledku vůbec netušila, co mi vyroste. A ona mi vyrostla ta emerická a taky mi vyrostl patizon a taky špagetová dýně. Což nechápu, jelikož jsem sadila jen tu dýni.

Loni jsem si takhle zasadila řepu. Teda, něco jsem si zasadila, pak jsem přemýšlela, co jsem si to zasadila, pak přijela švagrová a usoudila, že to bude řepa. Super, řepu jsem chtěla, jenže pak jsem doma našla sáček se semínky řepy. Jejda, asi jsem si koupila omylem 2 balení. No a pak mi z toho vyrostl mangold. Řekla bych, koza zahradníkem.

Taky jsem letos celé léto plela z jednoho záhonu takový obrovský plevel. A ten plevel mi celou dobu něco připomínal. No a na konci léta jsem si vzpomněla, že jsou to vlastně topinambury, co jsem tam loni nechala, protože jich bylo málo na jídlo, s tím, že letos se rozmnoží. No, tak to tak moc nevyšlo, ale třeba to vyjde příští rok.

A taky jsme jsme sklidili 150 kg brambor. Tím se nechci chlubit, ale spíš jen zmínit to, že sadit brambory do sena je fakt super věc, původně jsme zasadili 30 kg a celou dobu se nestarali a pak jen sklidili. Pokud někdo nevíte, co se senem, nebo posečenou trávou, mohu jen doporučit.

středa 23. září 2015

Pokračuje náš boj se "slepičími mlýny"....

Pořád řešíme počet snesených vajec vs. počet žroucích slepic. Počty pro nás nevycházejí moc dobře, tak se M. naštval a prohlásil, ať se na neděli připravím, že zabije pro začátek 2 nejstarší slepice (jedné říkáme orlosup, protože vypadá jako orel se supí hlavou), protože na to nemá nervy.
No a co myslíte, že se stalo? Hned na druhý den jsme našli místo, kam ty mrchy jedny zanášejí. V domečku od kachen, které už jsou několik týdnů v mrazáku, bylo 16 kousků a další jejich oblíbené místo je ve stodole, tam teda byly jen 2, ale stále v tom pokračují.
Takže poprava se nekonala, což jsem si dost oddychla, protože absolutně nemám místo v mrazáku, jelikož tchýně likvidovala krůty a králíky.
Kolegyně z práce se mě ptala, jestli se na to raději nevykašlem, ale nám se nechce. Tak nějak doufáme, že se to vyvrbí, my přijdem časem na všechny finty, které na nás holky opeřené zkouší, a že přijde ta chvíle, kdy bude našimi super šťastnými vejci zásobena celá nejen advokátní obec v Ostravě a přilehlém okolí.



A přihodím vám sem fotku, jak je stále efektivně využito naše lehátko, přestože my ho už nepoužíváme a pořád jen mluvíme o tom, že ho zazimujem do stodoly. No vidím to tak, že do vánoc máme program. :-)


neděle 30. srpna 2015

Tak nám proudí spousta vody trubkami.....
Asi jsem si nikdy nevážila dostatku vody tak, jako po letošním létě. Vyvrcholilo to tím, že nám v pátek došla voda ve studni úplně, takže jsme se urychleně vrátili domů a M. do noci napojoval a dokončoval....Ale máme to.
Jako blázni chodíme do sprchy a pouštíme plným proudem teplou vodu. Sprchování nám trvá pár minut, protože voda neteče čůrkem, ale normálně. Venkovní hadice má různé druhy stříkání, což jsem doteď ani netušila a pračka je schopná začít prát pár minut po zapnutí, na což jsem už taky úplně zapomněla (hned jsem si to několikrát za ten víkend připomněla)....
Ve městě jsem nikdy nepřemýšlela, jakou hodnotu voda obecně má. Ale to, že z různých důvodů, člověkem nijak neovlivnitelných se může stát, že voda prostě není.....
Lidstvo pořád s něčím "bojuje". Před pár lety to byly povodně, letos sucho... a vypadá to, že ne poslední a podle určitých ohlasů s tím dělá něco jen pár jednotlivců. Mám kamarádku, která všechno recykluje i když není na ničem existenčně závislá jako my. Před lety jsem to nechápala a ani nedávno jsem nechápala, proč to řeší, když má v baráku napojenou státní vodu. Dneska to oceňuju a jsem vděčná za lidi, kteří jsou takoví i když nemusí a i když se mě to osobně ani moc netýká. Naše nová studna je hluboká, podle studnaře by tam voda nikdy neměla dojít, ale i tak, až opadne počáteční nadšení z množství vody, najedeme na šetřící režim.


A aby to dnes nebylo tak moc přemýšlecí, tady máte fotku, jak se pasou naše ovečky....
Nechala jsem je tam cca 10 min, než zjistili, že jim fakt chutnají moje fazole. A ještě ke všemu zrovna odrůda, co mi letos sežrali hnusní a odporní slimáci a obrazily mi jen 3 rostlinky, na kterých si pěstuju alespoň pár kousků na semena na další rok. Fotku, jak Gréta stojí přímo v záhonu, jsem nestihla udělat s ohledem na malé množství testovacího materiálu.

středa 26. srpna 2015

máme seznam restů, ze kterého pomalu ale jistě ukrajujeme položky:

1. střešní okno namontováno a funguje


 kdybyste to nechápali, tak tohle je výhled na moji zahrádku z toho okna :-)









2. uklizeny parkety, které nám před domem straší už cca půl roku
3. pořezané a uskladněné dřevo ze stromů kácených na konci zimy
4. uklizen binec před stodolou a část věcí ve stodole (začala jsem likvidovat krabice po stěhování stylem:"když to 2 roky nikdo nepotřeboval, už se bez toho zbytek života obejde"
5. kola k darování jsou už v autě a snad brzy dojedou k dalším uživatelům.
6. kameny do jezírka z koleček a okolí odneseny

Tento týden snad už bude napojena další studna, tak konečně vyperu. V letošních vedrech nám došla voda už v červenci, takže jedeme na úsporný režim. Paradoxně k tomu jsme skoro každý den vylili stovky litrů vody do země, protože jsme potřebovali pročistit nový vrt. A ještě pořád plýtváme špinavou vodu.... Snažila jsem se alespoň trochu zužitkovávat, takže jsme měli bazén místo vany, zalité stromy, trávu....... a taky doplněné jezírko.

A opět řešíme, že nám slepice nenesou. Něco děláme špatně, netušíme co, stále něco vymýšlíme a stále s nulovějším výsledkem....... Jsme ve stavu, že chceme začít od začátku.......

pokračování po pár dnech:

podle paní veterinářky se snad slepice roznesou, že máme ještě trpělivě čekat s finálním řešením.


U paní veterinářky jsme poslední dobou pravidelnými hosty, jelikož léčíme nohy od morčete. Barunka má svého mazlíčka, bezsrsté morče a protože je tlusté a chová se jako čuně (kadí si pod sebe a pak v tom ťape) tak má typickou chorobu tlustých morčat. Nejhorší je, že tlusté být musí, protože se žrádlem zahřívá.... Začarovaný kruh, který se nelepší.

neděle 19. července 2015

Takže nás ubývá:
kočka koťata odmítla, dokonce je někam odnesla a pak jsme našli jen jedno mrtvé. Důvodem bylo to, že byla nemocná. A už není, museli jsme ji nechat utratit a teď řešíme, jak to dopadne s Olafem, jestli tuhle infekci přežije. Máme nějaký hnus v prostředí, taky asi důvod, proč to loni nezvládnul Rohlík. Každopádně žádné nové kotě, dokud nevymře naše prozatimní kočičí základna a pak min půl roku, než vymře virus v prostředí. Jinak hrozí to, že nám pojde každá mladá kočka, která bude mít nějaký drobný problém, který by normálně v rámci svých 9 kočičích životů zvládla.

A teď pozitivní zpráva:
splnila jsem si jeden ze svých snů a koupila si mlýnek na obilí. Jsem z toho úplně odvařená a sháním bio zrní na mletí. Zatím kradu pšenici slepicím, proplachuju a suším a peču všechno celozrnné. A s tím souvisí to, že jsme přikoupili pozemek, abychom měli kde pěstovat svoje obilí. Takže na podzim zořeme, na jaře zasejeme a v létě sklidíme.
A jako bonus k tomu - tchýně byla u toho, když jsem mlýnek vybalovala a jak to viděla, tak hned začala řešit, že vlastně chce taky pěstovat obilí, takže si to rozdělíme a jedna z nás zasadí pšenici a druhá žito.......
Doslova slintám blahem. Před 3 lety utopie a něco nad čím jsem ani neuvažovala, před 2 lety nápad, že by to nebylo špatné a v loni sen, který snad jednou uskutečníme.... se stává realitou a ani ne tak příliš náročnou. Není to tak dávno, kdy jsem tvrdila, že nejsem takový blázen, abych si na chleba pěstovala svoje obilí a najednou jím jsem.


pondělí 8. června 2015

Tak se rozrůstáme:

Oliva dneska povila své první a asi i poslední koťátka. Nejeví o ně moc zájem, stejně jako nikdo jiný, takže je M. bude muset ekologicky zlikvidovat. Lobuju doma za větší smečku, ale asi to neprojde. A taky musím trochu otrnout, jinak za pár let budeme muset přikoupit větší pozemky, aby nám to rozmnožené množství nepomřelo hlady. Jsem hrozně hrozně měkká.....




A taky máme menší kolizi kvočen.
Ještě nestačila jedna vychovat své hejno a už nám sedla druhá. A my máme jen jedno místo a když zapomeneme zavřít dveře do šopky, tak to dopadne takto....


sobota 23. května 2015

Tak už máme beránka.

Prostě jsem poprosila švagra, který je ještě větší šílenec, než já a v pátek nám ho přivezl.

Krásný je, moc.









Hned jsme se dívali, jak se ošetřujou kopýtka a taky se budem učit stříhat.












A kuřátka už chodí ven, slepice si je hlídá jako oko v hlavě.

pondělí 18. května 2015


Tohle mě asi nikdy nepřestane bavit na životě mimo město....
Máme 9 kuřátek

čtvrtek 14. května 2015

No řekněte mi, můžete tohle zabít, stáhnout a sníst?

Trochu jsem přecenila svoje pragmatické vlastnosti, že mám zvířata na jídlo. Ona to ta ovečka nějak vycítila a rozhodla se, že si nás ochočí. Povedlo se, má jméno a sháníme galána na chov.

Postoupila jsem do levelu "tuhle si necháme a budeme jíst její děti". Tak jsem zvedavá, jestli nedopadneme jako s těmi slepicemi a nezaložíme hospic i pro ovce....

M. ze mě trochu šílí, protože pro něj to znamená, že musí postavit do zimy přístřešek a zajistit dostatek sena.

Jinak tu celobílou sníst budeme muset, protože není vhodná geneticky na chov, ale jak to provedem, to netuším. Asi k někomu pojedu na víkend a vrátím se, až bude po všem a maso v mrazáku...

neděle 19. dubna 2015

Takže máme ovečky. 2 kousky, jednu bílou a jednu černohubou.

Myslela jsem, že největší adrenalin bude chytání u tchýně a převoz k nám. Ó, jak já se mýlila, ostatně asi jako ve všem, co jsem si doteď naplánovala a zkoušela uskutečnit.

Ovečky jsme ve zdraví dovezli k nám, přenesli je do ohrady a sledovali, jak se jim to líbí. A vypadalo všechno v pořádku, ovečky se rozkoukávaly, očividně jim nic nevadilo, ohrada v pohodě...... Do chvíle, než jsme si řekli, že třeba už Cora zpracovala nově příchozí tvory a jen si je očuchá a dá jim pokoj. Ó, jak já se znovu těžce zmýlila. Naše Cora se rozhodla, že to jsou supr noví plyšáci na hraní a honění, vypla všechny smysly, kromě toho psům asi vlastního, jakože honícího. Ovečky se splašily a najednou ohrada byla nízká a dřevo chabé a ohradník od souseda na býky tenký..... všechno to padlo za vlast a ovečky v trapu.

Většinou si pochvaluju, jak je to fajn, že bydlíme tak na konci všeho, kolem nás jen pastviny a volný prostor. Ve chvíli, kdy se ovce daly na úprk, jsem byla ještě chvilku ráda, že nemáme sousedy, kteří mohli mít super podívanou při dopoledním kafi, ale ta chvilka trvala jen pár sekund, než mi došlo, že se ty ovce nemají o co zastavit. A taky se nezastavily. Běžely dál a dál a dál do kopce a mi se vybavovala básnička, kterou nám babička už 2 týdny pravidelně recituje:" Běžela ovečka, hore do kopečka a za ní beránek, žalovat na zámek".

Tak jsme všichni běželi za nimi, tím jsme je hnali před sebou, když jsme jim chtěli nadběhnout a hnát je zpátky, tak si našli skulinu a zdrhali výš a výš, přes jednu pastvinu, cestu, další pastvinu, okolo lesa, na další pastvinu..... 2 x už jsme je skoro měli, když v tu chvíli se najednou objevila Cora, nadšená, že nás našla a ovce byly znovu v trapu.... M. v tu chvíli byl zelený vzteky, ani jsem raději neřešila, co s ní cestou zpátky k domu dělal.... Nechápali jsme, jak se mohla z tak utaženého obojku vyvlíknout.

Nakonec jsme je u jedné pastviny obklíčili u malého lesíka, očividně se jim nechtělo do trní a už to vypadalo, že je chytíme, než se daly znovu do běhu. No a já stará koza jsem po jedné z nich skočila v naději, že ji chytím za vlnu, jak se mi to podařilo u tchýně. Ó, znovu mýlka. Výsledkem mého skoku je zřejmě natažený sval na předloktí a odřené rifle. No a samozřejmě ovce v trapu.

Pak ale udělaly ovce zásadní chybu, že vlezly zpátky na cestu, kde jsem se nabelhala já a z druhé strany šel zbytek honců. A okolo cesty ostružiní a keře. Ve snaze se mi vyhnout chtěly vběhnout zpátky na pastvinu, kde ale křičel Jáchym a milá jedna ovečka se zamotala do keřů a nemohla ven. To byla naše chvíle. Klárka na ni skočila a držela. A k naší radosti jsou ovce zřejmě solidární druh, tak ta druhá jí šla na pomoc a Klárka, jak ji viděla tak blízko, tak ji chňapla za nohu a držela i ji, než jsme všichni doběhli a ovce společně zpacifikovali.

Takže cesta zpátky už proběhla v klidu, tu menší jsme nesli a tu větší dali na vodítko od Cory, která mimochodem znovu zdrhla a šla nám naproti, a celkem v pohodě došli domů. To už mezitím M. spravil ohradu, uvázal Coru k boudě a stinul nás vyfotit.

Tu větší ovečku zatím máme uvázanou, očividně ji ta malá poslouchá a Cora je taky uvázaná u boudy a celý den prokňučela. M. to rozdýchával celý den, děti jsou úžasné a dost dobře se bavily a já po obědě odpadla spánkem spravedlivých. Už jsme přece jen starší kousky a běhání do kopce po pastvinách není úplně to pro nás.
My sice okolo domu kopeme, zvedáme, vozíme, sekáme, ale vytrvalostní přespolní běh zatím v našem aerobním repertoáru nebyl.



neděle 12. dubna 2015

Trochu vyplním čas malou historkou o našem chovu slepic.
Máme už stádečko zhruba 2 roky, těm prvotním slepicím říkáme seniorky a z toho počtu nám zůstala už jen jedna. Tak jsme si tak říkali, že už ji zabijem a sníme, že už je stará a stejně chceme koupit nové.... blablabla.
Pár dní na to, slepice vysedává v hnízdě.... tak si s nadějí v hlase říkáme, že by mohla teda vysedět pár kuřátek, třeba ještě před smrtí a uvařením. Asi nás slyšela a chce si prodloužit život.... Tak jsme to hlídali, jestli třeba.....
A jedno odpoledne jsme zjistili, že v tom hnízdě zdechla.
Takže ani kuřata ani polívka.
Pomsta za to, že jsme ji chtěli sprovodit ze světa.
A tak mi si tu žijeme. Doufám, že s těma ovečkama si poradíme líp. Už máme ohradu, ale ovečky nechtějí od maminky, tak ještě čekáme (nebo tchýně nechce menšit stádečko). Přišla, koukla, prohlásila, že nám to přeskočí..... Jsem zvědavá.... A těším se......

neděle 22. února 2015

Tak pro vás pár věrných hodím pár řádků o našem pachtění se.

Zkusím navázat na minulý příspěvek, kdy jsem se radovala, jak Cora utekla mému muži na delší dobu než mi. Tak pár dní nato utekla pro změnu mi, na celé odpoledne. Lítala jsem po celé vesnici jako magor a volala ji, pak jsem začala lehce stresovat, že se už nevrátí, protože v rámci svých reprodukčních hrátek ztratí směr a cíl. Bylo mi fakt ouzko, muž i s dětmi na chatě někde v horách a já bezradná a nešťastná, že jsme přišli o tak super psa. Superpes se večer ještě před setměním vrátil, radostně štěkal u dveří, abych si byla fakt jistá. Byla oslintaná po celých zádech, ale očividně velmi spokojená. Já byla taky spokojená, zavřela jsem ji do provizorního kotce a ráno málem upadla, když jsem toho odporného vořecha, co nám naši hvězdu už několikrát zneuctil, našla v kotci s ní. Takže mi bylo jasné, kdo se o ty štěňata nakonec bude starat.
Dopadlo to dobře, vořech zřejmě střílel naslepo a žádná štěňata se nekonala. Taky nás to stálo pár stovek na veterině, ale ta zpráva zato stála.

No a další zbytek textu by se dal nazvat "Budoucí náhled do našeho jídelního lístku". Další čtení jen pro silnější nátury, milovníci jara by nemuseli zvládnout nadsázku dalších řádků.

Toto jsou, prosím, naše ovečky. Ještě jsou u maminky, ale příští víkend, pokud teda už konečně sleze ten bílý hnus, začneme stavět ohradu a pak i přístřešek.

A v březnu snad už budou u nás. Budem se učit, co a jak a jestli to budeme zvládat a jak nás to bude bavit.

No a na podzim??????
jo jo, bude gulášek.



No a tohle jsou snad naši budoucí králíci. Ti zachumlánci jsou úplně čerstvě vyrození, ten v ruce už má pár dní. Králíkárna je už taky v jednání, protože začínám docela vyvíjet nátlak na všechny strany, tak třeba taky letos dojde na to, že budeme mít své zásoby.
Sice dostáváme pár kousků od tchýně, ale pro naši potřebu je to stále málo, na to, abych nemusela kupovat maso v obchodě.
Trochu tomu napomohlo i to, že se mi podařilo přesvědčit muže, že se dá králík upravit i tak, že si na něm člověk pochutná, takže představa tohoto jídla jednou za měsíc, či více (když neuvedu původ masa) není takovou hrozbou. Je fakt, že pečínka taky není úplně moje krevní skupina, propadla jsem kouzlu dušeného na zeleninovém základu a pak rozmixované na omáčku, bez mouky a tak. Pro někoho standartní způsob vaření, pro mě amerika a pro celou rodinu dokonalé jídlo.

Já totiž pracuju v kolektivu, kde většina kolegyň frčí na nějakém lehce alternativním způsobu života či stravování, takže nejčastější rozhovory jsou o tom, co jak se vaří, proč se to nejí nebo jí, nebo proč ty plasty jsou fakt nebezpečné...... A já čtu různé jejich knížky, ze kterých se to dozvěděly, a už teď bych mohla dělat zásobovačku bio masa a potravin, kdyby to nebylo tak náročné to rozjet. :-) Ale předběžné zákaznice už mám, což je pro mě dobrá motivace to fakt už začít rozjíždět. Proto ten nátlak na různé strany.















No a tyhle tvory chovat nebudeme, zatím, ale dávám je sem proto, že jsme je včera měli k obědu.
Sice nebyli pečení a ani nám sami do huby nelítali, ale jídlo to bylo dost dobré a jelikož to vidím u tchýně, jak se jí to tam množí závratnou rychlostí, není taky od věci přemýšlet nad tím, že by to nemusel být špatný zdroj masa do budoucna.  Asi bych nad tím ani neuvažovala, jíst takové drobečky, kdyby o tom nemluvila často moje babička, která v rámci své stařecké demence neustále mluví o tom, co bylo kdysi a jak to dělali a jak vlastně ona má ráda holuby, protože její tatínek je choval a ona dostala svatebním darem páreček a jak je škoda, že ho snědla a nenechala si ho na chov. Prý z toho dělali řízky. Co je blbé na tom jejím zapomínání, že sice si pamatuje, co kde jak kdo s kým z rodiny a okolí, pamatuje si německou básničku, co se učila ve škole za války (sice jí nerozumí, protože se německy nikdy pořádně nenaučila, ale pamatuje si dokonale slova), ale když z ní chci vytáhnout nějaký recept, nad kterým jsem slintala za dětství čí mládí, tak to už neví.

A na závěr jednu perličku ze života našich koťat, která teda zvládla nachlazení až po další návštěvě veteriny. Oliva je super kočka, která už chytá myši a taky je žere, Olaf je super kocour, jehož největší práce je otravovat Olivu, aby si s ním hrála nebo se vtírá k nám a nechává se drbat na břiše. Tak naše Oliva je tak vychovaná, že žere zásadně z misky, dokonce i tu myš, kterou chytí, si tam dá ke granulím, či hlavě od holuba. Olaf sbalí jídlo a jde si to sežrat bokem, ona jí způsobně a čistotně.



Dočetli jste až sem? Jste dobří. :-)
Další příspěvek bude s příchodem našich oveček.