Tak asi můžu oficiálně nazývat svoji zahrádku farmičkou.
Předevčírem už za tmy mi M. dovezl od tchýně králíkárnu i se samicí. Hned jsme ji postavili, usadili a králici dali do kotce. Jakože si ji vyfotím, abych se mohla pochlubit na blogu:

Si říkám, kurnik, přece mi hned nezdrhla. No, nezdrhla:

Strávila v krmítku celý další den, ale dneska ráno, když jsem ji šla krmit, tak už chtěla z kotce ven a skoro všechno seno měla sežrané. Tak jsem zvědavá, jak to půjde.

No a abyste neměli pocit, že se nic neděje, když nic nepíšu, tak ono se děje. M. už nemohl poslouchat moje neustálé narážky na naše bydlení, tak se nas..l a konečně udělal stěny v "obýváku". A když už v tom byl, tak je rovnou už i zasádroval a vymaloval.... Super, krásné, bordel ze sádrového prachu všude v bytě.... A teď ho napadlo, že když je to tak pěkně vyklizeno, tak by udělal rovnou i podlahu. Vymyslel si krásnou, stylovou, hodící se k cihlám a trámu, rozuměj: pro nás finančně dostupnou tak za půl roku nebo spíš později. Já v tom trapně vidím toho půl roku přeskakování skříněk u holek v pokoji a v naší ložnici. Takže asi nic, no, podlaha bude v důchodu, protože jakmile se všechno nanosí zpátky, tak už se neudělá....

Jo, a ještě k těm králíkům: sice mám samici, ale teď sháním samce na nakrytí. Mám sice domluveného na chov, ale ten je ještě miminko, takže potřebuju nějakého jen na poskákání, ať nejsme v prodlevě, než doroste do chovné velikosti. :-)

Tak už zase bojujeme s dojením, Myslím. Já tomu prostě nerozumím, co se s tou kozou děje. Před pár dny jsme si všimli,že nechce nechat kůzlata sosat. Struky má úplně černé, a strupaté. Tak jsme ji násilím trochu vydojili, namazali mastičkou a čekali, co bude dál. Další den, když jsme naběhli se stejnou taktikou, tak nás vystrnadila kůzlata a využila toho, že jsme kozu drželi, a vysosaly ji. Stroupky už neměla.
Mám ale obavu, že se koza zasušuje a my budeme bez mlíka. Vemínko má skoro prázdné, že není do vymačkat..... Lehce mě to stresuje. Řekla jsem si, že budu už 2x denně chodit chlívku a kozu držet, aby se mimina napila a třeba se to ještě rozjede. A uvařím ji nějaké dobroty, aby to šlo lépe.
Já už chápu, proč je kozí mlíko tak drahé. A až se jednou (vidím to tak na důchodový věk) dostanu k nějaké distribuci já, taky nebudu z levného kraje.
Ale furt mě to neskutečně baví a dělá dobře na duši.

Mám teď svůj rituál, že každý den po práci vezmu feny a jdu si sednout k jezírku si číst. Stejně si ale nečtu, protože prostě pozoruju to moje stádečko, jak tam tak chodí a žere
si a mečí a bečí.....

A máme zaseto.....

A máme včely ....

Pořád bojujeme s dojením. V neděli jsme nadojili 200 ml výborného, krásně tučného mlíka a tím Matylda skončila. Od té doby nepustí ani kapku a já jsem čím dál víc v koncích, jestli s ní bojovat, nebo to nechat být. Kůzlata se občas z plného vemene napijou, ale oproti vycucanému je to nic.
Věděli jste, že koza umí stojku? A vydrží na těch předních nohách i nějakou dobu stát?
Nevycházím z údivu.

Tak nakonec pomohl "přítel na telefonu", který rezolutně řekl, že za každou cenu vydojit. Naštěstí se povedlo, ale s pomocí M., který svou obří silou držel kozu v přijatelné poloze a já mohla masírovat a nahřívat a dojit.... Mohly by se mimina umoudřit a začít pořádně sosat z obou struků.

Tak jsem si včera v práci předpřipravila příspěvek o tom, jak letos asi nebudou jehněčí mimina, protože Gréta vypadá netěhotně a jak nemáme čas něco provést s těmi loňskými.... bla bla bla...
Odpoledne jsme šli nahnat kačeny zpátky do ohrady, aby měly přístup k jezírku, protože už rozmrzlo, a přitom jsme našli 2 mrtvá jehňátka. Gréta musela porodit v tom největším mrazu a mimina to nezvládla zpátky do "salaše". Dost mě to vzalo, že se to tak nepovedlo. Ale velká zkušenost pro příště, hned jsme vymysleli, jak to budeme dělat příští rok, nebo hlavně co dělat nebudeme. Ale hrozně mě to mrzí. Na druhou stranu jsem si vyřešila otázku, jestli tohle stádo zlikvidovat celé a začít znovu s chovnými kusy. Jestli byla Gréta schopná opět zapadnout a rovnou mít dvojčátka, tak ji měnit nebudu i když je křížená s kdoví čím. A beran, přestože mě nemá rád a dost na mě útočí, kdykoliv k nim vlezu do ohrady, tak svou funkci taky plní dobře.
A žádnou fotku sem dneska nedám, protože mrtvá jehňata jsem nefotila. Jen jsme je večer s M. zapili.

Venku romantika jak prase, ale kozy už ani nechtějí chodit z chlívku na procházky.
Pravá se krásně kulatí, vemínko se jí nalívá, ale nechce si na něj nechat šáhnout, tak doufám, že až přijde čas dojení, tak se to změní, jinak nevím, jak se k tomu mlíku dostanem. Nevíte někdo, jak se to dělá? Jestli ji pomaličku zvykat, třeba u jídla ji ošahávat, nebo to nechat být až budeme chtít začít dojit? To jsem nikde nenašla.

Doma pokračujeme ve výstavbě stěn, ale jde to strašně pomalu. Na můj vkus. Všude nářadí, vaty, kousky sádroše, kousky dřev.......
Jenže, jelikož nám začal padat sklep (dům nám prý nespadne, M. doufá), tak místo stěn v pokojích se bourala a staví stěna ve sklepě. Já to tak vidím, že za chvilku budeme mít nový barák. Uááááááá

Tak jsem dneska v noci opět nespala. Tentokrát kvůli kačenám. Probudil mě hukot venku, kdy jsem myslela, že to jede stroj na odhrabání sněhu, ale jak jsem vykoukla ven, tak jsem zjistila, že to hučí vítr v lese nebo v dolině okolo nás. A do toho se ozvaly kachny zpoza stodoly. Takže mi se v hlavě rozfrčelo, proč se ozývají a že jim je vlastně určitě zima. Takže místo sladkého spánku jsem rozjela komp a hledala, jak je to vlastně s těmi kachnami v zimě. Ty naše sice mají kachník, ale očividně jim tam něco vadí, protože i při té nejlepší vůli spí před ním a dovnitř nechtějí vlézt. No a já se dočetla, že jim vlastně v noci ten mráz nedělá dobře na nožičky, že by jim mohly omrznout.
Tak jsem vykutila, že na to období mrazů zavřeme kačenky do šopky, kde budou mít sucho a hlavně jim ovce nesežerou pšenici.
No, a ono se oteplilo.
Prostě klasika, ráno v mrazu jsme je s M. naháněli okolo stodoly, jednu jsme dokonce vykličkovávali z větví, kam se schovala a vlastně zbytečně.....
Tak doufám, že večer je půjde zahnat minimálně stejně snadno, jako ráno, protože zítra už určitě zima bude......
A taky jsem se dočetla, že ovce krmíme úplně blbě, jen ty kozy snad dostávají, co mají. Jen je teda nečešu, což bych taky prý měla dělat.

No, tak trochu v tom lítám.....
Jsem zvědavá, jak dlouho mě ta kozí vášeň bude držet. A jak dlouho to bude tolerovat můj úžasný a skvělý muž. Včera i předevčírem jsem nemohla spát, protože jsem řešila, jestli není kozám v tom nedokončeném chlívku zima, jestli na ně nejít hodit nějakou deku, či co.....
Takže M. dneska místo klidného odpoledne doma v teple dodělává chlívek. Myslím, že víc kvůli mě, než kozám, které to očividně zvládají s přehledem.
Jak tomu absolutně nerozumíme, tak mě vždycky v noci, těsně před usnutím, napadne něco, co děláme určitě špatně a pak nemůžu spát, protože bych to šla nejraději vyřešit, ale to nejde, protože o půlnoci se mnou nikdo nic řešit nechce, kupodivu. No, a pak se ráno uklidním, když zjistím, že kozy noc přežily, jsou teplé a čilé a chtějí žrát. Pak si přes den přečtu v nějakej tej chytrej brožuře na internetu, že vlastně řeším něco, co vůbec problém není a opět se uklidním....
Prostě magor, ale totálně nadšenej.....
Kozy jsou skvělé, dneska jsem je šla opět vyvenčit, aby nebyly furt zavřené a zjistili jsme přitom, že ohradník pro ovce opravdu pro kozy vhodný není , anebo tam máme toho proudu málo..... Levka prolezla mezi dráty a ani to s ní nehlo....
No a jako vrchol, Pravka se trkala s beranem a u toho vytrhli dveře od chlívku z pantů... Doslova vyrvali. Takže další práce navíc, ze které byl M. nadšený. Já budu muset být na něj dneska tááák hodnááááá.
Kurnik, to jsem se dneska rozepsala.....

Seznamte se, prosím:
ta hnědá se jmenuje Pravá a ta černá je Levá.

Pravá bude mít kůzlátko.

Nestíháme, časově ani finančně.
Klárka má od června řidičák a tak prostě zkouší, kdo co vydrží. Hlavně asi já..... Už v dubnu do mě 2x v rozmezí pár týdnů narazilo auto, kdy jsem pak měla skoro strach jezdit do práce. Pak dostala papíry Klárka a já si začala říkat, že asi z toho mého hondovního auta budu mít za chvilku malucha. Takže místo plotu, sháníme náhradní kapotu, protože poslední akce poznamenala moji káru k nepoznání a ještě ke všemu to Klárka zvládla zabořit do našeho druhého auta. No, když nejde o život......

Ale malé posuny děláme.
Před havárkou jsme zvládli koupit pár kousků sádroše a po mém intenzivním skoro měsíčním nátlaku jsme je navrtali. Krása, do jara snad budeme mít stěny všude... mám naději.

No ale největší úspěch, je naše stání/ležení pro kozy. Původní majitelka se nám o ně ještě stará, ale je jasné, že už se těší, až se jich zbaví. Takže snad o víkendu už budou u nás.

Tak pokus numero tré.
V naději, že všechna okolní zvěř je již našimi kačenami dostatečně nakrmena, jsem zajela koupit poslední kačky indických běžců, co paní měla. Další až na jaře.

Chlap po jedné noci, kdy jsme 2x běhali po pozemku s baterkami a naháněli cosi černého odnášejícího si naši kachnu, prohlásil, že další kačeny mi už nekoupí, dokud nebude plot. Chápu. Rozumem. Ale prostě jsem rozum neposlechla a dala tomu další šanci. Trochu naděje mi dává ohradník, který jsme kvůli zimnímu pobytu ovcí přesunuli na druhou stranu zahrady, a který je i okolo jezírka. Kačeny se na noc vracejí samy do ohrady a nedávno v noci Cora urputně štěkala a M. prohlásil, že před tím slyšel zakviknutí. Takže doufám, že to byla ta černá potvora, co si šla pro nášup a místo toho dostala ránu elektřinou.
Tak uvidíme......
Jinak jedna z kačen je můj dárek k Vánocům od Klárky, která se nemohla dívat na to, jak jsem neustále řešila, že se mi ten náš zbyteček nechce likvidovat a na jaře začít znova. Ještě musíme vymyslet, jak naučíme kachny v zimě chodit na noc se schovat. Protože se slepicemi nekamarádí (vždycky jim sežerou obilí) a do "kachníku" taky nechtějí lézt. Možná proto, že jim tam přes den slepice chodí snášet vajíčka.
Stále pokračujeme ve hře "Najdi si své vejce".
Včera jsem chtěla upéct buchtu a rozklepla jsem poloviční kuře. Na konci prázdnin totiž sedly ještě 2 kvočny na vejce a jedna v místě, kde předtím snášely. A jeden den se tam nějak dostala cizí slepice a sedla si vedle té už sedící. A M. si myslel, že tam sedí, protože snesla zrovna vejce, tak ta 2 vejce sebral a slepici vyhodil ven. A ony si zatím holky rozdělili práci.

Máte někdo pocit, že jste retro?
Tohle je retro:


Pravda je, že mě to bavilo první půlhodinu. Pak mě začaly bolet záda a ruce a nejraději bych se na to vykašlala. Při sklizni jsem byla lehce zklamaná, že je toho málo, potřebujeme na naši spotřebu za rok minimálně jednou tolik, ale už u druhého pytle jsem byla ráda, že toho není víc. Dělali jsme to ještě za tmy a sami, protože můj muž prohlásil, že to dokončíme. Děti samozřejmě na táborech, takže při svitu dvou pracovních lamp jsme vesele burdakovali. Ale ještěže tak, protože další dny už pršelo. Prostě ten můj chlap tomu rozumí....
A ta fotka, tam nejsou důležité ty nohy, ale to naše obilí. Je tak krásné.....

Rozšířili jsme předevčírem hejno kačen.
Původně teda o tři, nicméně dnes ráno z nové várky zbyla jen jedna. Něco nám protřídilo řady.
"Stará" kačena měla trochu problém přijmout další ženské do hejna, ale nad tou zbývající se po noční akci smilovala a skoro vypadají jako kámošky.
Tak jsem dneska domluvila novou várku. Já to prostě nevzdám!!!!!
Jen doufám, že si nevycvičíme nějakou lesní havěť na čerstvé masíčko.
Stačí, že moje zahrada slouží jako pastva pro všechny okolo,
nemíním krmit ještě další zvěř z lesa.

Ono to vypadá, že se přes prázdniny nic kloudného neděje. Ale je fakt, že je to takové to prázdninové přežvykování.
Děti nám migrují, některé odjedou, jiné přijedu, ne vždy jsou to ty geneticky úplně naše, ale to je asi na prázdninách to hezké.
Náš momentálně největší problém je, že nám feny stále utíkají a ne vždy to pro ně dopadne nejlíp. Přednaposledy do dopadlo tak, že se vrátily skoro po 12 hodinách, kdy už jsem málem volala na policii, jestli je tam někde nemají. I když, kdyby je odchytli, tak by je dovezli, protože jsou obě očipované, jak už se několikrát stalo. Nicméně se vrátily, ale tak, že Cora skoro nemůže chodit, což ji ale nezabránilo za 2 dny utéct znovu, před našima očima a teď nemůže chodit ještě více.
Takže velké téma u nás doma je: kotec? plot okolo celého pozemku? plot jen okolo slepic a ovcí a psy zavřít k nim????
Samozřejmě od září cvičák.
Ale jinak jsme v pasti. Ano, vím, že 2 psi jsou smečka, že je jasné, že spolu budou běhat, že když je Maxi z části jezevčík, tak nás poslouchat nebude..... Akorát prostě už je máme, máme je rádi a prostě to musíme nějak vyřešit, jenže zatím cokoliv jsme vymysleli, nefungovalo.
A teď babo či dědku, raď!!!!

Momentálně se nic dramatického neděje, kromě toho, že musíme protřídit řady ovcí a jelikož jde i o původně "chovnou" Blážu, tak to podvědomě odkládám, protože to zase ořvu.

Můžu ale zbilancovat náš soukromý chov kuru domácího:
- pět slepic sedlo - tři přežily
- devět kuřat se vylíhlo - sedm přežilo
Vypadá to nic moc, když jsme jim pod zadek vnutili okolo 50 vajec. Co ale opravdu nechápu, že z každé várky zbylých vajec je několik kuřátek těsně před vylíhnutím. A divné to je proto, že jim ta vejce dáváme vždycky v jeden den, aby se to nestávalo.
Netušíte někdo v čem by mohl být problém? Je to docela škoda, aby slepice chodila jen s jedním kuřetem.
Řešíme i to, že kvočna usoudila, že už kuře nepotřebuje chůvu, vrátila se k hejnu a kuře večer běhá okolo stodoly a pípá, protože neví, kam se vrtnout. Včera jsme ho jak magoři naháněli, že ho hodíme do kurníku, aby si všichni zvykali, ale teda chytit 15ti centimetrové kuřátko, to fakt nejde. A to nás na to bylo docela dost. Nakonec jsme to vzdali a nechali kuře svému osudu.

Kačenky nám rostou jako z vody.

Akorát se nám zredukoval počet, už jsou jen 3 kusy.
Udělali jsme všechny chyby, na které nás paní chovatelka upozorňovala a pak už nebylo cesty zpět.
Zatím nejsem schopna poznat, jestli to jsou kačeny nebo kačeři, tak čekáme.....

Máme nový televizní program.

Já jsem prostě z těch mimin totálně poprděná...

Jinak to jsou indičtí běžci a kupodivu nejsou k snědku. Teda jen, pokud tam bude kačer. Toho sníme a pořídíme holkám nějakého z jiné krevní linie.
Musíme jim vymyslet nějaká jména, nejlépe indická. :-)

A je to tu zasééééé.
Konečně došlo na má slova, která už říkám asi měsíc. :-)
Máme další něhně.
A je to srdcový král!!!
On má totiž na zadku srdíčko.
Je zajímavé, jak je každá ovečka jiná. Bláža je daleko starostlivější mamina, než Gréta. Více se o synka bojí, neustále ho olizuje..... Gréta to mateřství brala tak nějak v klidu. Dokud nebečel, tak si ho skoro nevšímala. Bláža je neustále v pozoru, vyhýbá se nám, drží se bokem...
Je to krásné....

Z oveček máme kozenky.

Naše poznatky:
1.Teda, všichni střihači mají můj obdiv, protože tohle bych za prachy dělat nechtěla. Možná za pár let, až se to naučíme a koupíme pořádné nůžky, tak to bude pohoda.
2. totálně jsme ty naše ovečky zanedbali. Měli jsme je ostříhat už dávno, protože to, v čem chuděry chodily, byl děs a hrůza. Vlnu samozřejmě vyhodíme, nedá se použít ani na zateplení. Takže na podzim další kolo stříhání.
3. Bláža je oficiálně březí a jelikož je z ní holátko, tak indicie blížícího se porodu jsou snadno rozpoznatelné, včetně různě se hýbajícího břicha během stříhání. Dávám "bolševikovi" den, maximálně dva.
4. Ovce se na nás urazily a nechtějí se bavit. Jen Gréta, která šla až poslední, celou dobu kolem nás chodila, jako by se nemohla dočkat a jediná se dala v pohodě chytit, skoro nám na stůl skočila sama.
5. Ovce mají hrozně jemnou kůži. To nás překvapilo a je fakt, že největší stres během stříhání měl M. z toho, že je pořeže. Párkrát špatně sjel strojkem a hned měly díru v kůži.

Ještě malá fotodokumentace:
před:

po:

Jo a máme zasazené brambory v seně.
A máme zakopnou díru před domem.

zase jsme řádili a tentokrát za pomoci těžké techniky...

Před domem máme už skoro rok vykopanou díru, jak jsme napojovali studnu k domu, tak se to M. nechtělo zase zasypávat, že rovnou okope barák, což máme taky na našem blacklistu jako jednu z hlavních položek.
Nějak ale neměl celý ten rok nikdo čas, chuť, či energii to udělat. No a když jsem tam spadla já, pak následně i M., došlo nám, že už fakt budeme muset. Tak jsem řekla, že objednáme toho bagristu, že za to ty prachy dáme a budeme mít klid.

Víte jak to dopadlo? Díra je stále před domem, netknutá, ale máme vykopané jezírko do hloubky a velikosti jakou jsme "výhledově" plánovali, srovnaný pozemek před domem, přesazené stromky a srovnanou půdu v sadu.
Bagrista u nás byl skoro 2 dny, dali jsme za to nehorázné prachy, ale jsme strašně nadšení a spokojení.
Kdo ale bude okopávat dům, to jsme ještě nevyřešili. Nějak se tomu rozhovoru podvědomě vyhýbáme. :-)

Snažili jsme se zachránit nějaké žáby a pulce, ale pak jsme se na to vybodli a další úpravu jsme naplánovali na léto, až se to všechno spáří a vylíhne. Všechno osazenstvo rybníku se totiž po odjezdu bagristy vrátilo zpět v plném počtu.

Mám kuchyň.
Jakože kuchyň, kde je linka s šuplíkama a ne 2 stoly, jeden podložený špalíkama, aby byl vyšší.
Kde je varná deska zabudovaná do dřezové a ne obložená deskama a položená na tom vyšším stole.
Kde je trouba zabudovaná v lince a nestojí na špalcích a při každém vytahování a zasouvání čehokoliv se kymácí.
Kde jsou talíře, hrnky a jiné věci uložené v lince v šuplících a policích a ne v regálech asi prioritně vyrobených jako knihovna.
Kde světlo svítí připevněné pod linkou a netrčí ze zdi drát s žárovkou na konci.
Už nebudu muset každý hrnec či mísu před použitím vyplachovat, protože ležel skoro u podlahy a u nás se z podlahy opravdu jíst nedá, sorry....
Mám kuchyň, kde půjde umýt stěna poprskaná jídlem, protože tam jsou obklady, i když teda prý je teď strašně moderní mít nějakou tu betonovou stěrku. Ale já si budu umývat obkladačky.
Doma jsme všichni u vytržení, Barča dokonce prohlásila, že takovou kuchyň nebude mít problém uklízet. Tož to su zvědavá.
Na novou kuchyň jsem čekala celý svůj dospělý život. Poprvé v životě jsme šli do obchodu, já řekla, jak bych si to asi představovala a M. to dovymyslel a nakoupil, smontoval a prostě všechno okolo udělal. Buď jsme bydleli v podnájmu, nebo jsme se v "nejbližší době" chtěli stěhovat do svého. Z toho posledního jsme se stěhovali 10 let. A další 3 roky jsme se k té nové kuchyni dopracovávali. A přitom to všechno začalo tak nevinně. Chtěla jsem navrtat nad balkonové dveře konzoli, abych si tam pověsila aspoň závěs (docela malinký), který by to naše staveniště trochu podomácnil. No a M. se do toho zřejmě moc nechtělo, tak řekl, že to raději uděláme už celé komplet a já se toho chytla...
A máme to. Jediná "místnost" v našem domě dotažená do konce tak, jak jsme chtěli a plánovali.

A tady trocha vizualizace, jak šel čas:
takhle jsme to viděli poprvé                                                




















a takhle jsme to začali vyklízet

a až na dřeň

bla bla

než přišla babička

a tady je kousek, kupodivu mě nenapadlo si to vyfotit

a tradááááá.... finále (i s mým dokonalým pracantem)