úterý 6. prosince 2016

No, tak trochu v tom lítám.....
Jsem zvědavá, jak dlouho mě ta kozí vášeň bude držet. A jak dlouho to bude tolerovat můj úžasný a skvělý muž. Včera i předevčírem jsem nemohla spát, protože jsem řešila, jestli není kozám v tom nedokončeném chlívku zima, jestli na ně nejít hodit nějakou deku, či co.....
Takže M. dneska místo klidného odpoledne doma v teple dodělává chlívek. Myslím, že víc kvůli mě, než kozám, které to očividně zvládají s přehledem.
Jak tomu absolutně nerozumíme, tak mě vždycky v noci, těsně před usnutím, napadne něco, co děláme určitě špatně a pak nemůžu spát, protože bych to šla nejraději vyřešit, ale to nejde, protože o půlnoci se mnou nikdo nic řešit nechce, kupodivu. No, a pak se ráno uklidním, když zjistím, že kozy noc přežily, jsou teplé a čilé a chtějí žrát. Pak si přes den přečtu v nějakej tej chytrej brožuře na internetu, že vlastně řeším něco, co vůbec problém není a opět se uklidním....
Prostě magor, ale totálně nadšenej.....
Kozy jsou skvělé, dneska jsem je šla opět vyvenčit, aby nebyly furt zavřené a zjistili jsme přitom, že ohradník pro ovce opravdu pro kozy vhodný není , anebo tam máme toho proudu málo..... Levka prolezla mezi dráty a ani to s ní nehlo....
No a jako vrchol, Pravka se trkala s beranem a u toho vytrhli dveře od chlívku z pantů... Doslova vyrvali. Takže další práce navíc, ze které byl M. nadšený. Já budu muset být na něj dneska tááák hodnááááá.
Kurnik, to jsem se dneska rozepsala.....

neděle 4. prosince 2016

Seznamte se, prosím:
ta hnědá se jmenuje Pravá a ta černá je Levá.

Pravá bude mít kůzlátko.

pondělí 21. listopadu 2016

Nestíháme, časově ani finančně.
Klárka má od června řidičák a tak prostě zkouší, kdo co vydrží. Hlavně asi já..... Už v dubnu do mě 2x v rozmezí pár týdnů narazilo auto, kdy jsem pak měla skoro strach jezdit do práce. Pak dostala papíry Klárka a já si začala říkat, že asi z toho mého hondovního auta budu mít za chvilku malucha. Takže místo plotu, sháníme náhradní kapotu, protože poslední akce poznamenala moji káru k nepoznání a ještě ke všemu to Klárka zvládla zabořit do našeho druhého auta. No, když nejde o život......
Ale malé posuny děláme.
Před havárkou jsme zvládli koupit pár kousků sádroše a po mém intenzivním skoro měsíčním nátlaku jsme je navrtali. Krása, do jara snad budeme mít stěny všude... mám naději.

No ale největší úspěch, je naše stání/ležení pro kozy. Původní majitelka se nám o ně ještě stará, ale je jasné, že už se těší, až se jich zbaví. Takže snad o víkendu už budou u nás.

sobota 1. října 2016

Kačeny stále v plném počtu. To jen tak na okraj pozitivně.

Máme za sebou další zabíjačku, tentokrát ovečky. Měli jsme v plánu, že začneme mladými beránky,
ale ráno, když jsme vybírali kterého, jsme si všimli, že beran neustále odhání od zbytku ovcí Blážu. Trkal do ní, kdykoliv se přiblížila, tak ji vyhnal pryč.
Bylo nám řečeno, že je asi nemocná, proto beran chrání zbylé ovečky od nákazy. Navíc jsem už delší dobu pozorovala, že je nějaká pohublá. Takže volba byla jasná. Jen s tím, že nemáme odvahu maso jíst, takže všechno půjde psům.
Opět to nebudu moc rozebírat, jen asi to, že i můj muž si neustále rozšiřuje obzory svých dovedností. Když jsme dům kupovali a já začala zveřejňovat plány na zvířectvo, upozorňoval mě, že v žádném případě nebude nic zabíjet, ať s tím počítám. A teď nejen, že zabíjí, stahuje a porcuje, ale hlavně to dělá s neuvěřitelným citem. Jen u toho nebrečí jako já.
Co mě taky překvapilo, že beran celou neděli chodil okolo ohrady a bečel. Normálně se ovce projevují zvukově hlavně ráno vůli žrádlu, ale tentokrát jsem měla pocit, že nám beran vyčítal, co jsme mu to s Blážou provedli. Jako jediný taky nežral, když jsme ji odváděli, ale koukal, co to provádíme.

úterý 20. září 2016

Tak pokus numero tré.
V naději, že všechna okolní zvěř je již našimi kačenami dostatečně nakrmena, jsem zajela koupit poslední kačky indických běžců, co paní měla. Další až na jaře.
Chlap po jedné noci, kdy jsme 2x běhali po pozemku s baterkami a naháněli cosi černého odnášejícího si naši kachnu, prohlásil, že další kačeny mi už nekoupí, dokud nebude plot. Chápu. Rozumem. Ale prostě jsem rozum neposlechla a dala tomu další šanci. Trochu naděje mi dává ohradník, který jsme kvůli zimnímu pobytu ovcí přesunuli na druhou stranu zahrady, a který je i okolo jezírka. Kačeny se na noc vracejí samy do ohrady a nedávno v noci Cora urputně štěkala a M. prohlásil, že před tím slyšel zakviknutí. Takže doufám, že to byla ta černá potvora, co si šla pro nášup a místo toho dostala ránu elektřinou.
Tak uvidíme......
Jinak jedna z kačen je můj dárek k Vánocům od Klárky, která se nemohla dívat na to, jak jsem neustále řešila, že se mi ten náš zbyteček nechce likvidovat a na jaře začít znova. Ještě musíme vymyslet, jak naučíme kachny v zimě chodit na noc se schovat. Protože se slepicemi nekamarádí (vždycky jim sežerou obilí) a do "kachníku" taky nechtějí lézt. Možná proto, že jim tam přes den slepice chodí snášet vajíčka.
Stále pokračujeme ve hře "Najdi si své vejce".
Včera jsem chtěla upéct buchtu a rozklepla jsem poloviční kuře. Na konci prázdnin totiž sedly ještě 2 kvočny na vejce a jedna v místě, kde předtím snášely. A jeden den se tam nějak dostala cizí slepice a sedla si vedle té už sedící. A M. si myslel, že tam sedí, protože snesla zrovna vejce, tak ta 2 vejce sebral a slepici vyhodil ven. A ony si zatím holky rozdělili práci.

pondělí 29. srpna 2016

Máte někdo pocit, že jste retro?
Tohle je retro:


Pravda je, že mě to bavilo první půlhodinu. Pak mě začaly bolet záda a ruce a nejraději bych se na to vykašlala. Při sklizni jsem byla lehce zklamaná, že je toho málo, potřebujeme na naši spotřebu za rok minimálně jednou tolik, ale už u druhého pytle jsem byla ráda, že toho není víc. Dělali jsme to ještě za tmy a sami, protože můj muž prohlásil, že to dokončíme. Děti samozřejmě na táborech, takže při svitu dvou pracovních lamp jsme vesele burdakovali. Ale ještěže tak, protože další dny už pršelo. Prostě ten můj chlap tomu rozumí....
A ta fotka, tam nejsou důležité ty nohy, ale to naše obilí. Je tak krásné.....

pátek 19. srpna 2016

Rozšířili jsme předevčírem hejno kačen.
Původně teda o tři, nicméně dnes ráno z nové várky zbyla jen jedna. Něco nám protřídilo řady.
"Stará" kačena měla trochu problém přijmout další ženské do hejna, ale nad tou zbývající se po noční akci smilovala a skoro vypadají jako kámošky.
Tak jsem dneska domluvila novou várku. Já to prostě nevzdám!!!!!
Jen doufám, že si nevycvičíme nějakou lesní havěť na čerstvé masíčko.
Stačí, že moje zahrada slouží jako pastva pro všechny okolo,
nemíním krmit ještě další zvěř z lesa.

pondělí 8. srpna 2016

Ono to vypadá, že se přes prázdniny nic kloudného neděje. Ale je fakt, že je to takové to prázdninové přežvykování.
Děti nám migrují, některé odjedou, jiné přijedu, ne vždy jsou to ty geneticky úplně naše, ale to je asi na prázdninách to hezké.
Náš momentálně největší problém je, že nám feny stále utíkají a ne vždy to pro ně dopadne nejlíp. Přednaposledy do dopadlo tak, že se vrátily skoro po 12 hodinách, kdy už jsem málem volala na policii, jestli je tam někde nemají. I když, kdyby je odchytli, tak by je dovezli, protože jsou obě očipované, jak už se několikrát stalo. Nicméně se vrátily, ale tak, že Cora skoro nemůže chodit, což ji ale nezabránilo za 2 dny utéct znovu, před našima očima a teď nemůže chodit ještě více.
Takže velké téma u nás doma je: kotec? plot okolo celého pozemku? plot jen okolo slepic a ovcí a psy zavřít k nim????
Samozřejmě od září cvičák.
Ale jinak jsme v pasti. Ano, vím, že 2 psi jsou smečka, že je jasné, že spolu budou běhat, že když je Maxi z části jezevčík, tak nás poslouchat nebude..... Akorát prostě už je máme, máme je rádi a prostě to musíme nějak vyřešit, jenže zatím cokoliv jsme vymysleli, nefungovalo.
A teď babo či dědku, raď!!!!

pátek 15. července 2016

Momentálně se nic dramatického neděje, kromě toho, že musíme protřídit řady ovcí a jelikož jde i o původně "chovnou" Blážu, tak to podvědomě odkládám, protože to zase ořvu.

Můžu ale zbilancovat náš soukromý chov kuru domácího:
- pět slepic sedlo - tři přežily
- devět kuřat se vylíhlo - sedm přežilo
Vypadá to nic moc, když jsme jim pod zadek vnutili okolo 50 vajec. Co ale opravdu nechápu, že z každé várky zbylých vajec je několik kuřátek těsně před vylíhnutím. A divné to je proto, že jim ta vejce dáváme vždycky v jeden den, aby se to nestávalo.
Netušíte někdo v čem by mohl být problém? Je to docela škoda, aby slepice chodila jen s jedním kuřetem.
Řešíme i to, že kvočna usoudila, že už kuře nepotřebuje chůvu, vrátila se k hejnu a kuře večer běhá okolo stodoly a pípá, protože neví, kam se vrtnout. Včera jsme ho jak magoři naháněli, že ho hodíme do kurníku, aby si všichni zvykali, ale teda chytit 15ti centimetrové kuřátko, to fakt nejde. A to nás na to bylo docela dost. Nakonec jsme to vzdali a nechali kuře svému osudu.

čtvrtek 23. června 2016

Poslední dobou dost lidí řeší, jak to všechno zvládáme. Popravdě, čím dál hůř, mám pocit.
V sobotu mě M. skoro proti mé vůli odvezl na pohotovost se zimnicí a horečkami, kde si mě nechali s oboustranným zánětem ledvin. Přitom mě močák bolel trošičku několik dní předtím a ledviny jen stylem "kurnik, asi se tam něco děje". Doktor mě neustále prohmatával a nechtěl věřit, že mě to nebolí. Naštěstí po třech dnech čtyřicítek horeček dvoje antibiotika zabrala a já jsem doma.
No a jak už jsem na tom byla trochu líp, tak jsem začala přemýšlet.
Chyba!!!!! Jak člověk nemá nic na práci, tak vymýšlí kraviny, vidím to u babičky.
Začala jsem řešit, jak vlastně fungujeme a jak nám které věci jdou či nejdou a v návalu sebekritiky jsem došla k názoru, že "všechno špatně".
Řešením by bylo zabít ovce, rozrýt zahradu a starat se jen o rodinu a babičku. Pak bych bez stresu měla všechno v cajku a možná i doma uklizeno.
Jenže to bych pak asi neměla v životě nic, co by mi dělalo radost. I přes tu dřinu mě to všechno uspokojuje a mám pocit, že ta práce stojí za to.
Dalším řešením by bylo dát babičku někam do domova důchodců, a dokonce jsem se i na nějaké soukromé v okolí koukala, a přestože vypadají moc hezky, tak si to neumím s babi prakticky představit. Osobně si myslím, že by ji to srazilo duševně zpátky tam, kde byla, když jsme si ji brali, nebo možná ještě hůř. A to mi svědomí fakt nedovolí.
Trochu naděje vidím v tom, že od srpna jdu do nové práce na nižší úvazek a hlavně mnohem blíž domovu. S penězi trochu hůř, ale časový bonus k nezaplacení....
Takže jestli máte pocit, že toho zvládáme moc, tak buďte v klidu, nezvládáme. Jsme jenom lidi a kde někde nadbývá, jinde chybí.
Na rodinné dovolené jsme nebyli už hodně let, slepice jsou někdy bez zrní, protože nemáme čas pro to zajet a trávu sekáme ve fázi, kdy už to normálně sekačkou nejde a musíme to udělat nadvakrát. Dřevo na topení taky nemáme nachystané a o zimní zásobě ani nemluvím, přitom máme na pozemku min 3 obrovské stromy, které chceme zlikvidovat. Prostě nejsou lidi. Děcka mají taky svoje zájmy, a přestože hodně pomáhají, chci aby se rády vracely jednou domů a hlavně, aby se jim přitom nesvíral žaludek při vzpomínkách na propracované dětství.
Tak a na závěr mého šíleného interního výlevu tu máte foto výsledku snažení našich slepic, kdy z původně 20 vajec máme 3 kuřátka. :-) Ale krásná....

pátek 10. června 2016

Dneska přišel M. po ranním krmení zvěře nakrmit sebe a povídá mi: " Tak ta kvočna, co sedla první na vajíčka (momentálně sedí 2), nám vysedí tak maximálně zombíky."
Koukala jsem na něj nechápavě, tak mi vysvětlil, že při tom sezení milá kvočna zdechla.
Je fakt, že už pár dní jsem si říkala, že je nějaká nehybná, ale to jsem si u prvních našich kvočen říkala taky, strkala jsem do nich jestli žijou a pak schytala parádní klovanec .... Takže v tomhle případě jsem si říkala, že je prostě jen tak svědomitá. Co k tomu dodat?

Fotkou mrtvoly vás nebudu zatěžovat.

Tady máte fotku nadílky, co jsme objevili včera v koutu stodoly, kam snad ani ty slepice nemůžou vlézt. Stále hrajeme oblíbenou hru "Najděte vajíčka"
Pravda, tahle snůška vypadá dost stará, tak si pošmáknou feny, nám nemám odvahu.

pátek 3. června 2016

Tak moje dvoutýdenní dovolená se smrskla na 3 dny.
Babička je zpátky doma s provinilým pocitem, že je zase na obtíž, ale její touha po domově byla silnější. Když mi bylo ráno v 10 zavoláno, že je babi sbalená a jede domů, chtělo se mi brečet. Taky že jsem brečela. Pak jsem se naštvala a vlastně dobře, protože jsem se posunula ve svém uvažování do fáze, ať mi všichni políbí .... šos. Celé 2 roky, co babi máme musím průběžně snášet dotazy a poznámky o tom, co a jak by se s babi mělo a chtělo jinak, než to děláme my..... Určité věci jsme tiše i hlasitě snášeli, aby byl klid v rodině a kvůli babičce, aby nebyla vystresovaná, aby měla radost .......
Se.u na to. Jak jsem byla v ráži, postěhovala jsem babi nábytek tak, jak já mám pocit,že je to praktičtější, hovadiny, kterých se babi nechce vzdát (jako 20 ks kalhotek, které už 2 roky nenosí, či staré, prošoupané, záplatované noční košile, které se třeba ještě unosí, až babi zemře....) jsem naházela do krabice a odnesla do stodoly a ledničku, která akorát zabírá místo a není zapnutá, ale můj otec ji tam prostě chce mít, aby si babička mohla v noci dát něco k jídlu, jsme zabalili do fólie a odnesli taky pryč.
A ať si někdo zkusí něco říct, že by se mělo jinak.... Můj dům, moje pravidla. Všechno se to ve mě celou dobu hromadilo a teď přišla ta chvíle, kdy si to obhájím, hlavně sama před sebou. Nikomu jinému nemusím vysvětlovat, jak mám poskládaný dům....
Babička ani necekla, ještě poděkovala.
Teta odjížděla s tím, že netušila, jak moc náročné to s babi je.
Za odměnu jsem si otevřela láhev vína, co jsme si dovezli ze sklípku z Hrušovan a zároveň zapila moji od zítřka dospělou dceru, co má momentálně zelenomodrožlutočerné vlasy.

Tak a na závěr naše krásné psice:

středa 1. června 2016

Babička nám odjela. Ne navždy, jen na 2 týdny ke své dceři, ale loučila se s námi, jako by nás u neměla nikdy vidět.
Já měla pocit, že když jsem rozhodila péči o babičku mezi mě a hlavně teda holky, tak to nebude taková změna, když tam nebude, ale je to divné. Nechystáme snídani, odjedeme z domu, aniž bychom řešili, jestli tam někdo zůstane, nevylíváme večer nočník a neřešíme, kam se zašila babiččina kočka, která poslední dobou má pocit, že se minerální vata v podlaze perfektně hodí na sr..í.
Mám pocit, že mám hrozně moc času dělat to, co chci a ne, to co musím. Já už to vidím, jak se za ty 2 týdny fyzicky zničím.
Ale dostat babičku dobrovolně z domu, to bylo skoro horší než porod, fakt, vím o čem mluvím...

"babi, volala mi Eva, že jste se domluvily, že k ní pojedeš." "Ale prosím tě, já jí to odkývala, ona dá pokoj..."

"Babi, volala Eva, že s tou tvou návštěvou počítá," "Ale prosím tě, až bude tepleji, třeba v červnu..." "Babi, to už bude červen" "No tak jo"

"Babi, tak jak se těšíš k Evě?" "Ale já nikam nepojedu, mi je tady dobře" "Ale babi, my jsme domluvené, ona pro tebe v pondělí přijede!!!!" "Jo? Tak jo"

"Gabko, já nikam nejedu, mě bolí ruka" "Babi, ta tě bude bolet stejně tady i tam" "Tak jo, pojedu"

"Gabko, já jsem se rozhodla, že nikam nejedu, nemám ani korunu a to se nehodí, jet bez peněz" "Babi, tady jsou tvoje peníze z důchodu, odložila jsem je, abys něco měla" "Jo? Tak já si je od tebe půjčím a jak přijde další důchod, tak ti to vrátím" "Babi, to jsou tvoje peníze, nic mi vracet nemusíš" "Ale já pak budu mít peníze, tak ti to dám" "Babi, to jsou peníze z tvého důchodu, které neprojíš u nás, tak jsem ti je odložila k Evě" " Fakt? Tak myslíš, že bych měla jet?"

Do poslední chvíle jsem měla stažený žaludek, že se něco pokazí....












Nejvíc ale asi protrpí její nepřítomnost naše kočky, které si zvykly chodit na snídani, svačinu, oběd, svačinu a večeři na babiččino okno. Klea celé odpoledne nedočkavě čekala, jestli nedostane nějakou dobrotku, jako třeba polívku nebo kus chleba s paštikou.....

pondělí 23. května 2016

Kačenky nám rostou jako z vody.













Akorát se nám zredukoval počet, už jsou jen 3 kusy.
Udělali jsme všechny chyby, na které nás paní chovatelka upozorňovala a pak už nebylo cesty zpět.
Zatím nejsem schopna poznat, jestli to jsou kačeny nebo kačeři, tak čekáme.....

sobota 30. dubna 2016

Máme nový televizní program.
Já jsem prostě z těch mimin totálně poprděná...

Jinak to jsou indičtí běžci a kupodivu nejsou k snědku. Teda jen, pokud tam bude kačer. Toho sníme a pořídíme holkám nějakého z jiné krevní linie.
Musíme jim vymyslet nějaká jména, nejlépe indická. :-)

neděle 24. dubna 2016

A je to tu zasééééé.
Konečně došlo na má slova, která už říkám asi měsíc. :-)
Máme další něhně.
A je to srdcový král!!!
On má totiž na zadku srdíčko.
Je zajímavé, jak je každá ovečka jiná. Bláža je daleko starostlivější mamina, než Gréta. Více se o synka bojí, neustále ho olizuje..... Gréta to mateřství brala tak nějak v klidu. Dokud nebečel, tak si ho skoro nevšímala. Bláža je neustále v pozoru, vyhýbá se nám, drží se bokem...
Je to krásné....

neděle 17. dubna 2016

Z oveček máme kozenky.














Naše poznatky:
1.Teda, všichni střihači mají můj obdiv, protože tohle bych za prachy dělat nechtěla. Možná za pár let, až se to naučíme a koupíme pořádné nůžky, tak to bude pohoda.
2. totálně jsme ty naše ovečky zanedbali. Měli jsme je ostříhat už dávno, protože to, v čem chuděry chodily, byl děs a hrůza. Vlnu samozřejmě vyhodíme, nedá se použít ani na zateplení. Takže na podzim další kolo stříhání.
3. Bláža je oficiálně březí a jelikož je z ní holátko, tak indicie blížícího se porodu jsou snadno rozpoznatelné, včetně různě se hýbajícího břicha během stříhání. Dávám "bolševikovi" den, maximálně dva.
4. Ovce se na nás urazily a nechtějí se bavit. Jen Gréta, která šla až poslední, celou dobu kolem nás chodila, jako by se nemohla dočkat a jediná se dala v pohodě chytit, skoro nám na stůl skočila sama.
5. Ovce mají hrozně jemnou kůži. To nás překvapilo a je fakt, že největší stres během stříhání měl M. z toho, že je pořeže. Párkrát špatně sjel strojkem a hned měly díru v kůži.

Ještě malá fotodokumentace:
před:














po:














Jo a máme zasazené brambory v seně.
A máme zakopnou díru před domem.

sobota 16. dubna 2016

Cora si v noci donesla svého osobního plyšáka a nikoho nenechá na něj šáhnout.

sobota 9. dubna 2016

Máme zaseto.
Když jsme to propočítávali, tak se nám to napoprvé vůbec finančně nevyplatí.
Museli jsme koupit zrno, zaplatit za orání, setí a pak budeme platit za sklizeň....
Ale další rok zasadíme už naše obilí, tak to už bude snad lepší.
Můžeme se utěšovat, že kvalita bude úměrná ceně.

úterý 5. dubna 2016

Něco na odlehčení :-)
















takhle si o víkendu ustlala Gréta
měla jediné štěstí, že jsem si tam ještě nic nezasadila

pondělí 4. dubna 2016

Tak to má Gulášek za sebou.
Včera jsme spáchali naši první zabíjačku.












Nemáme kapacitu poskytnout praseti péči, kterou by potřeboval, tak jsme se rozhodli to ukončit. Nebudu se moc rozepisovat, jak to probíhalo, nemám náladu na komentáře o tom, jak týráme zvířata. Já jsem ten samotný akt obrečela a M. večer taky prohlásil, že zabíjení je hnusné. Dělali jsme to sami úplně všechno od začátku do konce a podle tchýně, která má už několik takových akcí už za sebou, to bylo na jedničku.
Ale píšu o tom proto, že jestli někdo uvažuje, že si pořídí prase, tak tenhle druh je dokonalý. Po půl roce měl 100 kg a sádla mám vyškvařeného min 15 velkých sklenic. A maso? Dokonalejší jsem nejedla a to jsme zatím jen upekli žebra.
Původně jsme uvažovali, že s tím pár let počkáme, než přizpůsobíme výběhy, aby mohl pobejt dýl, ale ta půlroční verze úplně stačí a navíc se domlouváme s tchýní, že to nějak dáme dohromady u ní na zahradě. Prostě to stojí za to.
Jedinou zabíjačkovou "specialitu" jsme udělali prdelanku a to jen kvůli M., který to miluje a vařila jsem to bez jediného ochutnání, protože pohled na tu čerstvou krev, co se tam lije, mi nedělal vůbec dobře. Ale asi je to maso tak dokonalé, že i polívka byla podle M. dokonalá.

pondělí 28. března 2016

zase jsme řádili a tentokrát za pomoci těžké techniky...

Před domem máme už skoro rok vykopanou díru, jak jsme napojovali studnu k domu, tak se to M. nechtělo zase zasypávat, že rovnou okope barák, což máme taky na našem blacklistu jako jednu z hlavních položek.
Nějak ale neměl celý ten rok nikdo čas, chuť, či energii to udělat. No a když jsem tam spadla já, pak následně i M., došlo nám, že už fakt budeme muset. Tak jsem řekla, že objednáme toho bagristu, že za to ty prachy dáme a budeme mít klid.
Víte jak to dopadlo? Díra je stále před domem, netknutá, ale máme vykopané jezírko do hloubky a velikosti jakou jsme "výhledově" plánovali, srovnaný pozemek před domem, přesazené stromky a srovnanou půdu v sadu.
Bagrista u nás byl skoro 2 dny, dali jsme za to nehorázné prachy, ale jsme strašně nadšení a spokojení.
Kdo ale bude okopávat dům, to jsme ještě nevyřešili. Nějak se tomu rozhovoru podvědomě vyhýbáme. :-)

Snažili jsme se zachránit nějaké žáby a pulce, ale pak jsme se na to vybodli a další úpravu jsme naplánovali na léto, až se to všechno spáří a vylíhne. Všechno osazenstvo rybníku se totiž po odjezdu bagristy vrátilo zpět v plném počtu.

úterý 22. března 2016

Mám kuchyň.
Jakože kuchyň, kde je linka s šuplíkama a ne 2 stoly, jeden podložený špalíkama, aby byl vyšší.
Kde je varná deska zabudovaná do dřezové a ne obložená deskama a položená na tom vyšším stole.
Kde je trouba zabudovaná v lince a nestojí na špalcích a při každém vytahování a zasouvání čehokoliv se kymácí.
Kde jsou talíře, hrnky a jiné věci uložené v lince v šuplících a policích a ne v regálech asi prioritně vyrobených jako knihovna.
Kde světlo svítí připevněné pod linkou a netrčí ze zdi drát s žárovkou na konci.
Už nebudu muset každý hrnec či mísu před použitím vyplachovat, protože ležel skoro u podlahy a u nás se z podlahy opravdu jíst nedá, sorry....
Mám kuchyň, kde půjde umýt stěna poprskaná jídlem, protože tam jsou obklady, i když teda prý je teď strašně moderní mít nějakou tu betonovou stěrku. Ale já si budu umývat obkladačky.
Doma jsme všichni u vytržení, Barča dokonce prohlásila, že takovou kuchyň nebude mít problém uklízet. Tož to su zvědavá.
Na novou kuchyň jsem čekala celý svůj dospělý život. Poprvé v životě jsme šli do obchodu, já řekla, jak bych si to asi představovala a M. to dovymyslel a nakoupil, smontoval a prostě všechno okolo udělal. Buď jsme bydleli v podnájmu, nebo jsme se v "nejbližší době" chtěli stěhovat do svého. Z toho posledního jsme se stěhovali 10 let. A další 3 roky jsme se k té nové kuchyni dopracovávali. A přitom to všechno začalo tak nevinně. Chtěla jsem navrtat nad balkonové dveře konzoli, abych si tam pověsila aspoň závěs (docela malinký), který by to naše staveniště trochu podomácnil. No a M. se do toho zřejmě moc nechtělo, tak řekl, že to raději uděláme už celé komplet a já se toho chytla...
A máme to. Jediná "místnost" v našem domě dotažená do konce tak, jak jsme chtěli a plánovali.

A tady trocha vizualizace, jak šel čas:
takhle jsme to viděli poprvé                                                




















a takhle jsme to začali vyklízet




















a až na dřeň














bla bla














než přišla babička




















a tady je kousek, kupodivu mě nenapadlo si to vyfotit














a tradááááá.... finále (i s mým dokonalým pracantem)

neděle 6. března 2016

Už je to tady, už je to tady!!!!!!!!!!!!!!

Nám nám náródíl se...... beránek.
v noci
bez sena
bez slámy
na stráni
ve větru
Všechny moje načtené, nastudované znalosti z teho interneta byly zbytečné, ovečka si porodila mimo salaš připravenou na tuto mega akci ve staré ohradě, kam si včera večer celé stádo zalezlo, protože nám ráno utekli ze současné ohrady a my je nechali, ať si požerou, co chtějí.
A dokonce i pije!!!
Je to krásné, jsem z toho totálně odvařená, pořád se usmívám jako trotl.
A Bláža nežere, tak buď je z toho paf stejně jako já, anebo bude dneska taky rodit.

středa 2. března 2016

Tenhle příspěvek by mohl mít název (jakože názvy u sebe lehce bojkotuju) "jak jsme si ukradli jehně".

Já už měsíc doma i v práci plaším, že nám bude rodit ovce. Já, internetově vystudovaný veterinář, chodím pravidelně kontrolovat Grétě rodidla a vemínko, jestli se nepřipravuje k porodu, studuju na netu videa a články o tom, jak ovce rodí, co všechno musí a nesmí, konzultuju to s veterinářkou, která si ta studia poctivě odchodila a má na to papír. Tak Gréta se na nic nepřipravuje, ale jsem už na 99,9% přesvědčená, že jehně mít bude. Břicho se jí hýbe a je fakt tlustá. Taky jsme jí ostříhali vlnu okolo vemínka, protože dle paní odbornice veterinářky jsou jehňata úplně blbá a jsou schopné se místo struku přisát na kus vlny a to je pak prý průser.

Tak opět jsem odběhla od původního tématu.
Včera zavolala tchýně, která je už v rození jehňat o pár let zběhlejší než my, že jí jedno jehně z novoročního vrhu pojde, tak že ho máme zabít, aby z něj aspoň něco bylo. Ovce je zřejmě opět nakrytá, tak už nechce kojit a malá ovečka je (jak říká paní vetedochtorka) blbá a nechce žrát a vypadá, že další noc nepřežije.

V práci jsem volný čas strávila sledováním, jak se správně zabíjejí ovečky, aby to bylo humánní. Takže znám praktiky muslimů i židů a řeknu vám, mám obavy, že vlastně to maso k životu nepotřebuju a jehňata budu prodávat ne na maso, ale jako domácí mazlíčky. Jsem měkoň, jsem měkoň, jsem měkoň. Můj konečný výstup ze všeho, co jsem viděla je ten, že řezník, co ukazoval halal způsob zabíjení ovcí, byl dost atraktivní chlap.

Tak zase zpátky k ovečce. Přijeli jsme ke tchýni, kde ale žádná nevypadala na umření. Očekávala jsem nějakou trosku, co se bude potácet okolo ostatních, ale nic takového. Tak jsme vyfiltrovali podle barvy a pohlaví, která by to mohla být, odchytili, sbalili ji a odjeli domů.
No a doma jsme ji přidali k ostatním ovcím a tím jsme prozatím s porážkou skončili. Ovečka sice nechce žrát s ostatnímí ovcemi, přestože ji nechávají, ale trochu sena sezobne, tak snad nám hlady neumře a až sleze ten bílý hnus, tak i něco zeleného snad pojí.

Já jsem prostě tak moc chtěla to jehně, až ho mám, i když trochu jinak. :-)

sobota 20. února 2016

Včera jsem po dlouhé době vyrazila za kulturou.
Co máme babičku, všechno jsem odstřihla a fungovala v podstatě jen na systému: práce - domov - práce - domov. Po půl roce jsem skončila totálně vyřízená, jak psychicky, tak i fyzicky. Takže jsme doma trochu přeorganizovali systém a nastavili služby, abych občas mohla přijít v 5 z práce a sednout si a abych občas i o víkendu mohla dělat to, co mě baví a nejen to, co musím dohnat z pracovního týdne.
Zpátky ke kultuře.
Já kulturní barbar, co znám Vandu Hybnerovou tak akorát ze seriálu Ulice či Přístav jsem spolu s dalšími vyrazila do Ovy na představení Uhozená květinou. Zážitek báječný, přestože jsem asi nechytla 80% sděleného poselství, tak mě to náramně bavilo. Usoudila jsem, že jsem asi příliš spokojená jako žena a můj muž mě v mém ženství absolutně nijak neomezuje....
Nicméně v autě cestou domů jsme se většina osazenstva shodly (byly jsme samozřejmě všechno ženy), že provedení představení v nás evokuje potřebu začít něco dělat se sebou fyzicky. Že prostě ta Vanda ve svém věku vypadá super a to, jak tam celou dobu běhaly a kroutily se, musí vydat za 3 návštěvy fitka. Asi to nebylo úplně prvoplánovou pointou hry, ale což.
Každému, co jeho jest. :-)

neděle 14. února 2016

Slintám blahem.
Víte proč?
Protože mám dveře do ložnice.
A jako bonus M. postavil okolo těch dveří i stěnu.
No nejsem já to šťastná žena?
Ode dneška si můžu za sebou zavřít.
Konečně nějaké soukromí.....


Joooooooooooooo

A trvalo nám to jen necelé 3 roky!!!!!!!!!!!!!!!!!

pondělí 8. února 2016

Tak jak se říká kozel zahradníkem, tak my máme čuníka zahradníkem.

Celou dobu, co máme barák, řešíme, co s pozemkem, který je dost hrbolatý, taky tak trochu naším přičiněním, jak jsme "uklízeli" zakopané či zarostlé pletivo a kusy trabanta a kusy plotu a kusy obrubníků a kusy dřev a kusy gumových různých věcí a kořeny ...
Čuník je schopný během chvilky totálně zrýt trávník, že by se žádný profi traktorista nemusel za takový výkon stydět.
Asi uděláme pojízdnou ohradu, protože pak stačí jen vzít hrábě a srovnat to jak potřebujeme.
Tak trochu doufáme, že se mu podaří vyžrat i kořeny toho hrozného šťovu, co se nám všude rozrostl.

Ovečky si na něj už zvykly a netrucují a občas je přistihneme, že spí všichni na seně pod střechou.

úterý 19. ledna 2016

Gulášek se naučil utíkat z ohrady. Třeba mu dělá ve výsledku ta elektrika dobře. Zatím utíká jen proto, aby slepicím vyžral namočené rohlíky a když na něj někdo křikne, tak zaběhne zpátky do ohrady stejnou dírou, jakou utekl.

Ovce se rozhodly, že s prasetem spát nebudou, takže tráví noci venku pod hvězdami a ráno mají na zádech jinovatku. Stejně to budeme muset nějak řešit, kdyby náhodou třeba fakt chtěly mít ta jehňátka.

Maxině byly "diagnostikovány" paní zvěrolékařkou lupy. Doporučila nám dávat jí do jídla lněné semínko. Chytrá fenečka si našla lepší doplněk stravy: začala nám chodit do stodoly na čerstvá vejce. Jelikož moc neroste, tak se protáhne dírou pro kočky/slepice a pak už je to snadné. Je očividné, že jí to dělá na srst opravdu dobře.

My prostě asi nikdy nebudeme řešit nadbytek vajec.

sobota 9. ledna 2016

A máme dalšího člena venkovní smečky. Dneska jsme si dovezli prasátko. Já ho pojmenovala z praktických důvodů Gulášek, Jáchym Rejpal a M. mu říká Bobíku. Tak si vyberte :-)

Opět jsem si myslela, že největší vzrůšo bylo, když jsme ho chytali v jeho ohradě. Pak jsme ho dali do pytle na obilí a tak nějak doufali, že to vydrží. Položili do kufru auta, kde jsme předtím dali igelit. Chudák čuňas při každé zatáčce klouzal z jedné strany na druhou, to se mu očividně nelíbilo, tak se v rámci svého zoufalství snažil z pytle dostat, což se mu naštěstí nepovedlo. V docela napjatém stavu jsme dojeli domů a čuníka přidali do ohrady k ovečkám.
Už minulý týden jsme jim udělali přístřešek z dřevníku, aby měli závětří a sucho a tak, pokud by náhodou chtěly rodit jehňátka. Ovce ale nechtěly ze své ohrady jít, tak po hodině nahánění se M. naštval a ovce zůstaly, tam kde byly původně. Dneska ráno při krmení jsme jednu odchytili a společnými silami dotáhli do nové ohrady. Naštěstí jsou ovce stádovité a držely se při sobě, tak nám to dneska trvalo jen 15 min.
No a zpátky k čuníkovi. Čuník je šikovný, hned si všechno očichal, prozkoumal a šel se seznamovat s ovečkami. Ty byly z něho úplně paf... V životě toho moc neviděly a očividně si obzory rozšiřovat nechtěly. Projevil se beran, který doteď působil dojmem: "hlavně po mě nic nechtějte" a začal trkat jako první ve stylu: "to jsou moje ovce, drž se dál" Chudák čuník. No nic, šli jsme domů s tím, že si to musí vyřešit sami. Asi za půl  hodiny, když se mi podařilo připálit krapet sádlo, tak M. stojí u okna, protože jsme to museli vyvětrat, a říká si? "to je zvláštní, jak se ta ozvěna nese, vepř je na druhé straně domu a já ho slyším chrochtat. A ještě zvláštnější je, že ho i vidím!!!!!!!!!!!"
Začala jsem tomu říkat "Tradiční běh za novými zvířaty". Čuník utekl do stejných míst, jako skoro před rokem ovečky. Tzn. na pastvinu nad domem o rozloze spoustu metrů čtvercových, ne-li kilometrů, plnou kravských lejn, které báječně kloužou, když spěcháte, a s ohradníkem pod proudem, což jsem měla možnost zjistit svými stehny při přelézání. Opravdu jsem se modlila, abychom ho nějakým zázračným způsobem chytli. Navíc se začalo smrákat. Prostě ideální situace. Takže jsme chvílemi běhali nahoru a dolů, podle toho, jak si vepřík umanul, ale nakonec se nám ho podařilo nasměrovat až k domu. To už jsme zjistili, že nám utekly i ovce, což byla svým způsobem dobrá zpráva, protože jsme přemýšleli, jak to uděláme, aby čuník z ohrady neutíkal. Chudák čuník běžel hned k ovečkám, skoro to vypadalo, že pro pomoc, abychom ho nenaháněli, což ovce opět nepochopily a zase ho od sebe odháněly. A přitom on se chce tak moc kamarádit. Pak už se žádné moc velké drama nekonalo, zázrakem se ovce i s vepřem drželi u sebe, nikam neutíkali a my je v klidu s přibývající tmou nasměrovali do nové ohrady. M. upevnil lépe ohradník a donesl nějaké pamlsky za odměnu, že jsou všichni zpátky. Moje modlitba na začátku honitby byla vyslyšena.
Nejlepší na celé akci ale je, že M. nemohl být naštvaný na nikoho jiného než na sebe, co že si to zase kdo vymyslel za blbosti, jako v případě oveček, protože čunče je čistě jeho aktivita. Moje aktivita je domluvená prasnice na jaře, která už bude na chov s pořádným nejedlým jménem.

neděle 3. ledna 2016

Jak na Nový rok, tak po celý rok. 

S tímhle argumentem přišla Klárka, když jsem ji 1.ledna chválila za krásně uklizený pokoj (u nás ne úplně obvyklý stav). Přirozená reakce nás všech: "Takže budeš celý rok uklízet?" 
"Ne, já budu mít celý rok uklizeno!" 
A pak, že to není o postojích.

Včera měl můj nejstarší syn 20 let. 
Už 20 let jsem matkou. 
A já si přitom připadám tak mladá a svěží!!!!!

Dnes kamarádka zveřejnila na FB osmisměrku s popiskem, že první 3 slova, které objevíme, popíší náš letošní rok. 
Vyšly mi plíny, kondom a bordel. 
Tak nějak netuším, co si mám o tom myslet. 
Že z role matky přejdu do role babičky navzdory osvětě a výchově? 
Že moje 20letá snaha o uklizený domov opět vyjde vniveč? 
Další mé dítě bude mít 18 za pár měsíců. Má úplně jiné plány než zakládat rodinu, i já s ní mám úplně jiné plány. :-) 
Jako kdyby nějaké mé plány někdy vyšly. :-)

Mějte krásný rok plný naplněných plánů a nadějí.