neděle 19. dubna 2015

Takže máme ovečky. 2 kousky, jednu bílou a jednu černohubou.

Myslela jsem, že největší adrenalin bude chytání u tchýně a převoz k nám. Ó, jak já se mýlila, ostatně asi jako ve všem, co jsem si doteď naplánovala a zkoušela uskutečnit.

Ovečky jsme ve zdraví dovezli k nám, přenesli je do ohrady a sledovali, jak se jim to líbí. A vypadalo všechno v pořádku, ovečky se rozkoukávaly, očividně jim nic nevadilo, ohrada v pohodě...... Do chvíle, než jsme si řekli, že třeba už Cora zpracovala nově příchozí tvory a jen si je očuchá a dá jim pokoj. Ó, jak já se znovu těžce zmýlila. Naše Cora se rozhodla, že to jsou supr noví plyšáci na hraní a honění, vypla všechny smysly, kromě toho psům asi vlastního, jakože honícího. Ovečky se splašily a najednou ohrada byla nízká a dřevo chabé a ohradník od souseda na býky tenký..... všechno to padlo za vlast a ovečky v trapu.

Většinou si pochvaluju, jak je to fajn, že bydlíme tak na konci všeho, kolem nás jen pastviny a volný prostor. Ve chvíli, kdy se ovce daly na úprk, jsem byla ještě chvilku ráda, že nemáme sousedy, kteří mohli mít super podívanou při dopoledním kafi, ale ta chvilka trvala jen pár sekund, než mi došlo, že se ty ovce nemají o co zastavit. A taky se nezastavily. Běžely dál a dál a dál do kopce a mi se vybavovala básnička, kterou nám babička už 2 týdny pravidelně recituje:" Běžela ovečka, hore do kopečka a za ní beránek, žalovat na zámek".

Tak jsme všichni běželi za nimi, tím jsme je hnali před sebou, když jsme jim chtěli nadběhnout a hnát je zpátky, tak si našli skulinu a zdrhali výš a výš, přes jednu pastvinu, cestu, další pastvinu, okolo lesa, na další pastvinu..... 2 x už jsme je skoro měli, když v tu chvíli se najednou objevila Cora, nadšená, že nás našla a ovce byly znovu v trapu.... M. v tu chvíli byl zelený vzteky, ani jsem raději neřešila, co s ní cestou zpátky k domu dělal.... Nechápali jsme, jak se mohla z tak utaženého obojku vyvlíknout.

Nakonec jsme je u jedné pastviny obklíčili u malého lesíka, očividně se jim nechtělo do trní a už to vypadalo, že je chytíme, než se daly znovu do běhu. No a já stará koza jsem po jedné z nich skočila v naději, že ji chytím za vlnu, jak se mi to podařilo u tchýně. Ó, znovu mýlka. Výsledkem mého skoku je zřejmě natažený sval na předloktí a odřené rifle. No a samozřejmě ovce v trapu.

Pak ale udělaly ovce zásadní chybu, že vlezly zpátky na cestu, kde jsem se nabelhala já a z druhé strany šel zbytek honců. A okolo cesty ostružiní a keře. Ve snaze se mi vyhnout chtěly vběhnout zpátky na pastvinu, kde ale křičel Jáchym a milá jedna ovečka se zamotala do keřů a nemohla ven. To byla naše chvíle. Klárka na ni skočila a držela. A k naší radosti jsou ovce zřejmě solidární druh, tak ta druhá jí šla na pomoc a Klárka, jak ji viděla tak blízko, tak ji chňapla za nohu a držela i ji, než jsme všichni doběhli a ovce společně zpacifikovali.

Takže cesta zpátky už proběhla v klidu, tu menší jsme nesli a tu větší dali na vodítko od Cory, která mimochodem znovu zdrhla a šla nám naproti, a celkem v pohodě došli domů. To už mezitím M. spravil ohradu, uvázal Coru k boudě a stinul nás vyfotit.

Tu větší ovečku zatím máme uvázanou, očividně ji ta malá poslouchá a Cora je taky uvázaná u boudy a celý den prokňučela. M. to rozdýchával celý den, děti jsou úžasné a dost dobře se bavily a já po obědě odpadla spánkem spravedlivých. Už jsme přece jen starší kousky a běhání do kopce po pastvinách není úplně to pro nás.
My sice okolo domu kopeme, zvedáme, vozíme, sekáme, ale vytrvalostní přespolní běh zatím v našem aerobním repertoáru nebyl.



neděle 12. dubna 2015

Trochu vyplním čas malou historkou o našem chovu slepic.
Máme už stádečko zhruba 2 roky, těm prvotním slepicím říkáme seniorky a z toho počtu nám zůstala už jen jedna. Tak jsme si tak říkali, že už ji zabijem a sníme, že už je stará a stejně chceme koupit nové.... blablabla.
Pár dní na to, slepice vysedává v hnízdě.... tak si s nadějí v hlase říkáme, že by mohla teda vysedět pár kuřátek, třeba ještě před smrtí a uvařením. Asi nás slyšela a chce si prodloužit život.... Tak jsme to hlídali, jestli třeba.....
A jedno odpoledne jsme zjistili, že v tom hnízdě zdechla.
Takže ani kuřata ani polívka.
Pomsta za to, že jsme ji chtěli sprovodit ze světa.
A tak mi si tu žijeme. Doufám, že s těma ovečkama si poradíme líp. Už máme ohradu, ale ovečky nechtějí od maminky, tak ještě čekáme (nebo tchýně nechce menšit stádečko). Přišla, koukla, prohlásila, že nám to přeskočí..... Jsem zvědavá.... A těším se......