úterý 28. února 2012

Akce včerejšího dne:
1. návštěva onkologické ambulance
2. návštěva ortopedické ambulance
3. návštěva bratrance

1. na onkologii super, zatím. Výsledky vyšetření budou příští týden, takže vlastně nevím, jak to je. Ale bylo příjemné vidět příjemného doktora, který říkal jen příjemné věci. Doufám, že to tak zůstane. Další kontrola koncem května.

2. na ortopedii ještě suprovější. Jankovi konečně ta noha srůstá a podle údivu pana docenta mu srůstá až moc dobře, takže další kontrola koncem dubna a už začnou uvažovat o tom, že mu vytáhnou některé šrouby z nohy.
3. Maťovému bratranci se před pár měsíci narodila dcera, tak jsme ji byli okouknout, jestli je všechno tak, jak má. Vypadá to, že se jim moc povedla. :-)
Jen Janek to nemohl rozdýchat, protože měl plno plánů na odpoledne a nějak nechytil naši debatu, že se tam pojedeme podívat.


A jinak co se týče domečku, tak jsme stále ve fázi prodeje bytu a vyčkáváme. :-) Ale nějak mi dochází, že to fakt je realita. Že letos ten dům opravdu koupíme. A nějak se mi začíná ten náš byt líbit, najednou vidím detaily našeho 10-letého zabydlování.......(Pominu-li kuchyň a koupelnu :-)) Asi bude těžší odejít, než jsem si celé ty roky myslela. Dokonce jsme ve fázi, kdy se nám nechce ani moc z Havířova. Komické. Toliko k mému postoji, že bych odtud odjela a ani se neohlédla zpátky.

úterý 21. února 2012

Ženské mají vlastnost, že když se něco děje, nejde jim vypnout mozek. To je přesně teď u mě. Jsem nevypnutelná a ještě někdo, kdo zrovna je taky na mém blogu. :-)
Děje se to, že za pár hodin máme schůzku s realitní makléřkou a budeme jednat o domě. Začíná totiž nová etapa naší rodiny a to ta, že snad konečně budeme moct utéct z tohohle našeho odporného vzduchu a z našeho bytu. Normálně bych řekla taky hnusného, ale přece jen tady 10 let žijeme a prožili jsme tu moc hezkých chvil. Je zvláštní, jak se někdy situace vyvine. Mě by to teda osobně nemělo nijak překvapit, protože v mém životě se všechno mění strašně rychle a někdy strašně závratně.
Tahle věc s domem je ale zvláštní, poprvé mám pocit, že to vlastně vyjde. I způsob, jak to bude, je správný. A jestli to tak opravdu bude, tak už se nic hrozného v mé rodině nestane. Protože vždycky, když jsme začali nějakým způsobem řešit dům, stalo se pak něco, co jsme si říkali, že ještěže ten dům nevyšel, to by nás úplně složilo. Takže jsem teď napnutá jak struna, jak to všechno bude probíhat a kde nakonec skončíme. Jedna moje kamarádka vždycky říkala, že naše bydlení je vždycky zázrak, finanční i jiný. Tak doufám, že to tak bude i tentokrát, protože to už fakt bude naposledy.
A tím končím se štítkem "o nemoci" (DOUFÁM!!!!!!!!!!!!!!!!!) a snad konečně přijde k dobru ten "o domečku".

Abych ale úplně neodstřihla Jankovu peripetii, tak v pondělí nás čeká další přešetření na onkologii a taky kontrola na ortopedii, kde se ukáže, jestli Jankovi ta noha srůstá.

čtvrtek 16. února 2012

Zase mám prodlevy se psaním, co?
Skoro nic se neděje, teda až na to, že místo abychom jeli na přešetření, leží Janek doma s hemofilem v krku. Opět a zase. Paradoxně se prý na to dává Biseptol, který Janek užíval rok v kuse, takže by měl být předzásobený účinnou látkou dost, ale je to už druhý bacil, od vysazení, co chytnul. A chytnul ho zřejmě i Jáchym, tak mi doma kuckají oba dva. Já jen trochu a tvářím se, že se mě nemoc netýká, protože i přes tu pracovní pohodu, co mám, se mi nějak nakupily povinnosti a já musím trochu pohnout zadkem. Teda prstama. Přišla úžasná zakázka pro břišní tanečnice a k tomu jsem začala řešit daňové přiznání.......



pátek 10. února 2012

Vtipné je, jak se vám změní pohled na určité věci v životě. Kromě toho, že mi zůstala fóbie na přemíru antibiotik vpravovaných do těla, tak na druhou stranu mi jiné věci nepřijdou tak hrozné.
Klárka má skoliózu, lehkou, svalovou, nic náročného co by se nedalo spravit pravidelným cvičením.
Pan dokror prozkoumal, prohledal, napsal žádanku a šli jsme. Co mě ale trklo, byl jeho postoj, určitě správný, k rentgenu. Něco se mu nezdálo, ale povídá, že vlastně nepotřebuje více než jeden rentgen, že nechce tělo zatěžovat zbytečnou radiací. Mě to v první chvíli přišlo divné, proč to raději neprozkoumat pořádně, ale pak mi došlo, že to fakt není třeba...
Jsem prostě naučená z onkologie na to, že raději malé zlo na vyloučení velkého. Ale pamatuju si, jak mi to ze začátku taky drhlo, že tam platí presumce viny. Jakékoliv podezření berou velmi vážně a raději 3x zbytečně zrentgenují, než aby něco uniklo. Což rentgen je z těch vyšetřovacích/zobrazovacích metod ten nejslabší odvárek.