Ženské mají vlastnost, že když se něco děje, nejde jim vypnout mozek. To je přesně teď u mě. Jsem nevypnutelná a ještě někdo, kdo zrovna je taky na mém blogu. :-)
Děje se to, že za pár hodin máme schůzku s realitní makléřkou a budeme jednat o domě. Začíná totiž nová etapa naší rodiny a to ta, že snad konečně budeme moct utéct z tohohle našeho odporného vzduchu a z našeho bytu. Normálně bych řekla taky hnusného, ale přece jen tady 10 let žijeme a prožili jsme tu moc hezkých chvil. Je zvláštní, jak se někdy situace vyvine. Mě by to teda osobně nemělo nijak překvapit, protože v mém životě se všechno mění strašně rychle a někdy strašně závratně.
Tahle věc s domem je ale zvláštní, poprvé mám pocit, že to vlastně vyjde. I způsob, jak to bude, je správný. A jestli to tak opravdu bude, tak už se nic hrozného v mé rodině nestane. Protože vždycky, když jsme začali nějakým způsobem řešit dům, stalo se pak něco, co jsme si říkali, že ještěže ten dům nevyšel, to by nás úplně složilo. Takže jsem teď napnutá jak struna, jak to všechno bude probíhat a kde nakonec skončíme. Jedna moje kamarádka vždycky říkala, že naše bydlení je vždycky zázrak, finanční i jiný. Tak doufám, že to tak bude i tentokrát, protože to už fakt bude naposledy.
A tím končím se štítkem "o nemoci" (DOUFÁM!!!!!!!!!!!!!!!!!) a snad konečně přijde k dobru ten "o domečku".

Abych ale úplně neodstřihla Jankovu peripetii, tak v pondělí nás čeká další přešetření na onkologii a taky kontrola na ortopedii, kde se ukáže, jestli Jankovi ta noha srůstá.