Tak to má Gulášek za sebou.

Včera jsme spáchali naši první zabíjačku.

Nemáme kapacitu poskytnout praseti péči, kterou by potřeboval, tak jsme se rozhodli to ukončit. Nebudu se moc rozepisovat, jak to probíhalo, nemám náladu na komentáře o tom, jak týráme zvířata. Já jsem ten samotný akt obrečela a M. večer taky prohlásil, že zabíjení je hnusné. Dělali jsme to sami úplně všechno od začátku do konce a podle tchýně, která má už několik takových akcí už za sebou, to bylo na jedničku.

Ale píšu o tom proto, že jestli někdo uvažuje, že si pořídí prase, tak tenhle druh je dokonalý. Po půl roce měl 100 kg a sádla mám vyškvařeného min 15 velkých sklenic. A maso? Dokonalejší jsem nejedla a to jsme zatím jen upekli žebra.

Původně jsme uvažovali, že s tím pár let počkáme, než přizpůsobíme výběhy, aby mohl pobejt dýl, ale ta půlroční verze úplně stačí a navíc se domlouváme s tchýní, že to nějak dáme dohromady u ní na zahradě. Prostě to stojí za to.

Jedinou zabíjačkovou "specialitu" jsme udělali prdelanku a to jen kvůli M., který to miluje a vařila jsem to bez jediného ochutnání, protože pohled na tu čerstvou krev, co se tam lije, mi nedělal vůbec dobře. Ale asi je to maso tak dokonalé, že i polívka byla podle M. dokonalá.

zase jsme řádili a tentokrát za pomoci těžké techniky...

Před domem máme už skoro rok vykopanou díru, jak jsme napojovali studnu k domu, tak se to M. nechtělo zase zasypávat, že rovnou okope barák, což máme taky na našem blacklistu jako jednu z hlavních položek.
Nějak ale neměl celý ten rok nikdo čas, chuť, či energii to udělat. No a když jsem tam spadla já, pak následně i M., došlo nám, že už fakt budeme muset. Tak jsem řekla, že objednáme toho bagristu, že za to ty prachy dáme a budeme mít klid.

Víte jak to dopadlo? Díra je stále před domem, netknutá, ale máme vykopané jezírko do hloubky a velikosti jakou jsme "výhledově" plánovali, srovnaný pozemek před domem, přesazené stromky a srovnanou půdu v sadu.
Bagrista u nás byl skoro 2 dny, dali jsme za to nehorázné prachy, ale jsme strašně nadšení a spokojení.
Kdo ale bude okopávat dům, to jsme ještě nevyřešili. Nějak se tomu rozhovoru podvědomě vyhýbáme. :-)

Snažili jsme se zachránit nějaké žáby a pulce, ale pak jsme se na to vybodli a další úpravu jsme naplánovali na léto, až se to všechno spáří a vylíhne. Všechno osazenstvo rybníku se totiž po odjezdu bagristy vrátilo zpět v plném počtu.

Mám kuchyň.
Jakože kuchyň, kde je linka s šuplíkama a ne 2 stoly, jeden podložený špalíkama, aby byl vyšší.
Kde je varná deska zabudovaná do dřezové a ne obložená deskama a položená na tom vyšším stole.
Kde je trouba zabudovaná v lince a nestojí na špalcích a při každém vytahování a zasouvání čehokoliv se kymácí.
Kde jsou talíře, hrnky a jiné věci uložené v lince v šuplících a policích a ne v regálech asi prioritně vyrobených jako knihovna.
Kde světlo svítí připevněné pod linkou a netrčí ze zdi drát s žárovkou na konci.
Už nebudu muset každý hrnec či mísu před použitím vyplachovat, protože ležel skoro u podlahy a u nás se z podlahy opravdu jíst nedá, sorry....
Mám kuchyň, kde půjde umýt stěna poprskaná jídlem, protože tam jsou obklady, i když teda prý je teď strašně moderní mít nějakou tu betonovou stěrku. Ale já si budu umývat obkladačky.
Doma jsme všichni u vytržení, Barča dokonce prohlásila, že takovou kuchyň nebude mít problém uklízet. Tož to su zvědavá.
Na novou kuchyň jsem čekala celý svůj dospělý život. Poprvé v životě jsme šli do obchodu, já řekla, jak bych si to asi představovala a M. to dovymyslel a nakoupil, smontoval a prostě všechno okolo udělal. Buď jsme bydleli v podnájmu, nebo jsme se v "nejbližší době" chtěli stěhovat do svého. Z toho posledního jsme se stěhovali 10 let. A další 3 roky jsme se k té nové kuchyni dopracovávali. A přitom to všechno začalo tak nevinně. Chtěla jsem navrtat nad balkonové dveře konzoli, abych si tam pověsila aspoň závěs (docela malinký), který by to naše staveniště trochu podomácnil. No a M. se do toho zřejmě moc nechtělo, tak řekl, že to raději uděláme už celé komplet a já se toho chytla...
A máme to. Jediná "místnost" v našem domě dotažená do konce tak, jak jsme chtěli a plánovali.

A tady trocha vizualizace, jak šel čas:
takhle jsme to viděli poprvé                                                




















a takhle jsme to začali vyklízet

a až na dřeň

bla bla

než přišla babička

a tady je kousek, kupodivu mě nenapadlo si to vyfotit

a tradááááá.... finále (i s mým dokonalým pracantem)

Už je to tady, už je to tady!!!!!!!!!!!!!!

Nám nám náródíl se...... beránek.
v noci
bez sena
bez slámy
na stráni
ve větru
Všechny moje načtené, nastudované znalosti z teho interneta byly zbytečné, ovečka si porodila mimo salaš připravenou na tuto mega akci ve staré ohradě, kam si včera večer celé stádo zalezlo, protože nám ráno utekli ze současné ohrady a my je nechali, ať si požerou, co chtějí.
A dokonce i pije!!!
Je to krásné, jsem z toho totálně odvařená, pořád se usmívám jako trotl.
A Bláža nežere, tak buď je z toho paf stejně jako já, anebo bude dneska taky rodit.

Tenhle příspěvek by mohl mít název (jakože názvy u sebe lehce bojkotuju) "jak jsme si ukradli jehně".

Já už měsíc doma i v práci plaším, že nám bude rodit ovce. Já, internetově vystudovaný veterinář, chodím pravidelně kontrolovat Grétě rodidla a vemínko, jestli se nepřipravuje k porodu, studuju na netu videa a články o tom, jak ovce rodí, co všechno musí a nesmí, konzultuju to s veterinářkou, která si ta studia poctivě odchodila a má na to papír. Tak Gréta se na nic nepřipravuje, ale jsem už na 99,9% přesvědčená, že jehně mít bude. Břicho se jí hýbe a je fakt tlustá. Taky jsme jí ostříhali vlnu okolo vemínka, protože dle paní odbornice veterinářky jsou jehňata úplně blbá a jsou schopné se místo struku přisát na kus vlny a to je pak prý průser.

Tak opět jsem odběhla od původního tématu.
Včera zavolala tchýně, která je už v rození jehňat o pár let zběhlejší než my, že jí jedno jehně z novoročního vrhu pojde, tak že ho máme zabít, aby z něj aspoň něco bylo. Ovce je zřejmě opět nakrytá, tak už nechce kojit a malá ovečka je (jak říká paní vetedochtorka) blbá a nechce žrát a vypadá, že další noc nepřežije.

V práci jsem volný čas strávila sledováním, jak se správně zabíjejí ovečky, aby to bylo humánní. Takže znám praktiky muslimů i židů a řeknu vám, mám obavy, že vlastně to maso k životu nepotřebuju a jehňata budu prodávat ne na maso, ale jako domácí mazlíčky. Jsem měkoň, jsem měkoň, jsem měkoň. Můj konečný výstup ze všeho, co jsem viděla je ten, že řezník, co ukazoval halal způsob zabíjení ovcí, byl dost atraktivní chlap.

Tak zase zpátky k ovečce. Přijeli jsme ke tchýni, kde ale žádná nevypadala na umření. Očekávala jsem nějakou trosku, co se bude potácet okolo ostatních, ale nic takového. Tak jsme vyfiltrovali podle barvy a pohlaví, která by to mohla být, odchytili, sbalili ji a odjeli domů.
No a doma jsme ji přidali k ostatním ovcím a tím jsme prozatím s porážkou skončili. Ovečka sice nechce žrát s ostatnímí ovcemi, přestože ji nechávají, ale trochu sena sezobne, tak snad nám hlady neumře a až sleze ten bílý hnus, tak i něco zeleného snad pojí.

Já jsem prostě tak moc chtěla to jehně, až ho mám, i když trochu jinak. :-)