Takže máme ovečky. 2 kousky, jednu bílou a jednu černohubou.

Myslela jsem, že největší adrenalin bude chytání u tchýně a převoz k nám. Ó, jak já se mýlila, ostatně asi jako ve všem, co jsem si doteď naplánovala a zkoušela uskutečnit.

Ovečky jsme ve zdraví dovezli k nám, přenesli je do ohrady a sledovali, jak se jim to líbí. A vypadalo všechno v pořádku, ovečky se rozkoukávaly, očividně jim nic nevadilo, ohrada v pohodě...... Do chvíle, než jsme si řekli, že třeba už Cora zpracovala nově příchozí tvory a jen si je očuchá a dá jim pokoj. Ó, jak já se znovu těžce zmýlila. Naše Cora se rozhodla, že to jsou supr noví plyšáci na hraní a honění, vypla všechny smysly, kromě toho psům asi vlastního, jakože honícího. Ovečky se splašily a najednou ohrada byla nízká a dřevo chabé a ohradník od souseda na býky tenký..... všechno to padlo za vlast a ovečky v trapu.

Většinou si pochvaluju, jak je to fajn, že bydlíme tak na konci všeho, kolem nás jen pastviny a volný prostor. Ve chvíli, kdy se ovce daly na úprk, jsem byla ještě chvilku ráda, že nemáme sousedy, kteří mohli mít super podívanou při dopoledním kafi, ale ta chvilka trvala jen pár sekund, než mi došlo, že se ty ovce nemají o co zastavit. A taky se nezastavily. Běžely dál a dál a dál do kopce a mi se vybavovala básnička, kterou nám babička už 2 týdny pravidelně recituje:" Běžela ovečka, hore do kopečka a za ní beránek, žalovat na zámek".

Tak jsme všichni běželi za nimi, tím jsme je hnali před sebou, když jsme jim chtěli nadběhnout a hnát je zpátky, tak si našli skulinu a zdrhali výš a výš, přes jednu pastvinu, cestu, další pastvinu, okolo lesa, na další pastvinu..... 2 x už jsme je skoro měli, když v tu chvíli se najednou objevila Cora, nadšená, že nás našla a ovce byly znovu v trapu.... M. v tu chvíli byl zelený vzteky, ani jsem raději neřešila, co s ní cestou zpátky k domu dělal.... Nechápali jsme, jak se mohla z tak utaženého obojku vyvlíknout.

Nakonec jsme je u jedné pastviny obklíčili u malého lesíka, očividně se jim nechtělo do trní a už to vypadalo, že je chytíme, než se daly znovu do běhu. No a já stará koza jsem po jedné z nich skočila v naději, že ji chytím za vlnu, jak se mi to podařilo u tchýně. Ó, znovu mýlka. Výsledkem mého skoku je zřejmě natažený sval na předloktí a odřené rifle. No a samozřejmě ovce v trapu.

Pak ale udělaly ovce zásadní chybu, že vlezly zpátky na cestu, kde jsem se nabelhala já a z druhé strany šel zbytek honců. A okolo cesty ostružiní a keře. Ve snaze se mi vyhnout chtěly vběhnout zpátky na pastvinu, kde ale křičel Jáchym a milá jedna ovečka se zamotala do keřů a nemohla ven. To byla naše chvíle. Klárka na ni skočila a držela. A k naší radosti jsou ovce zřejmě solidární druh, tak ta druhá jí šla na pomoc a Klárka, jak ji viděla tak blízko, tak ji chňapla za nohu a držela i ji, než jsme všichni doběhli a ovce společně zpacifikovali.

Takže cesta zpátky už proběhla v klidu, tu menší jsme nesli a tu větší dali na vodítko od Cory, která mimochodem znovu zdrhla a šla nám naproti, a celkem v pohodě došli domů. To už mezitím M. spravil ohradu, uvázal Coru k boudě a stinul nás vyfotit.

Tu větší ovečku zatím máme uvázanou, očividně ji ta malá poslouchá a Cora je taky uvázaná u boudy a celý den prokňučela. M. to rozdýchával celý den, děti jsou úžasné a dost dobře se bavily a já po obědě odpadla spánkem spravedlivých. Už jsme přece jen starší kousky a běhání do kopce po pastvinách není úplně to pro nás.
My sice okolo domu kopeme, zvedáme, vozíme, sekáme, ale vytrvalostní přespolní běh zatím v našem aerobním repertoáru nebyl.

Trochu vyplním čas malou historkou o našem chovu slepic.
Máme už stádečko zhruba 2 roky, těm prvotním slepicím říkáme seniorky a z toho počtu nám zůstala už jen jedna. Tak jsme si tak říkali, že už ji zabijem a sníme, že už je stará a stejně chceme koupit nové.... blablabla.
Pár dní na to, slepice vysedává v hnízdě.... tak si s nadějí v hlase říkáme, že by mohla teda vysedět pár kuřátek, třeba ještě před smrtí a uvařením. Asi nás slyšela a chce si prodloužit život.... Tak jsme to hlídali, jestli třeba.....
A jedno odpoledne jsme zjistili, že v tom hnízdě zdechla.
Takže ani kuřata ani polívka.
Pomsta za to, že jsme ji chtěli sprovodit ze světa.
A tak mi si tu žijeme. Doufám, že s těma ovečkama si poradíme líp. Už máme ohradu, ale ovečky nechtějí od maminky, tak ještě čekáme (nebo tchýně nechce menšit stádečko). Přišla, koukla, prohlásila, že nám to přeskočí..... Jsem zvědavá.... A těším se......

Tak pro vás pár věrných hodím pár řádků o našem pachtění se.

Zkusím navázat na minulý příspěvek, kdy jsem se radovala, jak Cora utekla mému muži na delší dobu než mi. Tak pár dní nato utekla pro změnu mi, na celé odpoledne. Lítala jsem po celé vesnici jako magor a volala ji, pak jsem začala lehce stresovat, že se už nevrátí, protože v rámci svých reprodukčních hrátek ztratí směr a cíl. Bylo mi fakt ouzko, muž i s dětmi na chatě někde v horách a já bezradná a nešťastná, že jsme přišli o tak super psa. Superpes se večer ještě před setměním vrátil, radostně štěkal u dveří, abych si byla fakt jistá. Byla oslintaná po celých zádech, ale očividně velmi spokojená. Já byla taky spokojená, zavřela jsem ji do provizorního kotce a ráno málem upadla, když jsem toho odporného vořecha, co nám naši hvězdu už několikrát zneuctil, našla v kotci s ní. Takže mi bylo jasné, kdo se o ty štěňata nakonec bude starat.
Dopadlo to dobře, vořech zřejmě střílel naslepo a žádná štěňata se nekonala. Taky nás to stálo pár stovek na veterině, ale ta zpráva zato stála.

No a další zbytek textu by se dal nazvat "Budoucí náhled do našeho jídelního lístku". Další čtení jen pro silnější nátury, milovníci jara by nemuseli zvládnout nadsázku dalších řádků.

Toto jsou, prosím, naše ovečky. Ještě jsou u maminky, ale příští víkend, pokud teda už konečně sleze ten bílý hnus, začneme stavět ohradu a pak i přístřešek.

A v březnu snad už budou u nás. Budem se učit, co a jak a jestli to budeme zvládat a jak nás to bude bavit.

No a na podzim??????
jo jo, bude gulášek.

No a tohle jsou snad naši budoucí králíci. Ti zachumlánci jsou úplně čerstvě vyrození, ten v ruce už má pár dní. Králíkárna je už taky v jednání, protože začínám docela vyvíjet nátlak na všechny strany, tak třeba taky letos dojde na to, že budeme mít své zásoby.
Sice dostáváme pár kousků od tchýně, ale pro naši potřebu je to stále málo, na to, abych nemusela kupovat maso v obchodě.
Trochu tomu napomohlo i to, že se mi podařilo přesvědčit muže, že se dá králík upravit i tak, že si na něm člověk pochutná, takže představa tohoto jídla jednou za měsíc, či více (když neuvedu původ masa) není takovou hrozbou. Je fakt, že pečínka taky není úplně moje krevní skupina, propadla jsem kouzlu dušeného na zeleninovém základu a pak rozmixované na omáčku, bez mouky a tak. Pro někoho standartní způsob vaření, pro mě amerika a pro celou rodinu dokonalé jídlo.

Já totiž pracuju v kolektivu, kde většina kolegyň frčí na nějakém lehce alternativním způsobu života či stravování, takže nejčastější rozhovory jsou o tom, co jak se vaří, proč se to nejí nebo jí, nebo proč ty plasty jsou fakt nebezpečné...... A já čtu různé jejich knížky, ze kterých se to dozvěděly, a už teď bych mohla dělat zásobovačku bio masa a potravin, kdyby to nebylo tak náročné to rozjet. :-) Ale předběžné zákaznice už mám, což je pro mě dobrá motivace to fakt už začít rozjíždět. Proto ten nátlak na různé strany.

No a tyhle tvory chovat nebudeme, zatím, ale dávám je sem proto, že jsme je včera měli k obědu.
Sice nebyli pečení a ani nám sami do huby nelítali, ale jídlo to bylo dost dobré a jelikož to vidím u tchýně, jak se jí to tam množí závratnou rychlostí, není taky od věci přemýšlet nad tím, že by to nemusel být špatný zdroj masa do budoucna.  Asi bych nad tím ani neuvažovala, jíst takové drobečky, kdyby o tom nemluvila často moje babička, která v rámci své stařecké demence neustále mluví o tom, co bylo kdysi a jak to dělali a jak vlastně ona má ráda holuby, protože její tatínek je choval a ona dostala svatebním darem páreček a jak je škoda, že ho snědla a nenechala si ho na chov. Prý z toho dělali řízky. Co je blbé na tom jejím zapomínání, že sice si pamatuje, co kde jak kdo s kým z rodiny a okolí, pamatuje si německou básničku, co se učila ve škole za války (sice jí nerozumí, protože se německy nikdy pořádně nenaučila, ale pamatuje si dokonale slova), ale když z ní chci vytáhnout nějaký recept, nad kterým jsem slintala za dětství čí mládí, tak to už neví.

A na závěr jednu perličku ze života našich koťat, která teda zvládla nachlazení až po další návštěvě veteriny. Oliva je super kočka, která už chytá myši a taky je žere, Olaf je super kocour, jehož největší práce je otravovat Olivu, aby si s ním hrála nebo se vtírá k nám a nechává se drbat na břiše. Tak naše Oliva je tak vychovaná, že žere zásadně z misky, dokonce i tu myš, kterou chytí, si tam dá ke granulím, či hlavě od holuba. Olaf sbalí jídlo a jde si to sežrat bokem, ona jí způsobně a čistotně.



Dočetli jste až sem? Jste dobří. :-)
Další příspěvek bude s příchodem našich oveček.

Topííííííííííííííme!!!!!
Né kamnama, ani venku ohništěm, ale podlahou. Konečně jsme mohli koupit poslední kus, který nám chyběl a tak se nám opět kouří z komína až od sklepa. Zlikvidujeme zbytek uhlí po původních majitelích a tím pádem se uvolní místo v šopě a my pak budeme moct zvětšit kurník. Jak to hezky všechno navazuje jedno na druhé, co?

Třeba do té doby vyléčíme ty naše "kury" a ty začnou snášet. Mám pocit, že furt jenom léčíme to naše zvěrstvo. Dneska pro změnu jsme byli na veterině s koťatama, protože kýchají a kašlou. Stejně jako před nedávnem ty slepice. Člověk by si řekl, obyčejné kočky, ale po zkušenosti s Rohlíkem, jsme raději zajeli za dochtorkou, než se koukat, jak se trápí. Stálo nás to pár stovek, ale snad to bude v klidu

Jo a asi budeme mít štěňátka. Cora nám hárá, tak ji jakože hlídáme a přivazujeme k boudě, jenže dneska dělala oči na M. tak ji odepnul, ještě na něj zahrála čínu, jakože se z toho štěrku, kde obvykle leží, ani nehne..... No a za 2 hod nám ji přivedl kamarád od Klárky. Jsem zvědavá, jaká kombinace vznikne za naší dokonalé spanilé černé míšenky a odporného malého zlatého ratla. Škodolibě mě na tom těší jen to, že neutekla mi. Včera jsem totiž od M. dostala kartáč za to, že jsem ji pustila, když jsem přesazovala maliny a pak ji nezapla a ona se šla na pár minut projít. Hlášku " a nepočítej, že se budu o ty štěňata starat, nehnu pro ně ani prstem..." si nechám na vhodnější příležitost. :-)

Stalo se něco zásadního!!!!!!!!!!!
My se sprchujeme doma v "koupelně"!!!!!!!!!!!!! Je to tak obrovský zážitek, že se musím o něj podělit se světem. Fotku sem nepřidám, je to asi ještě větší avantgarda, než ta naše venkovní ze dveří stodoly, kterou jsme používali doteď. Ano, skoro doteď. Mám tak šílený základ v otužování, že jestli přes zimu onemocním, nevěřte nikomu, kdo bude tvrdit, že je otužování zdravé. Ale zase se pod ledovou vodou dobře holí nohy, jako tím nejvymakanějším reklamním strojkem, kterým jste dohladka nejdohladkovitějšího.
Zpátky ke sprše. Začalo to tím, že M. vstal od stolu a řekl:"Ty zas budeš nasr.....á". Tím měl na mysli, že udělá něco, co mohl udělat už dávno a napadlo ho to až teď. No, nebyla jsem. Jsem šťastná a celá rodina taky, protože už nemusíme chodit ke známým na kafe s ručníkem a ani čekat až vyleze sluníčko, abychom se ohygienili. Jelikož stěny jsou zatím jen s hrubou omítkou, tak máme místo obkladů super krásné lino s motivem cest, aut a domečků, stromečku a já nevím, čeho ještě.... dizajnově to máme sladěné s kouskem lina na zemi pod záchodem. A až si uklidím fazole, které suším na sušáku, tak bude i umyvadlo a možná i zrcadlo a snad i světlo nad zrcadlem a já se přestanu divit každé ráno ve výtahu cestou do kanceláře.

Rohlík se odebral do věčných lovišť. Pro nás nová zkušenost se zachraňováním obyčejné nalezené kočky a neuvěřitelných peněz za veterináře, abychom pak sami ukončili jeho trápení.
Máme teď 2 koťátka, a ačkoliv jsou z různých koutů našeho kraje, vypadají jako z jednoho vrhu.



A taky máme doma babičku, moji. Už není ve stavu, aby byla sama doma a má panickou hrůzu z LDN a podobných zařízení, tak jsme narychlo dokončili jediný pokoj v domě a nastěhovali ji tam. Trochu adrenalin, ale zatím to zvládáme. M. je spokojený, protože kvůli babičky vařím polívky a ty on miluje.