už stárnu?

Včera jsem shlédla film "Notebook", v češtině je to myslím "Zápisník jedné lásky". Další z filmů u kterých brečím zhruba polovinu času a ne tím, jak je to stupidní. Já prostě miluju romantické filmy o neverending love. Ale ne ty klasické americké, u kterých v prvních 10 minutách víš, jaký bude závěr filmu. Miluju ty, které ti zanechají pocit pod kůží ještě druhý den a ty musíš přemýšlet, jak by to bylo, kdyby to udělali jinak, nebo jak moc bys chtěla prožít něco podobného. Jsem realistka, takže vím, že mě pravděpodobně žádný zásadní zvrat v mém milostném životě nečeká (díky Bohu). Ale věřím na lásku na celý život i na to, že to nemusí být pořád nuda. Většinou je těžké z toho klasického stereotypu vydolovat něco, co ho naruší. Pro mě teda jo a nechávám se udyndat tím, jak je to moc těžké a jak na to není čas ani energie. Takže teď o vánocích slintám a užívám si to, co mám v rodině, kterou jsem "vyfasovala" a to, že chlopek není unavený k padnutí, ale vymýšlí blbosti s dětmi i se mnou. Snažím se nemyslet na to, že to už za týden bude zase ta klasika, ale třeba se povede a ještě koncem ledna si budeme užívat to, že jsme spolu rádi a těšíme se na sebe. Ono to tak je, jen ta únava a stres jsou většinou větší a tenhle pocit snadno zastíní.