uf

Je mi vytýkáno, že nic nepíšu na blog. Osobou, která zná všechny novinky ve chvíli, kdy se novinky dějí, protože je většinou u toho, když se dějí. Vymlouvám se, že nepíšu protože se nic neděje. Když se dělo, tak jsem neměla čas nic psát. Paradox.
Takže si maximálně užívám to, že se nic velkolepého neděje, denně za to děkuji Bohu a jsem nechutně spokojená. Tak nechutně, až se toho začínám děsit. Mám na všechno čas. Ale opravdu. Když někam přijdu něco vyřídit a někdo mě zdrží banálním pokecem, tak to nevadí, protože já nikde nemusím být načas. Všechno se dá posunout.
Dneska jsem klukům uklidila pokojíček. Jakože fakt uklidila a ani jednou jsem se nenaštvala. Dokonce jsem jim přestavěla nábytek a přemýšlím o nějaké klučičí výzdobě. Zatím mě nic nenapadá, ale snad na něco přijdu a nebude to příliš infantilní.
Líbí se mi, že mám skoro pořád uklizeno, což už hodně dlouho nebylo a vysávám, protože se mi chce a ne proto, že už se mi lepí tolik bince na nohy, že ... (raději nerozvádět)....
Práce pro Maťa je zatím pomálu, takže ji dělám po kouskách a čekám, co se z toho vyvrbí.
Jo, něco mě přece jen poslední dny nazdvihlo. Tím jak jsem skončila v práci, tak se musím přihlásit na sociálku a zdravotní. To by nebyl problém, kdyby personalistka mající moje papíry na starost, nebyla neschopná a neposílala mi neustále průměrný měsíční příjem místo potvrzení za určité období a naopak potvrzení za období pro sociálku naprosto nepodstatné.... Nechápu, jak někdo tak neschopný může pracovat na takové pozici. Když několikrát do e-mailu napíšete konkrétní dokumenty s konkrétními daty a konkrétním účelem a ona vám za 2 týdny pošle něco úplně jiného. Zůstává mi rozum stát a adrenalin naopak v krvi vesele poskakuje. Jsem zvědavá, kdy mi to pošle. Na můj poslední mejl, kdy jsem těsně před odesláním smazala pasáž o tom, jak je neschopná a jak si na ni budu stěžovat, zatím neodpověděla.