pondělí 22. listopadu 2010

Tak máme za sebou další dávku chemoterapie. Opět nový doktor, nové oddělení, nové informace. Zajímavé, jak se situace u nás mění někdy skoro z hodiny na hodinu. Ve čtvrtek jsme nastoupili na plánovanou hospitalizaci a pan doktor, který je údajně přes sarkomy (pak jsou tam doktoři přes hlavy a pak ještě přes břicha...) nám sdělil, že magnetická rezonance prokázala metastázi v pažní kosti. Jediné, na co jsem se v první chvíli zvládla zeptat, jak bude prakticky vypadat další léčba. Další otázky na podrobnosti mi vytanuly až později, kdy už pan doktor byl v nedohlednu. Tak jsem se zeptala jiného, který je zase asi odborník na transplantace a vysokodávkované chemoterapie, ať mi to vysvětlí. Ten začal koukat do papírů a počítače a nakonec z něho vylezlo, že mu ten nález na té ruce připadá na metastázi divný, že se mu to nezdá a šel se radit s primářkou radiologie. V sobotu odpoledne.
Závěr je takový, že vlastně opět nikdo neví, jestli to je metastáze nebo ne a ukáže to až čas, jestli "to něco" bude reagovat na chemu nebo ne a podle toho pak uvidí, co s tím dál. Nicméně všechno směřuje k tomu, že Janek hned po operaci dostane šílenou dávku chemoterapie s transplantací kostní dřeně, kterou mu budou asi za 2 týdny separovat z těla. Pro mě to znamená, že mu budu celou tu dobu doma píchat injekce, které způsobí, že se ta kostní dřeň vyplaví do krve. Laicky řečeno.
Ve světle nových informací jsem se rozhodla, že vysokou na rok odložím, protože nejsem schopna se na to soustředit. Je to příliš mnoho vjemů a já nikdy nevím, jak se u nás situace vyvine.
Pro Janka je to fyzicky čím dál náročnější, tělo už je vyčerpané, přestože jeho mysl je pořád v pohodě. Dokonce mě obvinil, že to až moc řeším. Že on to přece zvládne. Ví, že to nebude mít lehké, ale má úžasný postoj a nemíní to vzdát dopředu. Hrozně mi leze na nervy, ale i tak ho obdivuju .
A jsem hrozně vděčná za doktory, za to, že se učili a rozhodli se jít na medicínu. Tahle práce je oběť. Peníze malé na to, kolik musí investovat do toho, aby byli dobří a věděli co dělají. Došlo mi, jak jsem vděčná za to, že někdo přišel s chemoterapií. Je to sice hnus, který tělo zhuntuje, ale život zachrání. Ty chytré mozky přišly i na to, že na každý nádor zabírá něco jiného.... A je mi jedno, jestli je to byznys na prachy. Dává to naději spoustě lidem.
Seznámila jsem se s dalšími maminkami a i když naše situace taky není lehká, tak po každém takovém setkání si uvědomím, o jak moc hůř a beznadějněji může být. Chtěla bych se modlit za ty děti. Za miminka s nádorem v hlavě, co musí dostávat šílené dávky a je jim pak strašně. Za všechny děti, co tam jsou. A zároveň cítím beznaděj, protože vím, jaké množství lidí se modlí za Janka, kolik energie se vkládá do jeho uzdravení. Co ty děti, které nemají naději v Bohu? Mám pocit, že modlit se za děti na onkologii je stejné, jako se modlit za světový mír. Tak žehnám doktorům a děkuji Bohu za to, že dal lidem to srdce pomáhat ostatním na svůj úkor..... Jsem hrozně sentimentální. Fuj.

2 komentáře:

  1. Gabi... myslím na vás. Cokoliv jiného bych tu napsala, by vyznělo strašně prázdně. Posílám mega mega moc síly a ... však víte!

    OdpovědětVymazat
  2. Náhodou jsi to napsala moc dobře.

    OdpovědětVymazat