Tak pan docent ortoped vymyslel, že operace bude v prosinci.

Dneska Janek přišel ze školy s tím, že se paní učitelce zdá, že je moc unavený, tak mám zítra zavolat, jestli by nebyl rozumný individuál. Je to moc milé, že má takový zájem a je ochotná vyjít jakkoliv vstříc. Problém je ovšem v tom, že Janek je sice unavený ze školy, chodí spát pravidelně kolem 9. hod večer. Ale je to hlavně proto, že celé odpoledne lítá (jezdí na kole) po venku a dostat ho domů v 6 večer je pro mě neuvěřitelný výkon. Máme to sice jako standard, nicméně každý den vedeme diskuse o tom, jak dlouho tam může být a jak je to nefér, když je celý den ve škole a pak může být venku jen 2 hodiny. Bere to jako svoje právo, že je venku. Pochopitelné po roce izolace doma. Jenže ta únava pro něj není důvodem, aby více odpočíval. To mu nestojí zato. A já nemám dostatek fyzických ani psychických ho držet doma.

Máte někdo nějakou fintu?

Takže po dnešním vyšetření můžu v klidu vypustit z hlavy představy a plány na rekonstrukci našeho bytu kvůli tomu, aby se Janek dostal na vozíku na záchod. Scintigrafie ukázala, že žádný život v ruce není, což je super a můžeme se teda domnívat, že změny, které tam jsou, způsobily ozářky.
No není to paráda?
No je!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Ještě jsem zvědavá, co dochtoři vymyslí s tou nohou............

Tak naše aktivity v Brně dál pokračují.
Na magnetu ruky, kde byla metastáze, vyšla nějaká aktivita, jestli jsem to dobře pochopila, tak v kostní dřeni. Takže v pondělí nás čeká ještě další vyšetření, aby rozlouskli, jestli je tam straší jen pozůstatky z nedávného ozařování, nebo se tam probudily nějaké mrchy nemoci, které se nepodařilo zničit klasickou léčbou. V případě horší varianty čeká Janka odstranění postižené části a nahrazení homoštěpem. Což si nedovedu prakticky představit, jak by pak chodil............ a spoustu jiných praktických věcí.

Snažím se počítat spíš tou lehčí variantou. Už jen to, že bude muset podstupovat další operaci nohy navíc...
No nic, nebudu dopředu sýčkovat, ne?

Tento týden máme přešetření. Včera CT plic a návštěva ortopedie. Výborná zpráva hned ze startu, že CT vyšlo dobře, nic nenašli.
V zápětí jobovka ze strany ortopedů, že homoštěp se neujal a za celý půlrok nedorostl ani malý kousek kostní dřeně. Je tam mrtvo. Šok jak blázen, zvlášť, když před nedávnem naše "odborné" oko doma posoudilo, že všechno vypadá na RTG dobře a kost se hojí. Prostě laici, co tomu nerozumí. Takže příští týden se sejde onkolog s ortopedem a pořeší, jestli je v Jankově těle nějaký kus kosti, který by mu mohli odštípnout a mezeru v noze tím zaplnit a tak snad oblbnout tu mrtvou kost, aby začala spolupracovat. Nechtějte po mě vědět, co to znamená. Samozřejmě jsme s Jankem slyšeli každý něco jiného, takže to necháme až na doktory, aby nám řekli, co vlastně budou dělat, až se dohodnou. Jisté je, že Janka čeká další operace a asi co nejdříve.

Doufejme, že alespoň dnešní a zítřejší a pozítřejší vyšetření budou pozitivní a jediné, co budeme muset řešit, bude tam mrtvá kost.

Jo, a včera při cestě do Brna byla okolo Olomouce tak hustá mlha, že jsme přejeli odbočku, protože ve chvíli, kdy jsem uviděla ukazatel, jsem byla ve špatném pruhu a už se nedalo odbočit. A pak jsem málem vletěla do kolony aut, protože jsem se snažila v té mlze z tabule vyčíst, kudy zpátky na Brno. Naštěstí blonďatá řidička přede mnou si toho všimla a poodjela málem do příkopu, takže jsme se nescukly a já mohla dál spěchat na vyšetření. To jsme sice o trochu zmeškali, ale nic, co by se nedalo napravit, že?

Tak si říkám, že už jsem dlouho nic nepřidala, ale to je vlastně dobře. Kromě obvyklých provozních aktivit našich dětí (jakože Jáchym znovu ztratil čipovku na autobus, kterou předtím našel) je všechno v normálu.

Minulý týden jsem se zúčastnila akce 5BV (http://www.5bv.cz/), nebojte se, nešla jsem to, jen jsem byla v týmu, který zajišťoval těm šílenějším nadšencům servis okolo. Byla jsem už předloni, loni jsem to díky Jankově nemoci nezvládla, ale už tehdy jsem byla nadšená. Ze startu jsem si sice říkala, že ti lidi jsou normální masochisti, že tohle podnikají a ještě za to platí, ale jak postupně docházeli do cíle, tak jsem byla více a více nadšená a povzbuzená se sebou něco dělat, překonat něco.....Jakože začnu cvičit, zhubnu, začneme chodit s rodinou více na hory..... no, naivka jsem byla. Začala jsem pracovat na plný úvazek, do toho maturita a ve finále onkologie....

Letos jsem to prožívala úplně jinak. Startující i finišující závodníci měli můj neskonalý obdiv za to, co jsou schopni ze svých těl vymáčknout, nicméně mě ani nenapadlo, že bych chtěla něco z toho taky. Uvědomila jsem si, že nepotřebuju nic zdolávat, překonávat, že jsem více méně spokojená s tím, jak to teď v mém životě je a žádný další adrenalin nepotřebuju. Prostě, že sobě ani nikomu jinému nic dokazovat nepotřebuju. Jen ta touha začít s těmi horami lehce zůstala.