Radost až na kost

Dneska se mi splnil několika-(skoro se dá říct dlouho)-letý, sen. Od kamarádky Edity jsem dostala domácí pekárnu. Na můj vkus i počet dětí doma je sice trochu malá, ale to mi v této chvíli absolutně nevadí, protože se samozřejmě darovanému koni na nic nehledí a já jsem nadšená nadšená nadšená z toho, že snad konečně budu moct s úspěchem dělat kynuté buchty. A pak bude nadšený i chlopek. Určitě.
O den později:
No, tak jsem to zkusila a teda asi se fakt se mnou to kynuté těsto nebaví, ať už s přístrojem nebo bez něj. Nevyšlo to. Nevykynulo to, nedopeklo se to..... Takže na buchtu si absolutně netroufám. Pomoooooooooc !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
O další 2 dny později:

Sláva, sláva, haleluja. Povedlo se!!!!! Problém byl ve 2 roky starém sáčku s kvasnicemi. No jo, příště budu lépe prohlížet expirační dobu na surovinách. :-)

sen

Dneska v noci jsem se proměnila v ptáka. Nebyl asi moc hezký, protože se Bára vzbudila s pláčem, že se jí zdál škaredý sen. Přišla k nám do ložnice a já si užila další mou noční akci, kdy nemůžu usnout, přestože jsem utahaná a čas na vstávání ještě nenastal. Takže jsem od 5. hod ranní stihla s Bárou nastrouhat jablka, upéct závin, zavařit 2 sklenice kompotu, udělat další kompot k obědu (to abych asi nějaký uvařila, že) a vzbudit svého chotě snídaní do postele. Prostě vzorňačka. Alespoň pro jeden den.

Jo a za chvilku budou Vánoce. Vždycky jsem z téhle hlášky, pronesené dříve než v říjnu, šílela. Letos jsem si to v srpnu prožila. Pekla jsem před 2 dny navečer štrůdly a smrákání venku a vůně skořice ve mě vyvolaly vánoční atmosféru. Ať už je škola, začínám blbnout.

Inspirace

Jak je fajn, mít kolem sebe lidi, kteří mě neustále motivují používat a rozvíjet "hřivny".

Když vidím práci jiných, hned mě to "chytá" taky něco vytvořit. A vím, že já takhle působím na jiné. Nemám toho sice tolik, jako ti, co inspirují mě, ale to není důležité. V tomhle oboru jistě platí heslo, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

Takže si sem házím fotky závěsů, co jsem ušila holkám do pokojíčku. Původně jsem sice chtěla něco více kombinovaného, ale lenost a nedostatek času mě donutila řídit se tím, že v jednoduchosti je krása. Ještě kdyby si tak holky udržovaly pořádek a ten pokojíček vypadal pořád tak sladce, jako na začátku. No co, člověk nemůže mít všechno. :-)

Konec prázdnin

Letos poprvé jsem ke konci prázdnin v klidu. Žádné stresy, kdy už ta škola začne.... Jasně, těším se. Ten každodenně-týdenní stereotyp je k něčemu dobrý.
Na druhou stranu jsou už děti větší a jsou schopné se většinou zabavit samy, takže když jim vymyslím jakoukoliv akci, tak je to příjemné pro nás všechny. A tím, že už budem do konce prázdnin doma, tak nejsem ničím vázána (teda prachama, jako vždy) a můžu si vymýšlet operativně aktivity ze dne na den.

Jako třeba malý výlet na Těrlickou přehradu, kde jsou děti ve svém živlu.

Janek si chytá ryby, ostatní mu "pomáhají",nebo si vymýšlejí svoje vlastní zábavy.

Jasná budoucnost

Tak mě překvapila babička sama. Tím, že odešla. Ve chvíli, kdy jsem pro ni vyřídila postel, naplánovala stěhování pokojů a malování... Teď už nemusím řešit, co bude s Majáčkem.

V noci, než jsem usla jsem řešila to, jak je někdy naše břemeno těžké. Asi jsem už dlouho žádné tak náročné nenesla, ale včera jsem měla pocit, že mě zavalí. Tíha starosti a hlavně toho, že se blíží něco o čem netuším jaké bude. Nakonec mi v té nejhorší chvíli vyvstalo slovo z bible : "Vždyť mé jho netíží a břemeno netlačí". Bůh od nás chce, abychom mu to svoje břemeno odevzdali s tím, že to zvládneme, že On bude ten, kdo nám v tom pomůže, On ho ponese spolu s námi.
Možná o to horší je pro mě teď zase všechno nechat být a pokračovat v tom, co se ani nestihlo naplánovat. Možná šlo o moje rozhodnutí, že do toho opravdu půjdu i když je to oblast pro kterou nejsem stavěná. Vždycky máme rezervy abychom zvládli to o čem si myslíme, že nejde....................

Nejasná budoucnost

Nejde mi spát, jak se mi honí hlavou, to co možná brzy přijde. Přemítám různé scénáře a žádný mě nijak neuspokojuje, z každého vyjde někdo, komu nová situace neprospěje. Zítra se dozvím, jestli si budu moct vzít babičku domů. Děsí mě to. Jak to bude vypadat? Zvládnu to vůbec? Zvládnu se dobře postarat? A hlavně zvládnu se vzdát toho, co teď dělám? Netušila jsem, že mě moje práce baví natolik, že mě bude mrzet jen omezení, natož úplný konec. Nechci ztratit kontakt s mamkama, nechci nechodit na akce, které jsme naplánovaly. Ale budu muset. Jednou jsem řekla, že si babičku k sobě vezmu, tak to udělám. Navíc jí bude u nás líp (doufám). Je to šílené přemýšlet o tom, jestli dostává pořádně napít, jestli mají sestry dost trpělivosti ji krmit. Asi nemají a já jim to nemám za zlé. Už tak to mají náročné, proto si ji vezmu domů, aby ten konec byl důstojný a takový, jaký bych ráda jednou dopřála sama sobě. Doma. Babičce je to jedno, je mimo a chce jít domů k sobě, protože tam musí uklidit. Nedochází jí, že už sama nikam nepůjde. Není zlá, paranoidní a pokud ano, tak jen v dobrém. Chílemi je to i legrace, když mi vykládá, jak je moje sestřenice milionářka, ale je "hlupa, bo si ani šici stroj nekupi". K čemu? Já být milionářka, tak si koupím švadlenu i se strojem. Na druhou stranu je to strašné, že je mozek out. Často vzpomínám na svoje dětsví strávené s babičkou a dědou v Opavě. Milovala jsem to tam, zahradu, večerní chytání ryb s dědou, zpívala jsem pro všechny tiché blázny okolo Sádraku. Teď je z toho místo se spoustou stánků a lidí.... Nebude už proč do Opavy jezdit.... A taky se děsím toho, až babička odejde. Jak tohle zvládnu? Co děti, bude to pro ně pozitivní zkušenost? Odborníci se shodují, že určitě. Že v dnešní době se umírání zinstitucionalizovalo. Prostě dáme staré lidi do nějakých míst, kde se o ně postarají a pak nám nahlásí, že už je po všem. Asi je to snažší, ale je to snažší i pro toho, koho se to nejvíce týká? Mám strach, že si to idealizuju, že to nakonec bude jen a jen práce a nervy a nervy a práce..... Uvidíme, necháme se překvapit.

něco málo z tábora

Tak jsem začala doma zase uklízet. A může za to Jindřiška. Po týdnu s ní v kuchyni jsem dostala nový náboj být zase ta "vzorná" manželka a hospodyňka. Když celý týden posloucháte o čistém pracovním prostoru, o tom, jak má všechno svoje místo a když to uklidíme hned, bude se líp pracovat..... No, něco to v člověku zanechá. Takže už od neděle uklízím, mám pověšené obrazy, které mi víc jak rok leží na zemi, uklidila jsem hromadu papírů různě po bytě a v ložnici je taky více místa na policích, dokonce vařím každý den nějaké to jídlo.Možná to trochu souvisí s tím, že na mě leze nějaký bacil a jsem unavená, což u mě vždy vyvolá neskutečnou touhu uklízet i věci, které mě dlouho ani nenapadly. Takže nejen že jsem na táboře přibrala 2 kg, protože Jindra je ve vaření prostě dokonalá, ale efekt spolupráce s Jindrou doufám potrvá déle, než ony zmíněné kila, kterých se budu snažit zbavit. Nevím teda jak moc efektivně, ale snažit se teda budu. Možná to půjde i tím uklízením, ještě jsem letos nestihla okna

Tajemství cizích ložnic

Každý má ve své ložnici něco, co by mělo být jen jeho a pro cizí lidi tabu. Nějaký ten šuplíček s něčím nepřístupným.
Kamarádka, ke které jsme se "nasáčkovali", když byla s rodinou na dovolené, mě teda dost překvapila. Když jsme zhasli, najednou začala po pokoji poletovat zelená tečka. Fakt romantika. Klasická světluška nám dělala světelnou estrádu před usnutím, než vyletěla dveřmi na chodbu a pak už nevíme, co dělala dál.

zas a znovu

Prostě mě na e-stránkách naštvali. Zablokovali mi stránky a nedostanu se k žádným svým příspěvkům ani fotkám. Fuj !!!!!! Měla jsem totálně zkaženou neděli. Můj naivní dojem, že psát si na net svoje zážitky a myšlenky je super věc, vzal totálně za své. Opravdu nic není navěky, ani ten net. Všechno, co můj mozek vyplodil v potu a já nevím v čem ještě je ztraceno, na můj mejl nikdo z vážených e-stánkových administrátorů nereaguje. Kašlu na ně. Naštvaně jdu jinam a uvidíme, jak to dopadne tady. Ale je to zadarmo a třeba mi tady nikdo nic nevezme. Každopádně asi začnu zálohovat.