Tak máme za sebou další hospitalizaci v nemocnici.
Jeli jsme tam s tím, že Jankovi udělají 4 kontrolní magnetické rezonance a CT plic, pak nás pustí na 2 dny domů a pojedeme na další chemu. S tím nás propouštěli naposledy domů. Jenže zde platí pravidlo, že jeden doktor neví, co říká ten druhý, takže jsme nastoupili v pondělí a bylo nám jiným lékařem řečeno, že domů nepojedem, že tam zůstaneme rovnou na tu chemu, což v praxi znamená minimálně den ničeho. Ani léčení ani vyšetřování. To bylo něco na mě. Ještě si nás pozvali na půl 8 ráno, aby nám řekli, že ta paní, místo které máme jít na ten magnet nakonec dorazila a my jsme objednaní vlastně až na půl 6 večer. Pro mě šílená škola sebeovládání. Já, která žila životem naplněným aktivitami tak moc, že jsem musela neustále přemýšlet o tom, jak si to co nejlépe a nejjednodušeji zorganizovat, najednou pořád někde na něco čekám. Nakonec nás vzali na ten magnet už o půl 9 a pak nás přijali na oddělení, ale tím naše aktivity pro pondělí skončily.
Tím, jak náš život teď plyne pomalým tempem občas přerušeným návštěvou nemocnice, mám strašně moc času přemýšlet. Sice u sebe neustále nosím skripta do školy a mám tendenci se učit na prosincové zkoušky, ale i tak. Analyzuju svoje pohnutky, názory, celý svůj dosavadní život. Nic moc. :-) Spíš ve mě tohle hrabání vzbuzuje depku z toho, že vlastně skoro nic, co se v mém životě děje není z mé síly či vůle a kdykoliv mám potřebu něco změnit, tak se mi to nepodaří. Mám pocit, že jediný můj počin, který jsem si předsevzala a podařil se mi dotáhnout do konce je moje střední škola. Ta druhá myslím. Netvrdím, že to jsou špatné věci, které se v mém životě děly a dějí, jen mě trochu děsí ta nemožnost cokoliv jakkoliv ovládat. Nemůžu momentálně přijít na nic, co jsem si kdy usmyslela a svým přičiněním jsem toho dosáhla. Mám takový lehký pocit, že jsem už tuhle "problematiku" kdysi řešila, že se v mém životě věci dějí a já jsem na ně nucena reagovat a přizpůsobovat se jim, místo toho, abych svůj život měla ve své režii a žila si ho podle svého................. Abych tohle téma trošičku zjemnila, tak přihodím verš z Janova evangelia, který jsem si přečetla v jedné z chvil čekání: ".... Na světě zakoušíte soužení, ale buďte stateční - já jsem přemohl svět." Pro mě není co dodat.
Nakonec to dopadlo tak, že třetí doktor nás ve čtvrtek poslal domů s tím, že na chemu nastupujeme až o týden později, protože Janka čeká nějaký "stimulační blok" a budou mu pak odebírat bílé krvinky do zásoby, aby mu je pak příležitostně vrátili. (Nechce se mi to vysvětlovat). Takže jsme doma, já můžu jít v sobotu na sraz ze základky, ale na druhou stranu přijdu o sesterské setkání v našem sboru, které bude určitě nádherné, protože téma je "Nevěsta kristova" a budou tam dorty a cukroví a bude to celé svatební.