Poslední týdny, myslím ty, co trávíme doma, jsou ve znamení rekonvalescence. U Janka fyzické, u mě hlavně psychické. A to nejen z posledního pobytu, ale mám pocit, že z celé léčby. Chtěla jsem si zpětně přečíst, co jsem tady za ty měsíce zveřejnila, utřepat si vzpomínky, srovnat postoje, které jsem měla na začátku, a které mám teď.
Nejsem toho schopna. Nejsem schopna se k tomu teď vracet cíleně, protože se mi vrací některé situace samy od sebe a zpětně na ně reaguju. Většinou pláčem. Na chvilku. Uvědomuju si, že jsem některé věci podvědomě potlačovala, abych je nemusela řešit. Nechápu, jak jsem některé situace zvládla tak, jak jsem je zvládla (někdy teda ne moc dobře), když zpětně mi to přijde šílené. Taky si uvědomuju, jak jinak to všechno vypadá zvenčí celé té situace a jak jinak, když v tom všem jste.
Včera u Soni jsem řešila, že za celou dobu našeho léčení jsem na onkologii nepoznala nikoho, kdo by léčbu, či nemoc nezvládnul. Slyšela jsem o tom, že některé děti odešly, ale my s Jankem jsme nikoho takového nepoznali.
Občas píšu zprávy o Jankovi na církevní web a občas někdo napíše nějakou reakci. Dnes přišla reakce od paní/slečny, jejíž sestra měla stejnou diagnózu a celé to nedopadlo tak, jako u nás. Vlastně dopadlo, jsme ve fázi, kdy je nemoc pryč. Teď budeme 5 let čekat, jestli se ten hnus nevrátí. Slečně z Třince se vrátil a tento měsíc hnus vyhrál.
Tak nějak si s tímhle nevím sama v sobě rady.