pátek 9. září 2011

Dneska je den debil - blbec - pitomec.
Omlouvám se všem, které toto pohorší, ale v hlavě mi zní mnohem horší názvy a nadávky.

Všechno začalo už včera, kdy jsme hodinu čekali na sanitku v ambulanci, aby nás zavezla na ozářky, pak jsme museli čekat víc než půl hodiny na ozářkách, protože jsme se jim trefili do pravidelné kontroly stroje, a pak další hodinu na sanitku zpátky do ambulance pro výsledky krve a pro další papíry nutné k našemu fungování na onkoligii a okolí. V tomhle duchu jsem usínala a myslela na to, jak se těším domů a jak beztak ráno budeme muset zase na sanitku dlouho čekat......

Hned ráno se Jankovi podařilo zlomit klíč od auta, když tam dával svůj batoh. Sanita na ozářky už na nás čekala, tak jsem neměla čas to řešit, zamkla jsem pomocí kleští na korálky a jeli jsme.
Na saniťáka jsem dělala smutné oči, aby na nás počkal, že to bude za chvilku. Pokazila nám to sestra, že máme dneska kontrolu a doktorka tam nebude dřív než po osmé (vyráželi jsme v 7:00 hod, abychom co nejdříve vypadli z Brna).

Saniťák se sbalil, že to teda čekat nebude a já se pokoušela bouřit, že kontrola v žádném případě, že bude příští týden, protože jedeme domů a nemíním se zdržovat (prostě už mi to všechno leze strašně na nervy a hysterčím i tam, kde bych nemusela). Doktorka přerušila vizitu, aby se teda na Janka koukla (cca 3 min) a my mohli opět slavně čekat na sanitku. Přijela "už" po 40 minutách se slovy : "...abychom nemuseli dlouho čekat".

A pak nastaly akce s autem. Při startu se mi objevovala slova START ERROR.............Blikalo mi na našem méďovi už spoustu světýlek, ale tohle jsem viděla poprvé. Na můj zoufalý telefonát chlopkovi jsem dostala radu, že máme jet domů vlakem. Hezké. Pak ho napadlo, že v té plastové části klíče je cosi s názvem imobilizér, takže jsem tak nějak složila ten klíč a světe div se, nastartovala jsem.

Další akce nastala za Olomoucí na benzince, když jsem musela dotankovat naftu. Už jsem se nerozjela. Takže další víc než půlhodina čekání, než vychladne motor ve stresu, jestli to pomůže a budeme moct jet dál. Pomohlo to. Díky Bohu.
Nepomohly Jankovy chytré rady typu, ať nestresuju, nevyšiluju, uklidním se a podobné......... Takže dostal další naučnou lekci o tom, že někdy se ženská musí nejdříve vybrečet, vyvztekat, zanadávat si... než je schopna racionálně uvažovat. "Pobavil" mě pán, co se mi tam snažil pomáhat, argumentem, že se dějí horší věci. Mě ať o tom vykládá, cestou z dětské onkologie.

Když mi začala před Havířovem svítil kontrolka oleje, rozhodla jsem se už to neřešit a jet domů ať se děje cokoliv.

Asi to takhle nevyzní tak tragicky, jak jsem to prožívala já, ale po pár dnech s Jankem, na ubytovně, bez chlopka a bez dětí jsem dneska opravdu potřebovala jen dojet domů, dát si svoje kafe a nic neřešit.

Třeba dneska už budou jen příjemné akce, co?

2 komentáře:

  1. Problémy s autem u mě vyvolávají naprostou paniku a žaludeční neurózu a to se nikdo z nás neléčí na onkologii.To by porazilo i vola.Vítej doma.Dáme kafe?

    OdpovědětVymazat
  2. Dáme Soni, ještě jedeme do středy (půjčeným autem) a pak snad už bude chvíli klid. Těším se na další pracovně-kecací kafe s tebou.

    OdpovědětVymazat