Šílený duben, jinak bych to ani nenazvala. Svět se mi obrátil vzhůru nohama způsobem, který jsem nepředpokládala. Vlastně se naplnily moje nejhorší noční můry a pokud jsem si někdy myslela, že rakovina dítěte je to nejhorší, co se nám může přihodit, tak jsem se šeredně mýlila.
Ale na druhou stranu mám pocit, že jsme se v mnoha oblastech konečně odrazili ode dna a věci, které se táhly roky a já věděla, že je nějaký problém, jen jsem ho nemohla identifikovat a tím pádem ani vyřešit, tak najednou jsou ve světle a řeší se a dokonce mizí.

A teď to pěkné:
Na domečku se to konečně začíná hýbat, nejen na zahradě. :-)

Na úřadech dokončujeme projekt na čističku vody, když jsme přišli s přepracovaným projektem, tak nás s tím opět poslal pan úředník do dža. Pan projektant na nás nezapomene a já jsem jen ráda, že tuhle záležitost budeme řešit jen jednou. Tak snad až půjdeme s finálním projektem, tak to klapne. A to jsme ještě nezačali stavět.

Prořezala jsem už všechny stromy v sadu a teď se vrhnu na ty na mezi.
Záhonky mám dokončené, co jsem nakoupila, to jsem zasela a samozřejmě bych potřebovala další záhonky, ale budu se muset ovládnout, a počkat na další rok. Stejně tak musí počkat nové stromky, protože nejsme schopni držet se původní verze toho, kde co bude, tak snad na podzim už budeme mít jasněji.

Celá zahrada nám kvete a pokud se mi podaří sesynchronizovat můj telefon s počítačem, tak vás zahrnu fotkama. Ale hrozně to trvá, tak asi příště. :-)

Kurník stále ještě nemáme, protože místo, abychom to dokončili, tak jsme tam měli v úschově motorku od tchýně, která k nám dojela na vypuštěných pneumatikách a tak čekala na švagra, aby to opravil.

Asi ani nebudu komentovat absenci jara. V sobotu jsem měla tendenci si konečně doplnit záhonky hlínou, ale všechno je tak strašně promoklé a těžké, že jsem si naložila plné kolečka (beru hlínu z místa, kde celé roky rostly jen kopřivy a za pár let tam bude naše jezírko), ale jaksi mě zastavil kopeček. Prostě to nahoru nešlo. Tak jsem se na to opět vybodla a šla prořezávat jabloně. Kupodivu přežily můj učební nápor, jestli ovšem budou plodit, to uvidíme. Jsou to obrovské keře na dlouhém kmeni. A teoretické znalosti, jakože vše co jde nahoru nebo dovnitř uřezat, jsou dost relativní.

Taky jsme konečně vyklidili dřevník a je připravený na výstavbu kurníku. Slepice jsme museli přeobjednat, nestíháme tak, jak bychom chtěli.

A máme doma pejsku. Mazlíka. Tak hodného pejska si snad ani nezasloužíme a děti se i po 2 týdnech stále hádají, kdo půjde ven, hádají se o to, kdo ráno vstane, aby ji vyvenčil...

A zdechají mi postupně rostlinky na okně. Snažím se vypěstovat si stromy na topení, ale nějak se se mnou nebaví. Na internetu to vypadá tak strašně jednoduše, ale praxe je někde jinde. Ale já to nevzdám. Budu to zkoušet tak dlouho, až nějaký ten strom vypěstuju.
Papriky se drží a z rajčatových semínek mi zůstala jedna rostlinka. Tak jsem se naštvala, vydlabala už skoro nejedlý zbytek, co jsme schovávali pro morče, a zasadila do hlíny. A světe div se, po 3 dnech jsou už vidět výhonky.
A taky mi roste zázvor. Koupený v globusu a zasazený do hlíny. Žádná věda.
A taky to nevzdávám se stévií, tahle rostlina mě fascinuje a chci ji mít doma.

Co dál dodat?
Začali jsme odkopávat roh domu, který nám padá, abychom ho mohli obetonovat. Trochu jsem měla pak problém udržet vidličku v ruce, jak mě bolely. A kupodivu levá víc, než pravá.

Až se mě léto zeptá, co jsem dělala v zimě................... Můžu hrdě prohlásit, že jsem nezahálela.
Sice to šlo pomalu, ale nakonec jsem zdolala obrovskou hordu větví z poražených stromů. Ta hromada byla asi 3x3 metry velká a pomocí sekyrky a štěpkovače je pryč. Něco je spálené, něco je uložené v záhoncích pod hlínou, něco v pytlech ve stodole a něco na hromadě za stodolou, aby se i další zima mohla zeptat, co jsem dělala vloni. Jen mě mrzí, že jsem si tu hordu nevyfotila, sice se průběžně znovu zvětšovala (což bylo na palici), ale nakonec je fakt pryč.
Taky jsem si sama stloukla ohrádku na kompost a 4 vyvýšené záhonky. Taky nevyfocené, kurnik, ale ty mi neutečou, ty ještě nafotím....

Jo a už máme objednané slepice, takže v brzké době bude kurník místo kousku dřevníku.

A pejsek taky za chvilku bude, čekáme už jen na očkování.

A mám na okně zasazené papriky, nějaké to rajče, jahody, pažitku, stromečky na topení, zázvor, echinaceu, goji........... zbytek do záhonku, až je dosypu hlínou, která mi teď zase zamrzla.

A taky se nám rozpadá kus domu, takže musíme místo kultivování půdy pro nastěhování bourat zadní stěnu a dělat nové základy, což jsme sice chtěli, ale jaksi trochu později. Tak snad nebudeme muset spát ve stanu.

Už jen 2,5 měsíce v bytě.

Další akce "zdravého" žití.

Vyměnila jsem s tančící kolegyní kvásek za tibetskou houbu na výrobu domácího kefíru.
S produkty jsme vyměnili i zkušenosti a tak se dnes přihodilo, že máme doma kefír. Něco, co bych kdysi nedala do pusy, protože jak to není čerstvé mléko, nebo ušlehaná šlehačka, tak mě to odpuzuje. Nicméně v rámci našeho rodinného ozdravného projektu se dneska večer děti doma skleničce kefíru nevyhnou.

Z další várky pak zkusím vyrobit slabší podle mé oblíbenkyně z kopce. Jinak, kdo by chtěl vědět více, můžete zkusit hodit okem i zde.

Samozřejmě jsem udělala hned zásadní chybu v tom, že jsem vzala kovovou lžičku a celou krabičku hotového kefíru promíchala. Klasika, celá já.

Děti se mi doma smějou, že vymýšlím pořád nějaké novoty, hlavně, když je to zdravé. Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. :-)

Mám potřebu trochu vyrovnávat to, že musíme dýchat ten náš hustý vzduch, takže cokoliv je normálně dostupné a vypěstovatelné, tak mě to láká a doufám, že ty zdravé látky, které nutím naši rodinu do sebe cpát, vykompenzuje nedostatek horského vzduchu a nadbytek škodlivin v ovzduší. Člověk musí nakládat s tím, co má. Vedení našeho kraje těžko změní situaci ovzduší, navíc naši severní sousedi na tom s limity škodlivin taky nejsou nijak moc dobře, tak aspoň něco.

Vždycky mě vytáčel postoj mojí mamky, když jsem se rozčilovala, že před dětmi kouří. Podle ní je to jedno, stejně dýcháme mnohem horší hnusy, tak na tom hnusu z cigaret už tolik nezáleží.

Měsíc se skoro sešel s měsícem a já se rozhodla zase něco přihodit. :-)

Hlavně teda s ohledem na nové okolnosti mé nové aktivity : pečení domácího chleba. Jsem tak nadšená, že o tom pořád někde vykládám a každého povzbuzuju, aby do toho šel a už jsem statečně poslala 2 kvásky do světa, jeden dokonce za hranice okresu.

Pro ty z vás, které se k tomu chystáte, mám pár rad a postřehů, o tom, jak si pečení zjednodušit. V podstatě jsem si postup tvorby svého chleba vychytala od několika různých "pekařů" a vytvořila si tak svoji recepturu, která chutná doma všem a je nenáročná.

Svůj kvásek mám uložený v lednici v cca 1l nádobě. Je ho tam skoro na dně, nic moc, ale dělám to tak, že ráno krabičku vytáhnu z lednice, nasypu tam cca 1 hrnek žitné mouky, tu smíchám s vodou tak, aby se vytvořilo řidší těstíčko. (Z toho, co jsem se dočetla, je to vlastně asi úplně jedno, jakou hustotu to má, stejně si pak vodu domíchávám ve finálním těstě).
Takto nakrmený kvásek nechám do večera někde v kuchyni, on po pár hodinách hezky nabude, jsou na něm bubliny (nádoba je skoro plná). V oficiálních postupech se to má nechávat min 12 hod, ale mi se zase nechce péct v noci. Alternativa je to udělat přes noc, ale to zase nemáme chleba na snídani. Dělala jsem jednou chleba i mnohem dříve, asi po 6 hodinách a taky byl moc dobrý.
Večer si ten nakrmený kvásek přeliju do velké mísy, nevyškrabávám, jen to otočím a to, co zbude, dám zase zpátky do lednice na příště. U nás rozuměj, další den. :-)
A teď nastává ta pravá alchymie, kdy jsem spojila několik postupů dohromady.
Smíchám si s kváskem hladkou pšeničnou a žitnou mouku v poměru cca 2:1. Dělám to tak, protože ve vyrovnaném poměru se mi pak chleba drolil a špatně se krájel a mazal.
Nasypu cca 1 polévkovou lžíci kmínu a stejně soli, záleží na tom, jak chcete mít slaný chleba, ale tohle množství se mi osvědčilo na 4 hrnky pšeničné a 2 hrnky žitné mouky. A k tomu přiliju vlažnou vodu podle toho, jak chci mít hutné těsto. Čím řidší těsto, tím je chleba vláčnější, ale neuděláte z něho pecen, což já stejně nedělám.
Mám hranatou teflonovou formu, do ní těsto naliju a nechám ještě 2 hodiny v teple kynout, většinu na topení, dokud nám topí. Těsta by nemělo být víc, než něco přes polovinu, protože během kynutí nabude a v troubě taky, tak aby neměl převisy, jako ten můj první (viz. minulý článek).
Půl hodiny před samotným pečením rozpálím troubu na maximum, do toho ho dám a nechám cca 20 min péct, pak troubu stáhnu na polovinu a za nějakou dobu stáhnu na minimum a dopékám.
Takto upečený chleba nemá úplně tu krásnou křupavou kůrčičku, která nejde skoro ukousnout, s tím mě doma poslali k šípku, ale těch návodů, jak toho docílit je na netu spousta.
Odkazy, kde jsem nejvíce čerpala jsou zde a zde, ale určitě najdete i další, které vám budou vyhovovat. :-)
Z mojí strany je tohle objev století, protože u nás je spotřeba pečiva enormní a z toho, co jsem se dočetla o kupovaném chlebu, mě na něj přešla totálně chuť.
Ještě vychytám rohlíky.