čtvrtek 29. října 2015

Naše slepice s námi hrají hru: "schválně, jak dlouho vám bude trvat, než přijdete na to, kde snášíme vajíčka".
V rámci volného dne uprostřed týdne jsem se rozhodla, že uklidíme další binec ve stodole. Teď tam můžeme tančit, což je krásné, ale hlavně jsem poskládala a roztřídila binec do "sekcí" podle využití. Ovládla jsem své nízké pudy a nenalepila jsem na stěny nápisy s obsahem, ale i tak na nějakou dobu budeme mít přehled, kde je nářadí na malování, na omítky, kde jsou skleničky na víno, ....

No a jak jsem tak třídila a přerovnávala věci, našla jsem 3 další hnízda od slepic. Prostě si z nás dělají prdel. Nebo je štveme my, nelíbí se jim kurník, tak chodí své drahocennosti snášet tam, kde se jim líbí více. Každopádně to musíme řešit.

A opět se rozrůstáme.  Po konzultaci s veterinářem jsme si donesli domů dalšího nalezeného kocourka a kočičku. Trochu nám žárlí Olaf a hájí si svoje území (rozuměj stodolu), ale snad si zvyknou.

A taky k nám přišla krůta. Ano, je to přesně tak, jak to čtete. Přijela jsem odpoledne z práce a procházela se nám okolo záhonků. Tak jsme ji zavřeli do šopy a obešli sousedy přes potok, jestli náhodou někomu nechybí, ale zatím to tak nevypadá. Tak počkáme do víkendu, jestli se někdo nepřihlásí a pak půjde do mrazáku. Tím pádem má naše ovce další čas na život, protože náš mrazák není nafukovací a krůtu bohužel nemáme kde skladovat. Kohout si brání svoje a ke slepicím ji nepustí. A beránek je šikovný a snaží se o potomstvo a už i na obě ovečky, tak to letos na zabíjačku už moc nevidím.

No a narodilo se nám selátko. Jakože naše, dopředu domluvené. Kamarád od M. si koupil už nakrytou samici, tak si to rovnou domluvili, že si jedno vezmeme. Je to to pruhované :-)

neděle 4. října 2015

Když dva dělají totéž, není to vždy totéž.....
Můj úžasný muž dospěl do podobného bodu jako já, že je lepší mít věci domácí, pokud to jde a v množství minimálně na celou sezónu. Nebo jsem ho už tak zblba, jak o tom pořád doma mluvím, že už chudák jinou možnost ani nevidí. :-)
Prostě se rozhodl, že potřebujeme lepší hrobečky (rozuměj záhonky). Letos v létě se dost neosvědčil můj chaotický systém, kdy jsem původně chtěla mezi záhony sadit i keře a já nevím, co všechno. Jenže pak člověk zjistí, že to není moc praktické a taky se strašně blbě seká tráva, když je každý záhon jinak velký a jinak dlouhý a jiné mezery mezi nimi, a že vlastně tu trávu mezi tím využiješ tak maximálně na kompost, protože na sušení to není......
Tak jsme řešili, co s tím. Navíc se mi některé už začaly rozpadat, protože jsem používala zásadně desky, co k ničemu jinému než na podpal už nebyly a taky někde záhony už nechceme, protože tam chceme něco jiného.
Když si vzpomenu, jak jsem dělala svoje "stylové" záhony já, skoro se stydím. Skoro. Jsem úřednice, ne řemeslník, i když mám svou vlastní motorovku.
Můj muž používá metr, něco, co je do pravého úhlu, 2 druhy kladiva, provázek.....
Ještě než zemřel můj děda (manžel od babičky, co s námi už rok žije), daroval mi garáž, ve které byla 4 metry dlouhé cca 7 cm tlusté fošny z nějakého tvrdého dřeva. 2 roky to přehazujeme po zahradě a vymýšlíme, co s tím, protože spálit je to škoda a protože bylo dřevo špatně uskladněné, tak se trochu kroutí. Tak z toho mám nové záhonky.
Původně by se nám to líbilo z kulatin, ale to jsme spočítali, že by nás to stálo 20.000,- a to se nám zdálo fakt moc. Fošen sice bude málo na moje potřeby, ale další záhony dořešíme později. Ze zásob jich bude zatím 12 záhonů a pak uvidíme. Už teď mám místo 3 původních 5 nových a mezery mezi nimi akorát na jednu jízdu sekačkou.
Tak jsem šťastná, že mám zase do jara co dělat na zahradě.
A naše Cora ho taky zbožňuje.

pátek 2. října 2015

Včera mi přišel dopis. Fyzicky napsaný na papíře propiskou. S fotkami a s mými dalšími dopisy, co jsem posílala kdysi kamarádce. Padla na mě nostalgie, asi stejně jako na kamarádku, která to vše po těch letech našla.
Jak psala: "co bylo a už není".....


Tak jsem tu napsala srdceryvný článek a pak jsem usoudila, že vlastně o těžkých věcech se sdílet nechci. A těžké věci lidi asi ani nechtějí číst. Na těžké věci si člověk může pustit zprávy nebo otevřít noviny. Ať už ty normální nebo nenormální.

Jen vám sdělím, že tahle fotka mě ve finále rozbrečela, protože jsem si vzpomněla na všechny plány a naděje a ideje, ve kterých jsem tenrát žila. Jak strašně moc se od té doby život změnil. Moc krásně se u takových starých fotek vzpomíná na minulost, když je současnost minimálně normální.  Ale co když součastnost je jen parodií na normálnost i když jste celou dobu dělali vše proto, aby to tak nebylo????

No jsem zase skoro tam, jako před chvílí, když jsem původní verzi vymazala....
Končím, jinak to zase vymažu a vlastně to pak bude o ničem, protože nebude důvod, proč tu fotku vůbec zveřejňovat, když k ní nebudu chtít nic napsat......

A už píšu kraviny, mějte se fajn, užívejte podzimu, protože podzim je krásný, mám pocit, že nejkrásnější období roku a nebudeme si ho kazit černými myšlenkami. Budeme myslet pozitivně a barevně a já fotky schovám a vytáhnu, až bude současnost normální. Nebo budu mít aspoň normálnější hormonální hladinu.

úterý 29. září 2015

Tak uzavíráme venkovní sezónu: včera poslední grilování, spálili jsme zbytek dřeva, upekli poslední klobásy, a naposledy poseděli. Trochu jsme sice u toho vymrzli, ale snad se to obejde bez následků....

Připravujem se na to, že snad práce s úrodou končí. Ještě sklízím rajčata a doufám, že postupně dojdou doma na táckách. Letos se jich urodilo docela dost, akorát nestihly dozrát. Tak už 2 dny jen sklízím a rozmisťuju různě po domě. Máme jich snad 30 kg, všichni jsou už přejezení a to jsem ještě nestihla sklidit ta divoká. (na fotce níže jsou 3 rostlinky:-))
Nedávno jsem hledala recept na domácí kečup a pobavilo mě množství: 10 kg rajčat.... jsem si říkala, kdo by obětoval 10 kg domácích rajčat? Už to chápu.....

Taky máme dýně, v domě, spoustu. Letos jsem totiž sadila šíleným způsobem. Zasadila jsem 2 druhy: klasickou dýni a "sweat meat". Pak přišly slepice a všechno rozhrabaly a vyzobaly. Tak jsem zasadila další várku, jenže jsem  mezi tím nějak pomíchala sáčky se semínky, takže jsem ve výsledku vůbec netušila, co mi vyroste. A ona mi vyrostla ta emerická a taky mi vyrostl patizon a taky špagetová dýně. Což nechápu, jelikož jsem sadila jen tu dýni.

Loni jsem si takhle zasadila řepu. Teda, něco jsem si zasadila, pak jsem přemýšlela, co jsem si to zasadila, pak přijela švagrová a usoudila, že to bude řepa. Super, řepu jsem chtěla, jenže pak jsem doma našla sáček se semínky řepy. Jejda, asi jsem si koupila omylem 2 balení. No a pak mi z toho vyrostl mangold. Řekla bych, koza zahradníkem.

Taky jsem letos celé léto plela z jednoho záhonu takový obrovský plevel. A ten plevel mi celou dobu něco připomínal. No a na konci léta jsem si vzpomněla, že jsou to vlastně topinambury, co jsem tam loni nechala, protože jich bylo málo na jídlo, s tím, že letos se rozmnoží. No, tak to tak moc nevyšlo, ale třeba to vyjde příští rok.

A taky jsme jsme sklidili 150 kg brambor. Tím se nechci chlubit, ale spíš jen zmínit to, že sadit brambory do sena je fakt super věc, původně jsme zasadili 30 kg a celou dobu se nestarali a pak jen sklidili. Pokud někdo nevíte, co se senem, nebo posečenou trávou, mohu jen doporučit.

středa 23. září 2015

Pokračuje náš boj se "slepičími mlýny"....

Pořád řešíme počet snesených vajec vs. počet žroucích slepic. Počty pro nás nevycházejí moc dobře, tak se M. naštval a prohlásil, ať se na neděli připravím, že zabije pro začátek 2 nejstarší slepice (jedné říkáme orlosup, protože vypadá jako orel se supí hlavou), protože na to nemá nervy.
No a co myslíte, že se stalo? Hned na druhý den jsme našli místo, kam ty mrchy jedny zanášejí. V domečku od kachen, které už jsou několik týdnů v mrazáku, bylo 16 kousků a další jejich oblíbené místo je ve stodole, tam teda byly jen 2, ale stále v tom pokračují.
Takže poprava se nekonala, což jsem si dost oddychla, protože absolutně nemám místo v mrazáku, jelikož tchýně likvidovala krůty a králíky.
Kolegyně z práce se mě ptala, jestli se na to raději nevykašlem, ale nám se nechce. Tak nějak doufáme, že se to vyvrbí, my přijdem časem na všechny finty, které na nás holky opeřené zkouší, a že přijde ta chvíle, kdy bude našimi super šťastnými vejci zásobena celá nejen advokátní obec v Ostravě a přilehlém okolí.



A přihodím vám sem fotku, jak je stále efektivně využito naše lehátko, přestože my ho už nepoužíváme a pořád jen mluvíme o tom, že ho zazimujem do stodoly. No vidím to tak, že do vánoc máme program. :-)