sobota 8. ledna 2011

Tak mi odjeli. Starší chlapi. A jelikož jsem s tím nepočítala a naplánovala jsem si plno akcí na víkendové večery, tak jsem musela operativně další zbývající děti uklidit k dědovi.
A jsem sama. A je mi smutno. Snad poprvé, co mám děti si neužívám toho, že jsou všichni pryč.
Né, že bych nevěděla co s časem a prostorem, ale prostě mi ty moje dárečky chybí. Tak šiju náušnice a upekla jsem si rybu k obědu (jakože držím dietu a chci zhubnout :-)). A večer se těším na návštěvku a řeším, pojedu-li autem = abstinence, nebo busem a zpátky nevímjak = pohoda u vínečka. Neuvěřitelně trapné dilema s ohledem na poslední měsíce.
Dneska dopoledne jsem potkala dávnou kamarádku z dob basketbalových. A otázka "Jak se máte, co nového?" mě zaskočila. Na jednu stranu nechci naši situaci zlehčovat, na druhou zase tohle nejde přejít slovy:" No, sice má Janek zhoubný národ, ale jinak dobrý......" A lhát prostě neumím. O ní taky vím věci, které se týkají jejího soukromí. Nemám problém se svěřovat s mým životem (viz tenhle blog, že ano), ale už je to dlouho a je to na pytel lidem vysvětlovat čím procházíme. Navíc jsem se nesetkala s blbou reakcí. Všichni jsou hodní a soucitní.
Tak to, prosím vás, všem řekněte a vysvětlete a já pak budu moct jen říkat: " Ahoj, jo, Janek je super, operace se povedla, chema zabírá a třeba letos pojedeme na nějakou dovolenou."
No, to je taky blbost. Prostě co psát při volné sobotě?

1 komentář:

  1. Ty píšeš na blog a já píšu essoxy...nějak se nám to prohodilo :-)
    A nesmutníííí!

    OdpovědětVymazat