Dneska večer odjíždíme do Brna. Zítra má Janek nastoupit na ortopedii, ale jelikož mu ve čtvrtek nevyšla dobře krev, tak jedeme nejdříve na onkologii, kde mu udělají krvák a pak podle toho pojedeme rovnou na tu ortopedii. Pokud mu nevyjde dobře, tak asi pojedeme domů a operace se odloží. Jsem z toho na nervy. Budeme tam dlouho, tak stresuju, abychom na nic nezapomněli. Děti byly na víkend pryč, holky měly přijet během dopoledne, ale pak si to švagr rozmyslel a přijedou až před třetí a ve čtyři je už všechny vezeme k mamce na noc.
Do toho včera začala stávkovat naše pračka. Asi spálený motor či co, kupodivu nestačilo vyčistit filtr. Takže všechno prádlo jsem musela odnést k mamce a to,co potřebuju vyprat Jankovi do Brna, musím rychle hodit ke kamarádce ve vedlejším vchodě a jakmile se to usuší, sedáme do auta a jedem. Jedeme už dneska, protože zítra musíme být už v 7,15 na té krvi a vyrážet v 5 ráno je šílené. Zvlášť při mém stresu. Jsem napnutá jak struna, říkám si, že možná je i dobře, že holky přijedou až tak pozdě, že nebudu mít dost času stresovat ještě je.
Chci, ať je už po všem. Myslela jsem, že to nejhorší máme za sebou. Jsem hysterka. Potřebuju, aby všechno šlapalo podle mého plánu a ono to nešlape a tak stresuju. A do toho si říkám, že se nic neděje, že se to zvládne.............
Mám strach, že tu operaci odloží a já budu pak stresovat znovu, mám strach, že po operaci zjistí, že tam toho nádoru zůstalo hodně živého a já nevím, co budou dělat pak.
Štve mě, čím vším si Janek musí projít.
Děsí mě nová nemocnice, nové sestry, nové pravidla.
Potřebuju nějaké pozitivum. Přemýšlím, jestli lépe pomůže Xanax nebo štamprle. Ano, modlitba je nejlepší. Modlím se už několik dní v kuse, v podstatě několik týdnů, měsíců. Ale posledních pár dnů opravdu intenzivně. Nikdo jiný do toho všeho nevidí tak jako Bůh. On ví, jak moc ta chema zabrala. On ví, že jsem vystresovaná a i přesto mě miluje. A já vím, že to má všechno ve svých rukách a když jednou zaslíbil, že Janek bude zdravý, tak to dopadne dobře. Jen to všechno okolo nějak nejsem schopná brát v pohodě a občas si musím číst staré sms, co mi posílali lidi ze sboru o tom, co jim Bůh položil na srdce ohledně Janka. Strašně rychle zapomínám na to, že Bůh je nad tím vším. Opravdu vším. Proto si ty sms nechávám a průběžně si je čtu. Někdy je totiž stres větší než moje paměť.