Jsme konečně doma.
Tohle byla psychicky snad nejnáročnější hospitalizace. Pro Janka hlavně. Po 2 týdnech na ortopedii jsme byli pak dalších 5 na onkologii. Naivně jsem si myslela, že to tam už bude "odsýpat", ale jelikož měl Janek nějaký problém na sešité ráně, dostali jsme chemu až 3. den.
Na pokoj nás položili se stejně starým klučinou, který měl asi pocit, že je na tom nejhůř a má ty největší bolesti na světě. Určitě bolesti měl, to nechci nijak zpochybňovat ani zlehčovat, nicméně to bylo hrozně náročné zvládat splíny Janka a ještě k tomu utěšovat a povzbuzovat další cizí dítě, které nemělo sebemenší snahu cokoliv zvládnout. Když jsem pak měla možnost pozvat jeho rodiče, bylo mi kluka fakt líto a nedivím se jeho stavu, hlavně tomu psychickému.
Měli bychom teď být doma víc jak 2 týdny, což je neuvěřitelná doba. Jen aby se nepřihodilo nic jiného a my neskončili zpátky v nemocnici s teplotama nebo aftama. Ale snad to teď Janek zvládne.
Pak jdeme na sérii vyšetření, jednak kvůli té vysokodávkované chemoterapii a následné transplantaci a taky aby zjistili, jestli opravdu nikde v těle nezůstalo nic, co tam nepatří. A v polovině dubna to začně. Poslední akce. Pochopila jsem, že vlastně už máme vyhráno a vůbec mi to nedochází. Je fakt, že definitivní výsledek bude až po scintigrafii a PETu, ale podle doktora je to tak, že pokud vyšla histologie nádoru 100% nekrotická, mělo by být nekrotické všechno v těle. Ale sichr je sichr.
Jankovi už rostou zpátky vlasy i obočí a řasy, což je legrační, protože vlasy mu rostou tý chmýřovité. Skoro je mi líto, že mu to zase vypadá.