Tak si říkám, že už jsem dlouho nic nepřidala, ale to je vlastně dobře. Kromě obvyklých provozních aktivit našich dětí (jakože Jáchym znovu ztratil čipovku na autobus, kterou předtím našel) je všechno v normálu.

Minulý týden jsem se zúčastnila akce 5BV (http://www.5bv.cz/), nebojte se, nešla jsem to, jen jsem byla v týmu, který zajišťoval těm šílenějším nadšencům servis okolo. Byla jsem už předloni, loni jsem to díky Jankově nemoci nezvládla, ale už tehdy jsem byla nadšená. Ze startu jsem si sice říkala, že ti lidi jsou normální masochisti, že tohle podnikají a ještě za to platí, ale jak postupně docházeli do cíle, tak jsem byla více a více nadšená a povzbuzená se sebou něco dělat, překonat něco.....Jakože začnu cvičit, zhubnu, začneme chodit s rodinou více na hory..... no, naivka jsem byla. Začala jsem pracovat na plný úvazek, do toho maturita a ve finále onkologie....

Letos jsem to prožívala úplně jinak. Startující i finišující závodníci měli můj neskonalý obdiv za to, co jsou schopni ze svých těl vymáčknout, nicméně mě ani nenapadlo, že bych chtěla něco z toho taky. Uvědomila jsem si, že nepotřebuju nic zdolávat, překonávat, že jsem více méně spokojená s tím, jak to teď v mém životě je a žádný další adrenalin nepotřebuju. Prostě, že sobě ani nikomu jinému nic dokazovat nepotřebuju. Jen ta touha začít s těmi horami lehce zůstala.