Šílený den.
Janka pořád bolí noha, co si "zranil" o prázdninách, v podstatě nikdo přesně neví, jak. Byli jsme na chirugii v Havířově, kde nám řekli, že je to v pořádku a pak to chvílema bolelo a pak přestalo a tak pořád dokola kola la la. Bylo mu už docela dobře, tak šel na den horníků, kde si podle jeho slov super zapařil a zapařil tak super, že z toho lehnul v teplotách a s bolestí ve stehně. Samozřejmě přes víkend se nikde nic nevyřeší. Tak jsme šli v pondělí ráno k dětské doktorce, která mu vzala krev s tím, že teplota a bolest ve stehně spolu nemusí souviset a poslala nás domů s tím, že máme ledovat a jíst brufen, vitamin C a B-komplex.
Ve čtvrtek byly výsledky, kdy teda neprokázaly to, co paní doktorka doufala a odkázala nás k ortopedovi, který ordinoval až v pátek odpoledne. Janek vypadal, že se všechno zlepšuje, přesto v pátek v poledne mi to nedalo a po krátké poradě s kamarádkou jsem jela do Ostravy do fakultky, aby někdo udělal Jankovi sono té nohy. Nic. Vyhodili nás, že máme jít na ortopedii. Docela mě to sebralo, ale říkala jsem si, že se nedám a odpo snad ortoped pomůže. Jenže, už cestou z Ovy začala Jankovi stoupat teplota a bolet noha. Dojeli jsme k ortopedovi, který je teda podle mých zkušeností super a má pěknou ordinaci u sebe v baráku, nicméně nemá vyřešena parkovací místa. Vyhodila jsem Janka u doktora a hledala vhodné místo pro naše big vito. Našla jsem ho hezky na rozcestí, ze všech stran se dalo projet a spokojeně jsem odešla do čekárny. Asi po hodině, kdy už se Janek docela kroutil bolestí a třepal zimnicí, jsme přišli konečně na řadu. Pan ortoped po prvním sáhnutí na nohu skoro vyděšeně prohlásil, že to vypadá na zánět kostní dřeně a musíme okamžitě do nemocnice. Tak to mě vyděsilo. Musela jsem se šíleně držet abych se tam nerozbrečela, říkala jsem si, že musím přece zachovat klid kvůli Jankovi, že ho nesmím děsit.............. Děckám naštěstí ne vždy dochází závažnost situace nebo mu bylo tak špatně, že se tvářil v pohodě. Musím uznat, že je Janek teda dost statečný a nedělá zbytečné scény. Umí zatnout zuby, takže když už opravdu projeví bolest nebo si postěžuje, je mi jasné, že je to vážné. Takže jsme si nechali vypsat všechny papíry k hospitalizaci a já letěla k autu. Ouha. Na autě botička!!!!!!!!!!!! To už jsem se neudržela a rozbrečela se. Nikdy jsem botu nedostala a zrovna v takové situaci... Okamžitě jsem tam volala, kde paní na telefonu věděla, kdo volá a že posílá okamžitě auto. Ani jsem s příslušníkama nesmlouvala, vysolila 3 kilka, hlavně ať je to co nejrychleji, jen jsem se ohradila proti nařčení, že tam stávám s tímto autem často.
Doma jsme zjistili, že Janek nemá slušné pyžamo, papuče, nemá župan.... A taky jsem zjistila, že nemá trenky, na kterých by nebyla díra. Už u ortopeda měl trenky takové, že jsem se styděla a i on si dokonce všimnul, že byly děravé. Tak jakože se do té nemocnice převlíkne. Jenže on si vzal sice čisté trenýrky, ale zase s dírou ve předu.
Nakoupili jsme věci v tesku a vyrazili do Orlové. Sestra na přijmu si Janka našla podle rodného čísla, ale už ji nenapadlo si zkontrolovat, jestli sedí ostatní informace. Takže když konečně přišel doktor, tak se divil, že tam nemá Jana Pawlase, ale Jana Petrželku. Než mi došlo, že se Janek narodil v Karviné a původně jako Pawlas, tak už byl doktor vytočený a docela mě setřel, že jsem mohla říct rovnou, že se mu změnilo jméno, že to sestra nemohla tušit a my se tu dohadujeme o kravinách. Pak mě zdupal za to, proč s takovou diagnózou jdeme do nemocnice v pátek po 17.hod, kdy tam nikoho nemá a nemůže udělat vyšetření, co potřebuje. Oj, to mi dalo zabrat, abych se buď nerozbrečela, nebo po něm nezačala řvát, že je kretén. Vypotila jsem jen ze sebe otázku, jestli teda v Ostravě ti doktoři, které on tam v pátek večer nemá, třeba jsou, že bych teda jela raději s Jankem tam, protože podle pana ortopeda je to vážné a je potřeba začít okamžitě s dalším vyšetřením a léčbou. Pan doktor se zarazil a řekl, že zmíněné doktory má na telefonu, kdyby bylo třeba a že Janka vyšetří a tu léčbu nasadí. Posadili ho do kolečkového křesla a šli jsme znovu na rentgen.
Pak nás zavezli na pokoj, vzali Jankovi krev na další testy a vyptali se na všechny možné informace. Nakonec přišel pan doktor Nepříjemný, už příjemný, ukázal mi na rentgenu že tam opravdu asi nějaký zánět je, nechal si vysvětlit proč jsme přišli v pátek večer a omluvil se, že nás tak za to zprdnul.
Vypadá to, že si Janek užije min 10 dni antibiotika do žil a pak ještě nějakou dobu v tabletách, projde si spoustu vyšetření, ale snad to bude dobré. Snad jsme to chytli včas.
Já jsem teda totálně vyčerpaná a zničená.
Jo a samozřejmě, aby nebylo komplikací málo, tak jsem měla na odpo domluvené koníky, na které se holky děsně těšily, protože poprvé s námi nebyly. Ještěže je Jindra tak pružná a ochotná a holky i Jáchyma mi vzala, takže o nic nepřišli. Má moje velké díky.
pátek 10. září 2010
středa 8. září 2010
Včera jsem po 18 letech seděla znovu na koni. Živém, opravdovém. Bylo to báječné a náročné. Vzala jsem sebou Jáchyma, který se celou vyjížďku tvářil, že se strašně nudí. Cestou domů ale prohlásil, že na tohle si bude šetřit, aby mohl chodit jezdit.
No a já se taky zamilovala. Do atmosféry, do paní, která chce dělat terapie pro postižené děti, do vůně přírody daleko od města, plán agroturistiky se opět ozval ve své plné kráse.....
Když jsem naskakovala na kobylku, která mě dostala na starost, řešila jsem s paní, jestli moje kila nebudou moc problém. "Mám být upřímná? Příjemné to té kobyle nebude, ale třeba to bude pro vás motivace zhubnout". Uf, trochu až moc upřímné a až moc pravdivé. Když jsem poslouchala, jak koníček do kopce funí a jak se nám družina vzdaluje, bylo mi to líto. Kobylka byla statečná a já ji celou dobu chválila a poplácávala, ale asi jsem jí to neulehčila. Nevím, jak to zvládnu v praxi, ale je fakt, že mám v plánu zpolovičnět večeře a další jízdu si dopřeju, až dám nějaké to kilo dolů. A pomyšlení na funící kobylku je motivující, víc než jsem si myslela. Doufám, že hodně brzy i ostatní děti budou moct okusit to co včera Jáchym a zamilují se stejně jako my.
No a já se taky zamilovala. Do atmosféry, do paní, která chce dělat terapie pro postižené děti, do vůně přírody daleko od města, plán agroturistiky se opět ozval ve své plné kráse.....
Když jsem naskakovala na kobylku, která mě dostala na starost, řešila jsem s paní, jestli moje kila nebudou moc problém. "Mám být upřímná? Příjemné to té kobyle nebude, ale třeba to bude pro vás motivace zhubnout". Uf, trochu až moc upřímné a až moc pravdivé. Když jsem poslouchala, jak koníček do kopce funí a jak se nám družina vzdaluje, bylo mi to líto. Kobylka byla statečná a já ji celou dobu chválila a poplácávala, ale asi jsem jí to neulehčila. Nevím, jak to zvládnu v praxi, ale je fakt, že mám v plánu zpolovičnět večeře a další jízdu si dopřeju, až dám nějaké to kilo dolů. A pomyšlení na funící kobylku je motivující, víc než jsem si myslela. Doufám, že hodně brzy i ostatní děti budou moct okusit to co včera Jáchym a zamilují se stejně jako my.
Připadám si jako matka na mateřské. Nechodím oficiálně do práce, jsem více doma a odpoledne trávím s dětmi. Takové trochu "dežaví" (já vím, jak se to píše, jen se mi to líbí foneticky napsané).
Těšila jsem se celé prázdniny, jak začnou děti chodit do školy, že budu mít klid dopoledne na věci, které vyžadují mou pozornost........Ejhle. Janek samozřejmě jako skoro pokaždé tráví začátek školního roku nějakou nemocí či úrazem. Vypadá to letos na obojí. Takže musí být doma v klidu. Nečekala jsem, že 14leté dítě bude stejně náročné ukočírovat do klidu jako 4leté. "A mamí, můžu se jít koupat?" "A mamíííí, co kdybych ti zašel s košem a koupil si přitom kofolu?" "A mamí, v ten pátek už se můžu domluvit s klukama, že bych šel ven?" "A jakože ven nemůžu, to znamená, že ani sedět na schodech v chodbě nemůžu? Já ven z domu nepůjdu." Pomoooooooooooooooooooooooooc.
Ještěže mám i nějaké vyřizování mimo dům, protože to bych zblba. Když měl teplotu, tak spal. Říkám si, jestli to nebylo lepší.
Na to, jaký je už "velký" a chce se chovat dospěle, tak ve chvíli, kdy mu nohou bodala bolest a horečka zatemňovala mysl, jsem se vrátila o několik let zpátky. Držela jsem to moje "dětátko" za ruku, modlili jsme se spolu, ať to není nic hrozného a neléčitelného a několik hodin si povídali o věcech, na které při běžném provozu není čas. Bylo to milé. Ale bylo toho už dost.
Doufám, že krevní testy dopadnou dobře a on bude moct v pondělí v klidu do školy.
Těšila jsem se celé prázdniny, jak začnou děti chodit do školy, že budu mít klid dopoledne na věci, které vyžadují mou pozornost........Ejhle. Janek samozřejmě jako skoro pokaždé tráví začátek školního roku nějakou nemocí či úrazem. Vypadá to letos na obojí. Takže musí být doma v klidu. Nečekala jsem, že 14leté dítě bude stejně náročné ukočírovat do klidu jako 4leté. "A mamí, můžu se jít koupat?" "A mamíííí, co kdybych ti zašel s košem a koupil si přitom kofolu?" "A mamí, v ten pátek už se můžu domluvit s klukama, že bych šel ven?" "A jakože ven nemůžu, to znamená, že ani sedět na schodech v chodbě nemůžu? Já ven z domu nepůjdu." Pomoooooooooooooooooooooooooc.
Ještěže mám i nějaké vyřizování mimo dům, protože to bych zblba. Když měl teplotu, tak spal. Říkám si, jestli to nebylo lepší.
Na to, jaký je už "velký" a chce se chovat dospěle, tak ve chvíli, kdy mu nohou bodala bolest a horečka zatemňovala mysl, jsem se vrátila o několik let zpátky. Držela jsem to moje "dětátko" za ruku, modlili jsme se spolu, ať to není nic hrozného a neléčitelného a několik hodin si povídali o věcech, na které při běžném provozu není čas. Bylo to milé. Ale bylo toho už dost.
Doufám, že krevní testy dopadnou dobře a on bude moct v pondělí v klidu do školy.
středa 1. září 2010
Moje poznatky o pubertálních dětech:
1.) jsem stará a mám už život za sebou - Janek měl rozhovor s kámošema o konci světa. Jeden měl názor, že to bude v roce 2012, což bylo pro Janka nepředstavitelné a prý "z toho má skoro strach". Další kámoš prohlásil, že to bude tak za 30 let, což už bylo pro něj přijatelnější. Vedli jsme malou diskusi o tom, že když to má člověk srovnané s Bohem, je mu to celkem jedno, protože konec světa pro něj znamená jen to, že vlastně jde za Bohem do nebe. Horší je to pro ty, kteří nemají jistotu spasení. Zjistila jsem, že to není to, co ho trápí. Trápí ho to, že si ještě nic neužil narozdíl ode mě. Mě to vlastně už může být jedno, kdežto on by přišel o strašně moc věcí. Lehce si pamatuju, že jsem kdysi měla podobný problém s dospělými.
2.) pokud řeknu o něčem, že se mi to líbí, automaticky se to puberťákovi líbit přestane - šli jsme kupovat kalhoty do školy. Janek si vybral snad ty nejlevnější v celém obchodě a asi i v celém areálu. Snažila jsem se mu vnutit jedny hezčí o něco dražší džíny. Chvíli o tom uvažoval, než jsem neuváženě prohlásila, že jsou přece super, že bych takové sama nosila, kdyby byly v mé velikosti. Sice v mé velikosti nebyly, nicméně Janek prohlásil, že v tom případě je rozhodně nechce.
3.) každá jiná matka je lepší než já - nadšeně mi vychvaloval kamarádovu maminku. Trochu mi to vadilo, než jsem zjistila, že jeho úžas je vyvolán tím, že zmíněná maminka vynadala (asi i docela nevybíravě) učitelkám v jeho škole, že si dovolily mít nějaké výhrady k chování jejího syna.
4.) všechno je špatně - Klárka má super období, kdy jí sice nepřipadám hrozná a zlá, a ještě pořád se mě ptá, jestli se jí hodí to triko k těm kalhotům. Nicméně, cokoliv po ní chci (a můžou to být i obyčejné běžné věci typu, je chladno, vezmi si ponožky, či nasnídej se dřív, než se převlečeš, nebo půjdeme do obchodu jakmile dopiju kafe a ne hned teď..........) je špatně. Zamračí se, či odsekne, ve většině případů obojí a ještě to doprovodí syknutím. Na moji otázku, co se děje se samozřejmě neděje nic, nic ji neštve, nikdo jí nic neudělal. Dovedete si představit, jak to asi vypadá, když se něco opravdu děje či jí něco štve.
Přesně si pamatuju, jak mi tyto situace popisovala kamarádka se starší dcerou. Tenkrát jsem měla děti malé a byla jsem přesvědčena, že je to čistě záležitost výchovy. Dneska se stejně jako moje kamarádka utěšuji tím, že to je puberta.
Je třeba mít takové drobné milníky v běžném životě. Jako jsou hormony během ovulace, kojení, těhotenství, teď mi k tomu přibyla puberta a jak to tak pozoruju, ještě si přibalím krizi středního věku. Vždycky je pak na co svádět naše "nedostatky" a úlety našich dětí. Vlastně nikdo za nic nemůže, ne? A ještě lepší k tomu je, když se najdou jiní lidé, kteří prožívají podobné věci. Jakože pro povzbuzení.
Další nové poznatky o pubeťácích dodám, jakmile k nim dojdu, či mě mé děti k nim dovedou.
2.) pokud řeknu o něčem, že se mi to líbí, automaticky se to puberťákovi líbit přestane - šli jsme kupovat kalhoty do školy. Janek si vybral snad ty nejlevnější v celém obchodě a asi i v celém areálu. Snažila jsem se mu vnutit jedny hezčí o něco dražší džíny. Chvíli o tom uvažoval, než jsem neuváženě prohlásila, že jsou přece super, že bych takové sama nosila, kdyby byly v mé velikosti. Sice v mé velikosti nebyly, nicméně Janek prohlásil, že v tom případě je rozhodně nechce.
3.) každá jiná matka je lepší než já - nadšeně mi vychvaloval kamarádovu maminku. Trochu mi to vadilo, než jsem zjistila, že jeho úžas je vyvolán tím, že zmíněná maminka vynadala (asi i docela nevybíravě) učitelkám v jeho škole, že si dovolily mít nějaké výhrady k chování jejího syna.
4.) všechno je špatně - Klárka má super období, kdy jí sice nepřipadám hrozná a zlá, a ještě pořád se mě ptá, jestli se jí hodí to triko k těm kalhotům. Nicméně, cokoliv po ní chci (a můžou to být i obyčejné běžné věci typu, je chladno, vezmi si ponožky, či nasnídej se dřív, než se převlečeš, nebo půjdeme do obchodu jakmile dopiju kafe a ne hned teď..........) je špatně. Zamračí se, či odsekne, ve většině případů obojí a ještě to doprovodí syknutím. Na moji otázku, co se děje se samozřejmě neděje nic, nic ji neštve, nikdo jí nic neudělal. Dovedete si představit, jak to asi vypadá, když se něco opravdu děje či jí něco štve.
Přesně si pamatuju, jak mi tyto situace popisovala kamarádka se starší dcerou. Tenkrát jsem měla děti malé a byla jsem přesvědčena, že je to čistě záležitost výchovy. Dneska se stejně jako moje kamarádka utěšuji tím, že to je puberta.
Je třeba mít takové drobné milníky v běžném životě. Jako jsou hormony během ovulace, kojení, těhotenství, teď mi k tomu přibyla puberta a jak to tak pozoruju, ještě si přibalím krizi středního věku. Vždycky je pak na co svádět naše "nedostatky" a úlety našich dětí. Vlastně nikdo za nic nemůže, ne? A ještě lepší k tomu je, když se najdou jiní lidé, kteří prožívají podobné věci. Jakože pro povzbuzení.
Další nové poznatky o pubeťácích dodám, jakmile k nim dojdu, či mě mé děti k nim dovedou.
středa 25. srpna 2010
stránky
V rámci mé náplně práce se snažím nějakým způsobem zařídit chlopkovi internetové stránky na rozbíhající se solární systémy. Doménu máme zaplacenou už od dubna, nicméně mé pokusy dohrabat se k něčemu, co by se mi líbilo a vyhovovalo i prakticky, jsou vyloženě neúspěšné.
Domlouvala jsem se s bratrem kamarádky, který je IT skoro profesionál, dá se říct, že vlastně profesionál už je. Ten na mě ale vyrukoval s šíleně složitými HTML věcmi. Snažila jsem se mu vysvětlit, že já a internet/počítač jsou kamarádi na úrovní já versus auto. Umím ho řídit, rožnu si světla a při dobré konstelaci hvězd i natankuju. A ještě vím, že to má motor a výfuk (ten mi totiž nedávno odpadnul).
Milý kamarádčin bratr nepochopil, že je pro mě neskutečně složité orientovat se ve špičatých závorkách a jiných nesmyslných shlucích písmen a znaků. Něco sice vytvořil a k tomu přihodil mi pár návodů, jak si ty stránky z toho co vytvořil mám udělat. Jenže já jsem rozumněla pouze spojkám a pár slovesům. Zkusila jsem to ještě tak, že bych milému bratru zaplatila za to, že to všechno zprovozní a já si tam budu jen vepisovat a vkládat, co budu potřeboval, žel byla jsem odmítnuta s tím, že nemá čas.
Uf, skoro mi bylo do breku, že nejsem schopna zařídit tak jednoduchou věc, jako jsou obyč. informativní stránky.
Celá zoufalá jsem se obrátila na jednoho šikulu, který se projevil neobyčejně ochotně a ještě neobyčejněji prakticky. A ačkoliv je to chlap, pochopil, co potřebuju, proč to potřebuju a během pár hodin se o všechno postaral, zařídil a zjistil nejoptimálnější možnosti mých požadavků. Dva měsíce trápení bylo vyřešeno během pár mejlů a telefonátů. Naprosto neuvěřitelná věc.
A ještě za to nic nechce, přestože s tím stráví jistě spoustu času, který by mohl věnovat něčemu příjemnějšímu.
Je to jako dárek v době, kdy řeším, že si chlopek musí každou kačku doslova vydřít a ještě se najdou tací, co tlačí na pilu a tváří se, že je chceme ošidit, odřít, když si řekneme určitou cenu za práci či materiál.
Jaj, jak je dobře mít kolem sebe takové lidi. Stačí pár. Stačí vlastně jeden za čas.
Domlouvala jsem se s bratrem kamarádky, který je IT skoro profesionál, dá se říct, že vlastně profesionál už je. Ten na mě ale vyrukoval s šíleně složitými HTML věcmi. Snažila jsem se mu vysvětlit, že já a internet/počítač jsou kamarádi na úrovní já versus auto. Umím ho řídit, rožnu si světla a při dobré konstelaci hvězd i natankuju. A ještě vím, že to má motor a výfuk (ten mi totiž nedávno odpadnul).
Milý kamarádčin bratr nepochopil, že je pro mě neskutečně složité orientovat se ve špičatých závorkách a jiných nesmyslných shlucích písmen a znaků. Něco sice vytvořil a k tomu přihodil mi pár návodů, jak si ty stránky z toho co vytvořil mám udělat. Jenže já jsem rozumněla pouze spojkám a pár slovesům. Zkusila jsem to ještě tak, že bych milému bratru zaplatila za to, že to všechno zprovozní a já si tam budu jen vepisovat a vkládat, co budu potřeboval, žel byla jsem odmítnuta s tím, že nemá čas.
Uf, skoro mi bylo do breku, že nejsem schopna zařídit tak jednoduchou věc, jako jsou obyč. informativní stránky.
Celá zoufalá jsem se obrátila na jednoho šikulu, který se projevil neobyčejně ochotně a ještě neobyčejněji prakticky. A ačkoliv je to chlap, pochopil, co potřebuju, proč to potřebuju a během pár hodin se o všechno postaral, zařídil a zjistil nejoptimálnější možnosti mých požadavků. Dva měsíce trápení bylo vyřešeno během pár mejlů a telefonátů. Naprosto neuvěřitelná věc.
A ještě za to nic nechce, přestože s tím stráví jistě spoustu času, který by mohl věnovat něčemu příjemnějšímu.
Je to jako dárek v době, kdy řeším, že si chlopek musí každou kačku doslova vydřít a ještě se najdou tací, co tlačí na pilu a tváří se, že je chceme ošidit, odřít, když si řekneme určitou cenu za práci či materiál.
Jaj, jak je dobře mít kolem sebe takové lidi. Stačí pár. Stačí vlastně jeden za čas.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)