Připadám si jako matka na mateřské. Nechodím oficiálně do práce, jsem více doma a odpoledne trávím s dětmi. Takové trochu "dežaví" (já vím, jak se to píše, jen se mi to líbí foneticky napsané).

Těšila jsem se celé prázdniny, jak začnou děti chodit do školy, že budu mít klid dopoledne na věci, které vyžadují mou pozornost........Ejhle. Janek samozřejmě jako skoro pokaždé tráví začátek školního roku nějakou nemocí či úrazem. Vypadá to letos na obojí. Takže musí být doma v klidu. Nečekala jsem, že 14leté dítě bude stejně náročné ukočírovat do klidu jako 4leté. "A mamí, můžu se jít koupat?" "A mamíííí, co kdybych ti zašel s košem a koupil si přitom kofolu?" "A mamí, v ten pátek už se můžu domluvit s klukama, že bych šel ven?" "A jakože ven nemůžu, to znamená, že ani sedět na schodech v chodbě nemůžu? Já ven z domu nepůjdu." Pomoooooooooooooooooooooooooc.
Ještěže mám i nějaké vyřizování mimo dům, protože to bych zblba. Když měl teplotu, tak spal. Říkám si, jestli to nebylo lepší.

Na to, jaký je už "velký" a chce se chovat dospěle, tak ve chvíli, kdy mu nohou bodala bolest a horečka zatemňovala mysl, jsem se vrátila o několik let zpátky. Držela jsem to moje "dětátko" za ruku, modlili jsme se spolu, ať to není nic hrozného a neléčitelného a několik hodin si povídali o věcech, na které při běžném provozu není čas. Bylo to milé. Ale bylo toho už dost.

Doufám, že krevní testy dopadnou dobře a on bude moct v pondělí v klidu do školy.