Včera jsem po 18 letech seděla znovu na koni. Živém, opravdovém. Bylo to báječné a náročné. Vzala jsem sebou Jáchyma, který se celou vyjížďku tvářil, že se strašně nudí. Cestou domů ale prohlásil, že na tohle si bude šetřit, aby mohl chodit jezdit.
No a já se taky zamilovala. Do atmosféry, do paní, která chce dělat terapie pro postižené děti, do vůně přírody daleko od města, plán agroturistiky se opět ozval ve své plné kráse.....
Když jsem naskakovala na kobylku, která mě dostala na starost, řešila jsem s paní, jestli moje kila nebudou moc problém. "Mám být upřímná? Příjemné to té kobyle nebude, ale třeba to bude pro vás motivace zhubnout". Uf, trochu až moc upřímné a až moc pravdivé. Když jsem poslouchala, jak koníček do kopce funí a jak se nám družina vzdaluje, bylo mi to líto. Kobylka byla statečná a já ji celou dobu chválila a poplácávala, ale asi jsem jí to neulehčila. Nevím, jak to zvládnu v praxi, ale je fakt, že mám v plánu zpolovičnět večeře a další jízdu si dopřeju, až dám nějaké to kilo dolů. A pomyšlení na funící kobylku je motivující, víc než jsem si myslela. Doufám, že hodně brzy i ostatní děti budou moct okusit to co včera Jáchym a zamilují se stejně jako my.