Moje poznatky o pubertálních dětech:

1.) jsem stará a mám už život za sebou - Janek měl rozhovor s kámošema o konci světa. Jeden měl názor, že to bude v roce 2012, což bylo pro Janka nepředstavitelné a prý "z toho má skoro strach". Další kámoš prohlásil, že to bude tak za 30 let, což už bylo pro něj přijatelnější. Vedli jsme malou diskusi o tom, že když to má člověk srovnané s Bohem, je mu to celkem jedno, protože konec světa pro něj znamená jen to, že vlastně jde za Bohem do nebe. Horší je to pro ty, kteří nemají jistotu spasení. Zjistila jsem, že to není to, co ho trápí. Trápí ho to,  že si ještě nic neužil narozdíl ode mě. Mě to vlastně už může být jedno, kdežto on by přišel o strašně moc věcí. Lehce si pamatuju, že jsem kdysi měla podobný problém s dospělými.

2.) pokud řeknu o něčem, že se mi to líbí, automaticky se to puberťákovi líbit přestane - šli jsme kupovat kalhoty do školy. Janek si vybral snad ty nejlevnější v celém obchodě a asi i v celém areálu. Snažila jsem se mu vnutit jedny hezčí o něco dražší džíny. Chvíli o tom uvažoval, než jsem neuváženě prohlásila, že jsou přece super, že bych takové sama nosila, kdyby byly v mé velikosti. Sice v mé velikosti nebyly, nicméně Janek prohlásil, že v tom případě je rozhodně nechce.

3.) každá jiná matka je lepší než já - nadšeně mi vychvaloval kamarádovu maminku. Trochu mi to vadilo, než jsem zjistila, že jeho úžas je vyvolán tím, že zmíněná maminka vynadala (asi i docela nevybíravě) učitelkám v jeho škole, že si dovolily mít nějaké výhrady k chování jejího syna.

4.) všechno je špatně - Klárka má super období, kdy jí sice nepřipadám hrozná a zlá, a ještě pořád se mě ptá, jestli se jí hodí to triko k těm kalhotům. Nicméně, cokoliv po ní chci (a můžou to být i obyčejné běžné věci typu, je chladno, vezmi si ponožky, či nasnídej se dřív, než se převlečeš, nebo půjdeme do obchodu jakmile dopiju kafe a ne hned teď..........) je špatně. Zamračí se, či odsekne, ve většině případů obojí a ještě to doprovodí syknutím. Na moji otázku, co se děje se samozřejmě neděje nic, nic ji neštve, nikdo jí nic neudělal. Dovedete si představit, jak to asi vypadá, když se něco opravdu děje či jí něco štve.

Přesně si pamatuju, jak mi tyto situace popisovala kamarádka se starší dcerou. Tenkrát jsem měla děti malé a byla jsem přesvědčena, že je to čistě záležitost výchovy. Dneska se stejně jako moje kamarádka utěšuji tím, že to je puberta.
Je třeba mít takové drobné milníky v běžném životě. Jako jsou hormony během ovulace, kojení, těhotenství, teď mi k tomu přibyla puberta a jak to tak pozoruju, ještě si přibalím krizi středního věku. Vždycky je pak na co svádět naše "nedostatky" a úlety našich dětí. Vlastně nikdo za nic nemůže, ne? A ještě lepší k tomu je, když se najdou jiní lidé, kteří prožívají podobné věci. Jakože pro povzbuzení.
Další nové poznatky o pubeťácích dodám, jakmile k nim dojdu, či mě mé děti k nim dovedou.