čtvrtek 23. září 2010

Poprvé ve svém životě mám pocit, že od Boha dostávám něco, co si absolutně nezasloužím. Vím, že Bůh je milostivý a miluje nás a dává nám věci, na které nemáme ve své hříšnosti šanci dosáhnout, ale celá ta akce s Jankem, jakkoliv je náročná a bolestivá, mě dostává. Dneska jsem si četla vzkazy, které Jankovi píšou lidé na stránkách našeho sboru. Je to neuvěřitelné, že jedna taková nemoc vyvolá tolik reakcí a akcí. Vždyť Janek není jediný pacient s touto diagnózou a jsou děti s mnohem těžšími nemocemi. Přesto se Bůh tolik slitoval, že kvůli mému synovi, který navíc ani s Bohem nežil a svůj život mu neodevzdal, vyburcoval svoji církev k modlitbám a boji za jeho život a zdraví. Pamatuju si, jak jsem četla svědectví od Mirky Cáskové ohledně jejich domu a říkala jsem si, jak je to škoda, že Bůh takhle nejedná v našich životech. Placatíme se tady a někdy jsem měla pocit, že ten život je jen o tom "nějak to proklepat", ačkoliv jsem to nikdy tak nechtěla. Obrátila jsem se v 15ti letech s tím, že budu jednou žena misionáře a můj život bude o plném nasazení pro Boha. Jenže nějak jsem z té své představy za těch 20 let uhla. Během těch let jsem si říkala, že to byla asi jen moje nějaká představa, ale přesto jsem měla stále touhu sloužit a v rámci možností mých čtyř dětí a pracovního nasazení mého muže jsem to dělala. Ale celou tu dobu jsem měla pocit, že to není ono. Teď naopak prožívám Boží přítomnost a milost v takové míře, jak nikdy předtím a přestože ...............někdy to dopíšu, teď jsem groggy

1 komentář:

  1. Zlato moje, to je super, že jsi pozitivní...mám tě ráda...s.

    OdpovědětVymazat