V pátek 24. 9. Jsme ho převezli z Bulovky na Motol na onkologické oddělení.  Zkoušela jsem se tam domluvit, jestli by nám ho na víkend nepustili domů, když stejně nejsou ještě výsledky biopsie, jenomže paní doktorce připadá ten nádor moc velký, tak to zamítla, což se ukázalo nakonec jako dobré, protože Janka ta cesta přes Prahu hrozně vyčerpala a večer mu vyskočila teplota na 39,2°C. Je hodně unavený a zase zhubnul další 3 kg, což už je celkem asi 16 kg. Ačkoliv je to oddělení naprosto luxusní a moderní a sestřičky i doktoři tam jsou hodní, ochotní a nespěchají, ale snaží se komunikovat, tak když jsme viděli všechny ty děti bez vlasů s kapačkama….. Znovu na mě padla depka z toho, co musí Janek všechno absolvovat. A děsím se chvíle, kdy mu budu muset ty jeho vlasy ostříhat, přestože mu zase narostou. Nechápu, jak můžou rodiče, kteří nemají oporu v Bohu, tohle zvládnout. Já sama mám co dělat a to vím, že Janek neumře. Když po mě chtěla paní doktorka podpis, že souhlasím s transfúzí krve, odběrem kostní dřeně, odběrem mozkomíšního moku….tak jsem se jí tam rozbrečela, přestože většinu z toho mu dělat asi ani nebudou. Ty děti tam se nechovají jako nemocné, baví se tam spolu, berou to asi tak jak to je, že se snaží uzdravit. A je fakt, že to prostředí taky hodně pomáhá, Janek byl úplně nadšený z toho, jak jsou postele pohodlné a povlečení hlaďoučké. I taková hloupost může někomu udělat líp, přestože ho nevyléčí.
O to horší byl příjezd domů. Jak jsem odjela, tak jsem tam přijela. Prádlo, co jsem v pondělí posbírala z balkonu, tak tam ještě leželo, stůl v kuchyni měl stejné šmouhy, jen nádobí ve dřezu přibylo. Vrátila jsem se totálně vyčerpaná a těšila jsem se na děti, které spaly u mamky, takže jsem je ani neviděla. Místo toho jsem se v sobotu vzbudila, děti i Maťo pryč a bordel jak v tanku. Jeli do Hradiště, abych měla klid. Na co? Na úklid? Úplně to ve mě vře. Pro mě to v Praze nejsou prázdniny, abych dojela domů a nastoupila další šichtu. V noci jsem skoro nespala,protože jsem se dusila v péřových peřinách, každý den jsem 2 hod cestovala za Jankem a zpátky a neustále se ovládat a být před ním pozitivní, taky není snadné. V pátek cesta z Bulovky na Motol a pak další vyšetření a bloudění po  nemocnici, cesta na vlak a pak vlakem ve stoje 4 hod domů. Nejsem superžena, abych se usmála a fungovala dál.
Fuj, Nechci si stěžovat. Potřebuju to ze sebe dostat, aby až se všichni vrátí do uklizeného bytu jsem byla v klidu a mohla s nimi probrat, že tak jak já podporuju Janka v jeho nemoci, tak oni musí podporavat mě, abych na to měla energii. Naše rodina je teď rozdělená a přesto musí fungovat všechno dál a ne čekat až to skončí a pak to dáme do pořádku. Tohle jsem si zažila s maturou, kdy jsme jeli na úsporný režim, protože nebyl nikdo, kdo by korigoval. Ale já v téhle rodině nejsem jediný kapitán a je třeba napnout plachty a dál jet směrem, kterým máme jet, a ne vyhodit kotvu a čekat, že to nějak dopadne.
Třeba můj příští příspěvek bude více pozitivní.