pondělí 13. září 2010

Tak jsem si myslela, jak je zánět kosti šílená nemoc. Dneska mi paní doktorka v nemocnici nabídla další možnost. Nádor na kosti. Ten zánět pak nezní tak moc zle. Zánět se lečí min. 6 týdnů antibiotiky a pak asi nějakou dobu rekonvalescence, s nádorem by nás okamžitě převezli do Prahy na Bulovku a tam by se vidělo co dál, ale asi nejspíš operace.
Byli jsme s Jankem odpoledne v Karviné na magnetické rezonanci, která spor "zánět versus nádor" snad definitivně rozsekne a zítra ráno se dozvíme výsledek. V první chvíli jsem se málem vyvrátila, chtělo se mi zase brečet. Tahle Jankova nemoc mě totálně cvičí v mém zvládání emocí. Kvůli němu se tvářím jakože to je v pohodě a že to se nějak vyřeší..... Ale panika mě stejně dostala. Představy, jak budu někde s Jankem v Praze, Maťo sám doma s dětmi i s prací. Kde budu v Praze spát a co tam budu celé dny dělat?
Pak jsem si řekla, že nebudu plašit. Jsme v Božích rukou a ať to bude jakkoliv, Bůh v tom bude s námi a má vše pod kontrolou. Samozřejmě jsem zalarmovala na koho jsem si vzpomněla, aby se modlil za tu hezčí alternativu a samozřejmě s ní počítám víc, ale chci spoléhat na Boha, on ví, co je pro nás lepší
Myslela jsem taky na to, jak bych se zachovala, kdyby nám třeba sdělili diagnózu, která by mohla být smrtelná nebo neléčitelná. Kolik takových lidí je a musí se s tím vyrovnat. Jankova noha půjde pravděpodobně vyléčit hlavně proto, že jsme přišli relativně včas. Tahle myšlenka mi pomohla se na celou záležitost dívat pozitivně. Janek neumře a to je nejdůležitější. Vím, že to zní ve stylu: "když nejde o život, jde vlastně o hovno" a samozřejmě uděláme s Matěm všechno, aby byl v pořádku a mohl žít svůj život naplno, ale na druhou stranu nechci hysterčit, když by to mohlo být třeba ještě horší.
A třeba ještě hysterická budu, ale doufám, že až na to bude ten pravý čas.


Tak tenhle luxusní statečný postoj mi vydržel asi hodinu, než jsem si na netu přečetla příznaky nádoru a mám pocit, že je Janek všechny splňuje. A ještě horší jsou prognózy, protože z toho, co jsem si přečetla už o život jde.

1 komentář:

  1. Gábi... slova jsou zbytečná, moc moc na tebe myslím, neumím si předstatvit ten strach... (nebo umím, ale nechci...) Mám tě ráda, vy to vybojujete!!!

    OdpovědětVymazat