neděle 12. června 2011

Je super, že když máte hodně dětí, můžete je volně vyměňovat a půjčovat a stále máte doma plný počet. Klárka šla ke kamarádce a my si půjčili od mojí jiné kamarádky dceru. Jejich nejstarší je stejně stará (skoro) jako naše nejmladší. A jelikož ty návštěvy jsou vždycky více ochotné něco dělat než domácí družstvo, zapřáhla jsem holky do přesazování kytek. Pusinky moje, byly neskutečně šikovné, skoro jsem měla pocit, že bych měla přesadit ty kytky ještě jednou, aby si to užily.



A já jsem odpadla, bolí mě šíleně v krku a celé tělo. Zrovna, když v úterý nastupujeme do Brna na kontrolní vyšetření. Protože to je prostě klasika, že celý měsíc mě nic nehonilo, mohla jsem lenošit, tak proč neonemocnět v době, kdy musím začít fungovat. Tak jen doufám, že se do té doby vyléčím do přijatelného stavu.

Jankovi konečně začaly růst obočí, což je znamení, že snad tělo nastoupilo proces regenerace a začalo se dávat dokupy. Ještě by mohl začít konečně přibírat.

sobota 4. června 2011

Tak už je to přesně 13 let, co náš život zpříjemňuje Klárka. Je to neuvěřitelné, jak to rychle uběhlo.
Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem chlopkovi řekla, že mi asi praskla voda a musíme do porodnice. Nezapomenu na reakci chlopka, že jsem si vybrala dost blbou dobu, protože zrovna běžela v televizi debata s klaunem Sládkem.
I na to, že jsme jméno měli vybrané podle hodiny narození, protože jsme se nemohli dohodnout a já pak "prohrála" o 10 min.
Ani na tu spoustu jahod, co se ten rok urodilo dědovi na zahradě a my měli doma  všechno do červena a chlopek se poprvé přecpal jahod.

čtvrtek 26. května 2011

Neuvěřitelné, že jsme měli teď týden volna od nemocnice. A dneska jsme čekali na výsledky jen 1,5 hod. Nádherné. Sice nás doktor nepotěšil tím, že plánovaná vyšetření v červnu se ještě o jeden den protáhnou, ale to zvládneme. Důležité, že krev je v pohodě, teď ještě tělo musí začít fungovat v pořádku. Za poslední měsíc Janek přibral sotva kilo, vlasy ani jiné porosty mu ještě nerostou, ale je to prý normální, že to chvíli potrvá. Déle, než po těch předchozích blocích.
Já už se taky dávám dohromady, moje fóbie z davů začíná ustupovat a už začínám pomalu počítat s normálními věcmi.

V neděli jsme byli na obědě u tchánů na zahradě. Každý rok si tam nafotím moc hezky děti. Tentokrát začala bojkotovat Klárka, takže ve chvíli, kdy se rozbrečela, protože se nemohla fotit s hlavou skloněnou dolů, popřípadě s vlasy v obličeji, jsem to vzdala. Třeba to příště vyjde. :-) A naivně se utěšuju, že tohle bude vrchol jejích pubertálních aktivit.
Dostal mě Janek, když s děckama hrál na hoňku. O berlích. Už jsem ho ani neokřikovala, jen mě nepřestává udivovat, jak je pro něj přirozené fungovat se svými omezeními a nepoddávat se jim.

Dneska nám doktor vykládal, jak je někdy pro některé rodiny náročné najet na původní režim, který byl před nemocí. My  jsme mu naopak vysvětlovali, že to pro Janka problém nebyl, spíš ho musím brzdit, aby nenajel moc rychle. Vyšla jsem z toho jako velká brzda. :-)

neděle 22. května 2011

Víte k čemu používají prodavačky v obchodech rukavice? Aby si neušpinily ruku. Jinak nechápu, na co je mají.
Včera jsme si chtěli koupit něco dobrého ke kávě a paní prodavačka nám zákusky nabírala rukou v rukavici, kterou předtím hadrou umývala tácy. Při odchodu jsem viděla, jak tou samou rukou v rukavici hází tu hadru do kýble s vodou a dává další zákusky na další tác. Nějak jsem se neovládla a šla jí slušně vysvětlit, k čemu tu rukavici na ruce vlastně má. Víte čím mi zaargumentovala? "To si ji mám jako pokaždé sundat a zase nandat? Tak si to pojďte zkusit, jaké to je, nabírat ty zákusky" Tak jsem ji vysvětlila, že jsem v cukrárně pracovala, takže vím, jaké to je nabírat zákusky.
Hlavně nechápu, že k nim nedošel ještě vynález v podobě kleští na zákusky. Nechápu to. Hlavně nechápu, jak si můžou dovolit takhle fungovat v docela frekventovaném obchodě. Možná by jim neuškodila návštěva příslušných orgánů, aby jim ta nařízení vysvětlila a to vysvětlení podpořili pokutou pro zapamatování.
No, takže mám na seznamu další obchod, kam nebudu chodit. Je mi jasné, že ve většíně obchodů je to stejné a co oko nevidí, to srdce nebolí, ale i ta asertivita k zákazníkům by měla mít svoje meze.
A taky musím připustit, že jsem trochu zdeformovaná z hygieny na onkologii, a já sama funguju na jiném levlu, než před rokem. Mám problém koupit si něco nezabaleného a jakmile slyším prodavačku zakašlat, či pčíknout, odcházím s prázdnou.
Třeba to časem přejde.....

úterý 17. května 2011

Poslední týdny, myslím ty, co trávíme doma, jsou ve znamení rekonvalescence. U Janka fyzické, u mě hlavně psychické. A to nejen z posledního pobytu, ale mám pocit, že z celé léčby. Chtěla jsem si zpětně přečíst, co jsem tady za ty měsíce zveřejnila, utřepat si vzpomínky, srovnat postoje, které jsem měla na začátku, a které mám teď.
Nejsem toho schopna. Nejsem schopna se k tomu teď vracet cíleně, protože se mi vrací některé situace samy od sebe a zpětně na ně reaguju. Většinou pláčem. Na chvilku. Uvědomuju si, že jsem některé věci podvědomě potlačovala, abych je nemusela řešit. Nechápu, jak jsem některé situace zvládla tak, jak jsem je zvládla (někdy teda ne moc dobře), když zpětně mi to přijde šílené. Taky si uvědomuju, jak jinak to všechno vypadá zvenčí celé té situace a jak jinak, když v tom všem jste.
Včera u Soni jsem řešila, že za celou dobu našeho léčení jsem na onkologii nepoznala nikoho, kdo by léčbu, či nemoc nezvládnul. Slyšela jsem o tom, že některé děti odešly, ale my s Jankem jsme nikoho takového nepoznali.
Občas píšu zprávy o Jankovi na církevní web a občas někdo napíše nějakou reakci. Dnes přišla reakce od paní/slečny, jejíž sestra měla stejnou diagnózu a celé to nedopadlo tak, jako u nás. Vlastně dopadlo, jsme ve fázi, kdy je nemoc pryč. Teď budeme 5 let čekat, jestli se ten hnus nevrátí. Slečně z Třince se vrátil a tento měsíc hnus vyhrál.
Tak nějak si s tímhle nevím sama v sobě rady.