pondělí 28. června 2010

finelly

Sice mám mít ještě do středy dovolenou, jakože oficiálně ji mám, ale když už jsem doma, tak přece nebudu ležet, že? Ale asi si po obědě na chvilku lehnu. :-)
V pátek jsem byla naposledy v kanceláři. Celý den byla pohoda, jen poslední žaloba, co jsem psala, tak mě doslova dojímala. Poslední SASPO, poslední ASPI......... fakt se mi chtělo brečet a ve chvíli, kdy jsem přemýšlela,  že se půjdu rozloučit do druhého patra, protože se blížil konec práce, se všichni nahrnuli dolů s kytkou a žabkou a začali se loučit se mnou. Já prostě neumím odejít odnikud v klidu. Hrozně mě to dojalo, samozřejmě jsem začala brečet jako kráva a na nic jiného jsem se už nezmohla. Naštěstí to zachránil šéf, který, když už jsem definitivně odcházela, tak mi řekl: "neřvi" a hned se mi odcházelo líp. :-)
Následná rozlučka na chatě od Míšy už byla fakt jen o oslavování nových začátků mých, Míšiných a koncipientských od Lumíra a Helči. Pracovní hovory o tom, co jak v kanclu funguje a nefunguje mě fakt skoro už nezajímaly, což na druhou stranu asi dlouho nevydrží, protože události budou stále nové a mi se už teď stýská. Ještě že žijeme v online světě a já dostávám pravidelné info o dění v kanceláři už od rána. Jsem zvědavá, jak dlouho tyto vztahy vydrží. S některými vím, že jsou dost hluboké na to, abychom se dále scházeli a řešili i jiné aktivity, než práci a s některými se ty vztahy asi nestihly prohloubit natolik, aby bylo o čem si za pár měsíců povídat. A je fakt, že právě u některých z těch nehlubokých mě to bude mrzet. Čas ukáže. Těším se na nové věci i na nové levely starých vztahů.

sobota 19. června 2010

SŠ

Tak jsem si myslela, jak si oddychnu a jak budu nadšená z toho, že už mám to pětileté školní martýrium za sebou. Nevím, jestli je to doznívající šok, že jsem to tak zvorala, nebo spíš to, že jsem si tahala zásadně otázky, které jsem neuměla, ba co víc, podařilo se mi jim během učení totálně vyhnout. Moje ranní nadšení z toho, že to bude super, že učitelé jsou fajn a pomáhají.....
Pomáhali, jinak by se moje škola protáhla o další rok. Doslova. Veřejná správa byl takový propadák, že jsem vyšla ze dveří se slzami v očích a za dostatečnou jsem učitelkám málem líbala ruce. Ach jo. Asi je zbytečné se ptát proč. Já nevím a nedozvím se to. Smůla jak prase. Kdybych se na to vybodla a neučila se, mohla jsem si ušetřit spoustu nervů. A rodině taky. Výsledek by byl úplně stejný. A to mě štve ze všeho nejvíc.

úterý 15. června 2010

21 let

Přesně tak dlouho mi trvalo dosáhnout na středoškolské vzdělání od ukončení základní školy. Stálo mě to celkem 9 let na středních školách a vlastně to ještě není jisté. Maturuju až v pátek a teď jsem doma, abych se něco k té maturitě naučila. Spíš, abych si to alespoň přečetla. Protože víc nestíhám, zvlášť, když jsem doma, kde je třeba dělat spoustu věcí. Chlapi to mají jednodušší. Ti si sednou, odhrnou binec, pokud jim vadí v tom usednutí a dělají si to, co zrovna potřebují. Já potřebuju mít svoje místečko v pořádku, abych se mohla soustředit na důležité věci. Horší na tom je, že nemám čas si tu pohodu vytvořit, protože se musím věnovat těm důležitým věcem. Začarovaný kruh asi většiny žen. Možná proto nám Bůh dal schopnosti dělat více věcí najednou, protože jinak bychom asi ze stresu, že nestíháme, po nějaké době zkolabovaly.

Takže i teď, přestože si místo učení hraju s blogem, mi hlavou frčí ústava ČR a její jednotlivé části.

Už teď se děsím té noci ze čtvrtku na pátek. Člověk si může stokrát říkat, že to zvládne a navíc profesoři jsou úžasní a pomáhají, ale lidská psychika je neuvěřitelná a mnohdy pro nás laiky nepochopitelná. Možná by pomohlo pár lahví vína s kolou na odreagování mysli, ale to bych asi v pátek dopoledne toho moc ze sebe nevypotila. :-)

No nic, jdu na to, ať to není v pátek ostuda. 

neděle 30. května 2010

Nestíhám, nestačím....

Tak nějak by se dal popsat můj život za posledních pár měsíců. Práce na plný úvazek, ukončování školy se všemi zkouškami, maturitními i nematuritními, problémy s dětmi (teda hlavně s jedním)...

Přišlo mi to v pohodě a tak nějak jsem to brala jako nutné zlo do chvíle, než jsme s chlopkem vymysleli to, že zůstanu doma a budu pracovat pro něj. Po pár týdnech mi začalo docházet, co všechno jsem ten půlrok nedělala. Kromě věcí, co mi tak nějak chyběly (korálky, procházky...), uvědomila jsem si, že nechodím na návštěvy, na schromka, modlím se jen velmi zřídka a bibli? tu už jsem přestala i oprašovat (spíš bych ji měla začít hledat). Prostě nebyl čas či energie a já se začala těšit, že to všechno zase začnu ve velkém, až budu doma.

Pak přišla kamarádka a když jsem si jí stěžovala, jak jsem totálně zlikvidovaná, tak chápavě pokývala hlavou, že je to jasné a že bych si měla v tom všem najít nějaké rozptýlení, abych nezblbla a všechno to zvládla. Okamžitě jsem ji uklidnila, že si takhle relaxuju u seriálků, že si pustím jeden díl a pak se zase učím....
Tohle ale ona nemyslela. Kupodivu!!!!!! Měla na mysli čas s Bohem, kdy mu tu moji tíži, ten kříž odevzdám a načerpám energii do dalších věcí.
Jo, tohle taky všem ostatním uspěchaným kamarádkám radím. Koza jsem. Ta, co ji udělali zahradníkem. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych ten shon a stres s maturitou při plném nasazení v práci a doma mohla zvládnout s Bohem bez stresu a beze shonu. Že slovo "všechnu svou starost vložte na něj, protože mu na vás záleží" se pro mě jaksi stalo frází nepoužitelnou pro život. Fuj. Stydím se, protože se honím a přitom bych nemusela, což jsem už tolikrát ve svém životě zažila. Kolikrát jsem "padala na hubu" a nezvládala to, co jsem měla, ale když jsem to odevzdala Bohu a prosila o další sílu a energii, tak jsem ji dostala a kolikrát více, než jsem čekala.
Celou dobu jen mluvím o tom, jak budu mít zase čas na Pána a všechny ty duchovní věci kolem, že mě ani nenapadlo, že bych vlastně klidně mohla začít hned.
Jo jo, koza hloupá jsem.

sobota 8. května 2010

Po dlouhé době

Po velmi dlouhé době jsem se rozhodla k blogování vrátit. Hlavně kvůli sobě. Děje se toho v životě tolik a je škoda nezaznamenat události pro časy budoucí.
Po 15 měsících v advokátní kanceláři a půl roce na plný úvazek, jsme dospěli doma k názoru, že moje místo je doma u rodiny. V době, kdy jsem konečně v práci začala chápat co dělám a jak to dělám, jsem před šéfa hodila výpověď.
Na jednu stranu se neuvěřitelně těším. Zase budu mít čas na sebe, korálky, děti!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!. Škola bude za mnou (pokud mě teda nevezmou na tu výšku) a já budu mít energie na rozdávání. Těším se, až dám do pořádku firemní finance a třeba pak budou i nějaké ty rodinné. :-) Maťo toho má hodně a já mu chci pomoct. Názory, že je mě škoda na takovou práci, že se doma zahrabu, že bych mohla mít super kariéru...................... asi jo. Ale nevyrovná se to odpoledni s holkama na zmrzlině, pochvale za skvěle upečenou buchtu, uklizenému bytu, žádným telefonátům ze školy, co ten Janek opět nemá nebo provedl................... Jsem neskutečně vděčná za tuhle možnost. I když to bude náročné a finančně horší. Důvody jsou možná nehmotné, ale je to investice do budoucna, která se jistě vrátí.