pondělí 23. ledna 2012

Dneska se doktoři dohodli, že s ohýbáním v narkóze ještě počkají a budou Janka "trápit" ještě chvilku na motorové dlaze.
Normálně se mi po něm stýská a chybí mi. Chci, aby už byl doma. Je tu moc klid. Tak nějak si začínám uvědomovat, jak budu zvládat syndrom prázdného hnízda. A to jsem celé roky tvrdila, že se na nic netěším víc, než na to, až děti budou chodit k nám jen na návštěvu. Už teď mají pořád nějaké kroužky a jsou víc pryč, než doma. Aspoň ten Janek tady pořád byl, taková konstanta v tom frmolu.................
Jo, ženské nikdy neví, co chtějí. Vlastně ony ví, akorát každou chvíli chtějí něco jiného. :-)

1 komentář:

  1. Držím pěsti, ať to dobře dopadne a myslím na vás. Mně to znovu ohýbali až skoro po třech měsících, kdy už bylo jasné, že nohu bez toho pořádně neohnu a nezrehabilituju. Ale Janek je mladej, ten to třeba "zlomí" i bez redresu. Hodně štěstí!

    OdpovědětVymazat