Tak pokračujeme v našem "příběhu":
Janka jsme odvezli ve čtvrtek do Prahy na Bulovku. Poslala nás tam doktorka z Ortopedie v Orlové s tím, že je to to nejlepší v ČR. Měli jsme tam být mezi 8-9 hod, takže jsme vyjeli v noci/nad ránem. Byla jsem teda nervózní, útroby jsem měla stažené, že jsem ani usnout nemohla. Dojeli jsme tam přesně v 8, což byl skoro zázrak, protože naše navigace si spletla fakultní nemocnici a výzkumným ústavem. Musím říct, že teda zvenku ta nemocnice vypadá tak, jak američtí filmaři prezentují ve svých filmech Českou republiku. Oprýskaná, zastaralá, nedostatek prostoru na všechno. Představa, že tady operovali prezidenta? Sestry na přijmu studené jako psí čumák, doktor - kapacita vypadal, že s ním musí být super pařba někde v lese u táboráku. Nicméně mě jeho studený přístup k celému problému docela uklidnil. Nabídl nám dokonce o něco přijatelnější verzi, kdy by nemuselo dojít na chemoterapii a jen mu vezmou kost, ale ještě pořád nezamítl verzi mnohem horší, kdy procento přežití je jen 40-60%. V pondělí jde na operaci, kdy mu vezmou vzorek kosti a z toho určí o jak moc agresivní nádor jde.
Tohle jsou fakta. Emoce, to už je jiné. Asi není nic horšího pro matku vidět, jak její dítě trpí, ona mu nemůže nijak pomoct a ani neví, jestli mu může pomoct někdo jiný. Janek je neuvěřitelně statečný. Projevuje se u něj ta jeho nezdolná vnitřní síla, která nás tolik let dostávala do vývrtky při jeho výchově. Teď jsem za ní vděčná. Má samozřejmě strach, neví, co se bude dít.............. A ví, že může umřít, ale věří, že ho Bůh zachrání. A já věřím, že ho zachrání i v případě, že se prokáže ta horší varianta. Lidé mi od středy píšou sms a volají, rozjeli modlitební řetěz za Janka na stránkách našeho sboru. Měla jsem obavy, že nebudu cítit tu přímou Boží podporu, jeho zájem. Ale to, jak lidé ze sboru reagují na celou situaci a jak si je Bůh používá, tím, že mi píšou, že se modlí a že jim dal pro Janka takové a takové slovo.... Nikdy jsem necítila tak moc Boží zájem a pomoc jako skrze tohle. Lidé mi píšou verše z bible, které mě utvrzují v tom, že Bůh Janka zachrání. A i když to bude hrozně náročné a pro něj bolestivé, tak s Boží pomocí to zvládne.
Je jedna paní, která má dceru se stejným problémem a nabízí svoje poznatky a podporu, píšou mi kamarádky a maminky z Majáčku... to jsou taky věci, které mi taky moc pomáhají.
Na druhou stranu si hrozně moc užívám ten čas s ním. To, že spolu mluvíme, drží mě za ruku, opírá se o mě. Vím, že je to poslední takový čas s ním, protože v jeho věku jsou už normální úplně jiné projevy k rodičům než to, že nás potřebuje. A jakmile bude tohle za ním, budeme dobří už jen k tomu, abychom vysolili kapesné a hlavně se neptali kde a s kým bude. A tak to má být. A na to se těším.
pátek 17. září 2010
středa 15. září 2010
Nikdy mi nedocházelo, jak moc může člověka v těžkých chvílích potěšit a podpořit to, že někdo napíše sms nebo mejla, že na nás myslí anebo se modlí.
Dneska od rána, hned, co jsem otevřela oči, tak brečím. Zoufalstvím a strachem. Já vlastně ani moc nevím, jak mám popsat svoje pocity.
Jedu autem a tam mi hraje písnička, kde nějaký určitě šťastný křesťan z Ameriky zpívá o tom, že "our God saves". Měla jsem pocit, že ta písnička hraje strašně dlouho a pořád dokola ten stejný refrén, než mi došlo, o čem ten refrén opravdu je.
Volá mi Soňa, že zalarmovala bráchu v Praze, který tam zná spoustu vlivných lidí a on pozjišťoval info o oddělení, kam s Jankem jedeme, že je to to nejlepší, co v ČR je.
Volá mi Ája, že pozjišťovala nějaké informace o tom, kde bych mohla v Praze bydlet a k tomu mi říká, že se jí zdál sen o tom, jak s Jankem paří na diskotéce a pak z ní mezi řečí vypadne, že přece je bibli napsáno, že na nás Bůh nenaloží zkoušku nad naše síly.
Jdu do banky podat nějaké papíry kvůli práce a cestou zpátky potkám Veri, která jede náhodou kolem a můžeme spolu chvíli mluvit a plakat spolu.
Volá mi pastor, že už na nás dlouho myslí a to, co se děje s Jankem mu do celé věci okolo nás s Matěm zapadá a vidí v tom velkou naději. A zburcuje starší a ti přijdou večer se za Janka modlit.
Napíše mi Hanka, že si klidně vezme děti na nějakou dobu k sobě, kdyby Maťo nějak nestíhal a pak napíše Jankovi sms, která ho neuvěřitelně povzbudí, o tom, že Bůh je s ním.
Napíše mi Jiřinka, která zburcovala mládežníky, že se všichni z mládeže večer sejdou a budou se za něj modlit a vytvoří modlitební a postní řetěz.
Zavolá mi Silva, že na mě myslí a modlí se ona i její děti.
A samozřejmě rodina. Jenže ti sami mají co dělat, aby to zvládli.
Každá sms, která mi přijde je pro mě velká podpora. Je mi to fuk, jestli mi lidé píšou, že se modlí nebo jen na nás myslí. Moc děkuji všem za neuvěřitelnou podporu, která mi pomáhá se nezhroutit.
A jestli se takhle lidé starají, o co více se zajímá Bůh. Chci věřit v zázrak, chci ho zažít. Moje víra je mnohem menší než hořčičné zrno, ale moje touha je větší než jakákoliv hora na zemi. Mám touhu nejen po zázraku, ale mám touhu i věřit v zázraky. Třeba tak troufalý, že Bůh Janka dneska večer uzdraví a my dojedem do Prahy, kde se sice budou divit, ale pošlou nás zpátky.
Dneska od rána, hned, co jsem otevřela oči, tak brečím. Zoufalstvím a strachem. Já vlastně ani moc nevím, jak mám popsat svoje pocity.
Jedu autem a tam mi hraje písnička, kde nějaký určitě šťastný křesťan z Ameriky zpívá o tom, že "our God saves". Měla jsem pocit, že ta písnička hraje strašně dlouho a pořád dokola ten stejný refrén, než mi došlo, o čem ten refrén opravdu je.
Volá mi Soňa, že zalarmovala bráchu v Praze, který tam zná spoustu vlivných lidí a on pozjišťoval info o oddělení, kam s Jankem jedeme, že je to to nejlepší, co v ČR je.
Volá mi Ája, že pozjišťovala nějaké informace o tom, kde bych mohla v Praze bydlet a k tomu mi říká, že se jí zdál sen o tom, jak s Jankem paří na diskotéce a pak z ní mezi řečí vypadne, že přece je bibli napsáno, že na nás Bůh nenaloží zkoušku nad naše síly.
Jdu do banky podat nějaké papíry kvůli práce a cestou zpátky potkám Veri, která jede náhodou kolem a můžeme spolu chvíli mluvit a plakat spolu.
Volá mi pastor, že už na nás dlouho myslí a to, co se děje s Jankem mu do celé věci okolo nás s Matěm zapadá a vidí v tom velkou naději. A zburcuje starší a ti přijdou večer se za Janka modlit.
Napíše mi Hanka, že si klidně vezme děti na nějakou dobu k sobě, kdyby Maťo nějak nestíhal a pak napíše Jankovi sms, která ho neuvěřitelně povzbudí, o tom, že Bůh je s ním.
Napíše mi Jiřinka, která zburcovala mládežníky, že se všichni z mládeže večer sejdou a budou se za něj modlit a vytvoří modlitební a postní řetěz.
Zavolá mi Silva, že na mě myslí a modlí se ona i její děti.
A samozřejmě rodina. Jenže ti sami mají co dělat, aby to zvládli.
Každá sms, která mi přijde je pro mě velká podpora. Je mi to fuk, jestli mi lidé píšou, že se modlí nebo jen na nás myslí. Moc děkuji všem za neuvěřitelnou podporu, která mi pomáhá se nezhroutit.
A jestli se takhle lidé starají, o co více se zajímá Bůh. Chci věřit v zázrak, chci ho zažít. Moje víra je mnohem menší než hořčičné zrno, ale moje touha je větší než jakákoliv hora na zemi. Mám touhu nejen po zázraku, ale mám touhu i věřit v zázraky. Třeba tak troufalý, že Bůh Janka dneska večer uzdraví a my dojedem do Prahy, kde se sice budou divit, ale pošlou nás zpátky.
úterý 14. září 2010
Ten nádor má hnusný název : osteogenní sarkom a je hnusný a zákeřný.
Ročně ho diagnostikují cca 900 lidem a třetina z nich na něj zemře.
Vyrostl Jankovi na stehenní kosti a oni mu jí musí odříznout i s kolenem a dají mu místo toho kovovou kost. A i tak je 20% šance, že to nepřežije. Držím se toho vyššího čísla, což je 80% úspěšnost. Hraje pro nás, že jsme snad přišli včas, nicméně je mi z toho strašně smutno. Mám hrozný strach, přestože vím, že na to nejsme sami. Spoustu lidí se za nás modlí, vím, že Bůh o tom všem ví, že se nic neděje bez příčiny, ale stejně je to strašně těžké.
Být statečná před Jankem, před dětmi, před lidmi okolo a přitom se mi chce pořád brečet.
Všichni jsou úžasní, myslí na nás, modlí se za nás.........................
Ročně ho diagnostikují cca 900 lidem a třetina z nich na něj zemře.
Vyrostl Jankovi na stehenní kosti a oni mu jí musí odříznout i s kolenem a dají mu místo toho kovovou kost. A i tak je 20% šance, že to nepřežije. Držím se toho vyššího čísla, což je 80% úspěšnost. Hraje pro nás, že jsme snad přišli včas, nicméně je mi z toho strašně smutno. Mám hrozný strach, přestože vím, že na to nejsme sami. Spoustu lidí se za nás modlí, vím, že Bůh o tom všem ví, že se nic neděje bez příčiny, ale stejně je to strašně těžké.
Být statečná před Jankem, před dětmi, před lidmi okolo a přitom se mi chce pořád brečet.
Všichni jsou úžasní, myslí na nás, modlí se za nás.........................
pondělí 13. září 2010
Tak jsem si myslela, jak je zánět kosti šílená nemoc. Dneska mi paní doktorka v nemocnici nabídla další možnost. Nádor na kosti. Ten zánět pak nezní tak moc zle. Zánět se lečí min. 6 týdnů antibiotiky a pak asi nějakou dobu rekonvalescence, s nádorem by nás okamžitě převezli do Prahy na Bulovku a tam by se vidělo co dál, ale asi nejspíš operace.
Byli jsme s Jankem odpoledne v Karviné na magnetické rezonanci, která spor "zánět versus nádor" snad definitivně rozsekne a zítra ráno se dozvíme výsledek. V první chvíli jsem se málem vyvrátila, chtělo se mi zase brečet. Tahle Jankova nemoc mě totálně cvičí v mém zvládání emocí. Kvůli němu se tvářím jakože to je v pohodě a že to se nějak vyřeší..... Ale panika mě stejně dostala. Představy, jak budu někde s Jankem v Praze, Maťo sám doma s dětmi i s prací. Kde budu v Praze spát a co tam budu celé dny dělat?
Pak jsem si řekla, že nebudu plašit. Jsme v Božích rukou a ať to bude jakkoliv, Bůh v tom bude s námi a má vše pod kontrolou. Samozřejmě jsem zalarmovala na koho jsem si vzpomněla, aby se modlil za tu hezčí alternativu a samozřejmě s ní počítám víc, ale chci spoléhat na Boha, on ví, co je pro nás lepší
Myslela jsem taky na to, jak bych se zachovala, kdyby nám třeba sdělili diagnózu, která by mohla být smrtelná nebo neléčitelná. Kolik takových lidí je a musí se s tím vyrovnat. Jankova noha půjde pravděpodobně vyléčit hlavně proto, že jsme přišli relativně včas. Tahle myšlenka mi pomohla se na celou záležitost dívat pozitivně. Janek neumře a to je nejdůležitější. Vím, že to zní ve stylu: "když nejde o život, jde vlastně o hovno" a samozřejmě uděláme s Matěm všechno, aby byl v pořádku a mohl žít svůj život naplno, ale na druhou stranu nechci hysterčit, když by to mohlo být třeba ještě horší.
A třeba ještě hysterická budu, ale doufám, že až na to bude ten pravý čas.
Tak tenhle luxusní statečný postoj mi vydržel asi hodinu, než jsem si na netu přečetla příznaky nádoru a mám pocit, že je Janek všechny splňuje. A ještě horší jsou prognózy, protože z toho, co jsem si přečetla už o život jde.
Byli jsme s Jankem odpoledne v Karviné na magnetické rezonanci, která spor "zánět versus nádor" snad definitivně rozsekne a zítra ráno se dozvíme výsledek. V první chvíli jsem se málem vyvrátila, chtělo se mi zase brečet. Tahle Jankova nemoc mě totálně cvičí v mém zvládání emocí. Kvůli němu se tvářím jakože to je v pohodě a že to se nějak vyřeší..... Ale panika mě stejně dostala. Představy, jak budu někde s Jankem v Praze, Maťo sám doma s dětmi i s prací. Kde budu v Praze spát a co tam budu celé dny dělat?
Pak jsem si řekla, že nebudu plašit. Jsme v Božích rukou a ať to bude jakkoliv, Bůh v tom bude s námi a má vše pod kontrolou. Samozřejmě jsem zalarmovala na koho jsem si vzpomněla, aby se modlil za tu hezčí alternativu a samozřejmě s ní počítám víc, ale chci spoléhat na Boha, on ví, co je pro nás lepší
Myslela jsem taky na to, jak bych se zachovala, kdyby nám třeba sdělili diagnózu, která by mohla být smrtelná nebo neléčitelná. Kolik takových lidí je a musí se s tím vyrovnat. Jankova noha půjde pravděpodobně vyléčit hlavně proto, že jsme přišli relativně včas. Tahle myšlenka mi pomohla se na celou záležitost dívat pozitivně. Janek neumře a to je nejdůležitější. Vím, že to zní ve stylu: "když nejde o život, jde vlastně o hovno" a samozřejmě uděláme s Matěm všechno, aby byl v pořádku a mohl žít svůj život naplno, ale na druhou stranu nechci hysterčit, když by to mohlo být třeba ještě horší.
A třeba ještě hysterická budu, ale doufám, že až na to bude ten pravý čas.
Tak tenhle luxusní statečný postoj mi vydržel asi hodinu, než jsem si na netu přečetla příznaky nádoru a mám pocit, že je Janek všechny splňuje. A ještě horší jsou prognózy, protože z toho, co jsem si přečetla už o život jde.
neděle 12. září 2010
Málem jsem brečela u ortopeda, pak jsem se rozbrečela policajtům, když mi dávali pokutu, brečela jsem v obchodě, když jsme kupovali pyžamo do nemocnice, neudržela jsem se, když mě doktor v nemocnici podruhé zdupal za to, že jsme přišli v pátek večer s takovou diagnózou........... Pak už jsem teda nebrečela, pak už jsem byla jen vyčerpaná a relativně spokojená, že s Jankem začali něco podnikat.
A moje tělo ale klasicky zareagovalo na stres, zablokovalo mi záda. Takže abych toho neměla málo, tak jsem se od soboty rána ještě nemohla moc hýbat. Nejhorší je, že na bolest v zádech způsobenou ze stresu, nezabírají klasické léky. Měla jsem jich v sobě dost, ale stejně jakoby nic. Myslela jsem, že v sobotu to bude to nejhorší, ale v neděli ráno jsem se nezvedla už vůbec. V sobotu odpoledne jsem měla domluvené rande s mojí kamarádkou, co jsme spolu bydleli na privátě v Bechyni a neviděly jsme se 8 let. Scuka jsme si dali v Ikea, což je pro ženy asi nejsnadnější orientační bod v Ově. No a zatímco jsme popíjeli kafíčko, tak se mému Jáchymovi podařilo rozbít skleněná dóza a ještě si při tom pořezat prsty. Klárku bolí v krku a rozjela se jí parádní rýma a Barča ve čtvrtek uklouzla venku tak, že dneska první den nekulhá. Prostě rodinka jak má být. Ještěže je Maťo v pohodě. :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)