Takže definitivní rozhodnutí padlo.
Ewingův sarkom, skoro to stejné jako osteosarkom. Jen se může kdykoliv vrátit, metastázuje kromě plic také do kostní dřeně a kostí a léčba je mnohem delší a náročnější. Paní doktorka na nás vychrlila spoustu informací o tom, co se bude dít a jak to bude náročné a co všechno budeme muset podstoupit.... Janek nesmí chodit do školy, musíme mu domluvit individuální výuku, musíme mu předělat pokoj, aby se tam maximálně dobře uklízelo a koupit mu novou postel, protože to bude jeho nejbližší přítel pro nastávající rok. Pokud bude všechno v pořádku a on nedostane horečku, infekci, afty...... a asi dalších milion komplikací, měli bychom jezdit vždycky na několik dní jet do Brna, tak mu dají dávku chemoterapie a pokud bude v pořádku, pojedeme domů. Pak by měl mít cca dva týdny na zotavení a pak další kolo, celkem 6. Každý den mu musím vařit čerstvé jídlo, nesmí sníst nic, co není čerstvě otevřeno, nic, kde je něco žívého....seznam na 2 strany. Kontroly katetru a odběry krve, v případě, že cokoliv nebude v pořádku, okamžitě do nemonice. To znamená mít v pořádku auto a neustále na benzín. Pokud léčba bude úspěšná, tak mu odooperujou ten zbytek nádoru, pokud nebude moc zasaženo koleno, tak jen kost a pokud bude, tak amputace celé nohy. A pak dalších 8 měsíců chema.

13

Taky trochu toho pozitivního.
Včera jsme s Matěm "oslavili" 13 let spolu jako manželé. Skoro bychom to zazdili, kdyby nám to známí nepřipomněli gratulací přes sms. V rámci aktuálních událostí jsme to nijak neřešili, ale když jsme hodnotili ty roky spolu, shodli jsme se, že:
- se milujeme 13x více, než když jsme se brali
- je nám spolu 13x líp, než když jsme se brali
- líbím se svému muži víc, než na začátku, přestože mám o několikrát 13 kg více, než když jsme se brali
- jsme spolu šťastní, i přestože jsme vzhledem nemoci Janka nešťastní
...................
Nechci tady nijak vystavovat náš vztah, někdy je to těžké i po těch letech, ale jsem neskonale šťastná, že jsem si Maťa tenkrát vzala a vydrželi jsme to spolu. Že přestože na něj v posledních dnech křičím, i když za nic nemůže, tak to mám dovoleno, protože on ví, že si potřebuju ulevit a jinde to teď nejde. Teď mnohem více prožívám, že je moje opora a můžem spolu jen tak sedět a brečet, protože pro něj je tahle situace stejně náročná, jako pro mě.
Stálo to za to. Všechny ty roky, kdy jsme náš vztah budovali a někdy to chtěli možná i vzdát (ale těchto chvil bylo moc málo), tak to stálo za to. A já jsem vděčná Bohu, že nám k tomu dal sílu a mě pokoru a jemu moudrost a trpělivost, protože víme oba, že bez Něj bychom to nedali. Byly chvíle, kdy jediné, co nás drželo spolu, bylo vědomí, že Bůh má pro nás lepší věci, než jaké si děláme my navzájem, když jsme na sebe vzteklí a kolikrát naše hádka skončila jen proto, že jsme si uvědomili, že Bůh asi moc nejásá nad tím, jak se k sobě chováme.
Lidé říkají, že Bůh není spravedlivý. Souhlasím s tím. Já si ničím nezasloužila mého muže, mé děti, mou církev, mou rodinu..... Všechno tohle je od Boha velký dar pro mě, která věci spíš jen komplikovala a dělala podle sebe. Přesto mě Bůh stále miluje a dává mi dobré věci. Ty nejlepší.

V pátek 24. 9. Jsme ho převezli z Bulovky na Motol na onkologické oddělení.  Zkoušela jsem se tam domluvit, jestli by nám ho na víkend nepustili domů, když stejně nejsou ještě výsledky biopsie, jenomže paní doktorce připadá ten nádor moc velký, tak to zamítla, což se ukázalo nakonec jako dobré, protože Janka ta cesta přes Prahu hrozně vyčerpala a večer mu vyskočila teplota na 39,2°C. Je hodně unavený a zase zhubnul další 3 kg, což už je celkem asi 16 kg. Ačkoliv je to oddělení naprosto luxusní a moderní a sestřičky i doktoři tam jsou hodní, ochotní a nespěchají, ale snaží se komunikovat, tak když jsme viděli všechny ty děti bez vlasů s kapačkama….. Znovu na mě padla depka z toho, co musí Janek všechno absolvovat. A děsím se chvíle, kdy mu budu muset ty jeho vlasy ostříhat, přestože mu zase narostou. Nechápu, jak můžou rodiče, kteří nemají oporu v Bohu, tohle zvládnout. Já sama mám co dělat a to vím, že Janek neumře. Když po mě chtěla paní doktorka podpis, že souhlasím s transfúzí krve, odběrem kostní dřeně, odběrem mozkomíšního moku….tak jsem se jí tam rozbrečela, přestože většinu z toho mu dělat asi ani nebudou. Ty děti tam se nechovají jako nemocné, baví se tam spolu, berou to asi tak jak to je, že se snaží uzdravit. A je fakt, že to prostředí taky hodně pomáhá, Janek byl úplně nadšený z toho, jak jsou postele pohodlné a povlečení hlaďoučké. I taková hloupost může někomu udělat líp, přestože ho nevyléčí.
O to horší byl příjezd domů. Jak jsem odjela, tak jsem tam přijela. Prádlo, co jsem v pondělí posbírala z balkonu, tak tam ještě leželo, stůl v kuchyni měl stejné šmouhy, jen nádobí ve dřezu přibylo. Vrátila jsem se totálně vyčerpaná a těšila jsem se na děti, které spaly u mamky, takže jsem je ani neviděla. Místo toho jsem se v sobotu vzbudila, děti i Maťo pryč a bordel jak v tanku. Jeli do Hradiště, abych měla klid. Na co? Na úklid? Úplně to ve mě vře. Pro mě to v Praze nejsou prázdniny, abych dojela domů a nastoupila další šichtu. V noci jsem skoro nespala,protože jsem se dusila v péřových peřinách, každý den jsem 2 hod cestovala za Jankem a zpátky a neustále se ovládat a být před ním pozitivní, taky není snadné. V pátek cesta z Bulovky na Motol a pak další vyšetření a bloudění po  nemocnici, cesta na vlak a pak vlakem ve stoje 4 hod domů. Nejsem superžena, abych se usmála a fungovala dál.
Fuj, Nechci si stěžovat. Potřebuju to ze sebe dostat, aby až se všichni vrátí do uklizeného bytu jsem byla v klidu a mohla s nimi probrat, že tak jak já podporuju Janka v jeho nemoci, tak oni musí podporavat mě, abych na to měla energii. Naše rodina je teď rozdělená a přesto musí fungovat všechno dál a ne čekat až to skončí a pak to dáme do pořádku. Tohle jsem si zažila s maturou, kdy jsme jeli na úsporný režim, protože nebyl nikdo, kdo by korigoval. Ale já v téhle rodině nejsem jediný kapitán a je třeba napnout plachty a dál jet směrem, kterým máme jet, a ne vyhodit kotvu a čekat, že to nějak dopadne.
Třeba můj příští příspěvek bude více pozitivní.

Poprvé ve svém životě mám pocit, že od Boha dostávám něco, co si absolutně nezasloužím. Vím, že Bůh je milostivý a miluje nás a dává nám věci, na které nemáme ve své hříšnosti šanci dosáhnout, ale celá ta akce s Jankem, jakkoliv je náročná a bolestivá, mě dostává. Dneska jsem si četla vzkazy, které Jankovi píšou lidé na stránkách našeho sboru. Je to neuvěřitelné, že jedna taková nemoc vyvolá tolik reakcí a akcí. Vždyť Janek není jediný pacient s touto diagnózou a jsou děti s mnohem těžšími nemocemi. Přesto se Bůh tolik slitoval, že kvůli mému synovi, který navíc ani s Bohem nežil a svůj život mu neodevzdal, vyburcoval svoji církev k modlitbám a boji za jeho život a zdraví. Pamatuju si, jak jsem četla svědectví od Mirky Cáskové ohledně jejich domu a říkala jsem si, jak je to škoda, že Bůh takhle nejedná v našich životech. Placatíme se tady a někdy jsem měla pocit, že ten život je jen o tom "nějak to proklepat", ačkoliv jsem to nikdy tak nechtěla. Obrátila jsem se v 15ti letech s tím, že budu jednou žena misionáře a můj život bude o plném nasazení pro Boha. Jenže nějak jsem z té své představy za těch 20 let uhla. Během těch let jsem si říkala, že to byla asi jen moje nějaká představa, ale přesto jsem měla stále touhu sloužit a v rámci možností mých čtyř dětí a pracovního nasazení mého muže jsem to dělala. Ale celou tu dobu jsem měla pocit, že to není ono. Teď naopak prožívám Boží přítomnost a milost v takové míře, jak nikdy předtím a přestože ...............někdy to dopíšu, teď jsem groggy

Tak pokračujeme v našem "příběhu":
Janka jsme odvezli ve čtvrtek do Prahy na Bulovku. Poslala nás tam doktorka z Ortopedie v Orlové s tím, že je to to nejlepší v ČR. Měli jsme tam být mezi 8-9 hod,  takže jsme vyjeli v noci/nad ránem. Byla jsem teda nervózní, útroby jsem měla stažené, že jsem ani usnout nemohla. Dojeli jsme tam přesně v 8, což byl skoro zázrak, protože naše navigace si spletla fakultní nemocnici a výzkumným ústavem. Musím říct, že teda zvenku ta nemocnice vypadá tak, jak američtí filmaři prezentují ve svých filmech Českou republiku. Oprýskaná, zastaralá, nedostatek prostoru na všechno. Představa, že tady operovali prezidenta? Sestry na přijmu studené jako psí čumák, doktor - kapacita vypadal, že s ním musí být super pařba někde v lese u táboráku. Nicméně mě jeho studený přístup k celému problému docela uklidnil. Nabídl nám dokonce o něco přijatelnější verzi, kdy by nemuselo dojít na chemoterapii a jen mu vezmou kost, ale ještě pořád nezamítl verzi mnohem horší, kdy procento přežití je jen 40-60%. V pondělí jde na operaci, kdy mu vezmou vzorek kosti a z toho určí o jak moc agresivní nádor jde.
Tohle jsou fakta. Emoce, to už je jiné. Asi není nic horšího pro matku vidět, jak její dítě trpí, ona mu nemůže nijak pomoct a ani neví, jestli mu může pomoct někdo jiný. Janek je neuvěřitelně statečný. Projevuje se u něj ta jeho nezdolná vnitřní síla, která nás tolik let dostávala do vývrtky při jeho výchově. Teď jsem za ní vděčná. Má samozřejmě strach, neví, co se bude dít.............. A ví, že může umřít, ale věří, že ho Bůh zachrání. A já věřím, že ho zachrání i v případě, že se prokáže ta horší varianta. Lidé mi od středy píšou sms a volají, rozjeli modlitební řetěz za Janka na stránkách našeho sboru. Měla jsem obavy, že nebudu cítit tu přímou Boží podporu, jeho zájem. Ale to, jak lidé ze sboru reagují na celou situaci a jak si je Bůh používá, tím, že mi píšou, že se modlí a že jim dal pro Janka takové a takové slovo.... Nikdy jsem necítila tak moc Boží zájem a pomoc jako skrze tohle. Lidé mi píšou verše z bible, které mě utvrzují v tom, že Bůh Janka zachrání. A i když to bude hrozně náročné a pro něj bolestivé, tak s Boží pomocí to zvládne.
Je jedna paní, která má dceru se stejným problémem a nabízí svoje poznatky a podporu, píšou mi kamarádky a maminky z Majáčku... to jsou taky věci, které mi taky moc pomáhají.
Na druhou stranu si hrozně moc užívám ten čas s ním. To, že spolu mluvíme, drží mě za ruku, opírá se o mě. Vím, že je to poslední takový čas s ním, protože v jeho věku jsou už normální úplně jiné projevy k rodičům než to, že nás potřebuje. A jakmile bude tohle za ním, budeme dobří už jen k tomu, abychom vysolili kapesné a hlavně se neptali kde a s kým bude. A tak to má být. A na to se těším.

Nikdy mi nedocházelo, jak moc může člověka v těžkých chvílích potěšit a podpořit to, že někdo napíše sms nebo mejla, že na nás myslí anebo se modlí.
Dneska od rána, hned, co jsem otevřela oči, tak brečím. Zoufalstvím a strachem. Já vlastně ani moc nevím, jak mám popsat svoje pocity.
Jedu autem a tam mi hraje písnička, kde nějaký určitě šťastný křesťan z Ameriky zpívá o tom, že "our God saves". Měla jsem pocit, že ta písnička hraje strašně dlouho a pořád dokola ten stejný refrén, než mi došlo, o čem ten refrén opravdu je.
 Volá mi Soňa, že zalarmovala bráchu v Praze, který tam zná spoustu vlivných lidí a on pozjišťoval info o oddělení, kam s Jankem jedeme, že je to to nejlepší, co v ČR je.
Volá mi Ája, že pozjišťovala nějaké informace o tom, kde bych mohla v Praze bydlet a k tomu mi říká, že se jí zdál sen o tom, jak s Jankem paří na diskotéce a pak z ní mezi řečí vypadne, že přece je bibli napsáno, že na nás Bůh nenaloží zkoušku nad naše síly.
Jdu do banky podat nějaké papíry kvůli práce a cestou zpátky potkám Veri, která jede náhodou kolem a můžeme spolu chvíli mluvit a plakat spolu.
Volá mi pastor, že už na nás dlouho myslí a to, co se děje s Jankem mu do celé věci okolo nás s Matěm zapadá a vidí v tom velkou naději. A zburcuje starší a ti přijdou večer se za Janka modlit.
Napíše mi Hanka, že si klidně vezme děti na nějakou dobu k sobě, kdyby Maťo nějak nestíhal a pak napíše Jankovi sms, která ho neuvěřitelně povzbudí, o tom, že Bůh je s ním.
Napíše mi Jiřinka, která zburcovala mládežníky, že se všichni z mládeže večer sejdou a budou se za něj modlit a vytvoří modlitební a postní řetěz.
Zavolá mi Silva, že na mě myslí a modlí se ona i její děti.
A samozřejmě rodina. Jenže ti sami mají co dělat, aby to zvládli.
Každá sms, která mi přijde je pro mě velká podpora. Je mi to fuk, jestli mi lidé píšou, že se modlí nebo jen na nás myslí. Moc děkuji všem za neuvěřitelnou podporu, která mi pomáhá se nezhroutit.
A jestli se takhle lidé starají, o co více se zajímá Bůh. Chci věřit v zázrak, chci ho zažít. Moje víra je mnohem menší než hořčičné zrno, ale moje touha je větší než jakákoliv hora na zemi. Mám touhu nejen po zázraku, ale mám touhu i věřit v zázraky. Třeba tak troufalý, že Bůh Janka dneska večer uzdraví a my dojedem do Prahy, kde se sice budou divit, ale pošlou nás zpátky.

Ten nádor má hnusný název : osteogenní sarkom a je hnusný a zákeřný.
Ročně ho diagnostikují cca 900 lidem a třetina z nich na něj zemře.
Vyrostl Jankovi na stehenní kosti a oni mu jí musí odříznout i s kolenem a dají mu místo toho kovovou kost. A i tak je 20% šance, že to nepřežije. Držím se toho vyššího čísla, což je 80% úspěšnost. Hraje pro nás, že jsme snad přišli včas, nicméně je mi z toho strašně smutno. Mám hrozný strach, přestože vím, že na to nejsme sami. Spoustu lidí se za nás modlí, vím, že Bůh o tom všem ví, že se nic neděje bez příčiny, ale stejně je to strašně těžké.
Být statečná před Jankem, před dětmi, před lidmi okolo a přitom se mi chce pořád brečet.
Všichni jsou úžasní, myslí na nás, modlí se za nás.........................

Tak jsem si myslela, jak je zánět kosti šílená nemoc. Dneska mi paní doktorka v nemocnici nabídla další možnost. Nádor na kosti. Ten zánět pak nezní tak moc zle. Zánět se lečí min. 6 týdnů antibiotiky a pak asi nějakou dobu rekonvalescence, s nádorem by nás okamžitě převezli do Prahy na Bulovku a tam by se vidělo co dál, ale asi nejspíš operace.
Byli jsme s Jankem odpoledne v Karviné na magnetické rezonanci, která spor "zánět versus nádor" snad definitivně rozsekne a zítra ráno se dozvíme výsledek. V první chvíli jsem se málem vyvrátila, chtělo se mi zase brečet. Tahle Jankova nemoc mě totálně cvičí v mém zvládání emocí. Kvůli němu se tvářím jakože to je v pohodě a že to se nějak vyřeší..... Ale panika mě stejně dostala. Představy, jak budu někde s Jankem v Praze, Maťo sám doma s dětmi i s prací. Kde budu v Praze spát a co tam budu celé dny dělat?
Pak jsem si řekla, že nebudu plašit. Jsme v Božích rukou a ať to bude jakkoliv, Bůh v tom bude s námi a má vše pod kontrolou. Samozřejmě jsem zalarmovala na koho jsem si vzpomněla, aby se modlil za tu hezčí alternativu a samozřejmě s ní počítám víc, ale chci spoléhat na Boha, on ví, co je pro nás lepší
Myslela jsem taky na to, jak bych se zachovala, kdyby nám třeba sdělili diagnózu, která by mohla být smrtelná nebo neléčitelná. Kolik takových lidí je a musí se s tím vyrovnat. Jankova noha půjde pravděpodobně vyléčit hlavně proto, že jsme přišli relativně včas. Tahle myšlenka mi pomohla se na celou záležitost dívat pozitivně. Janek neumře a to je nejdůležitější. Vím, že to zní ve stylu: "když nejde o život, jde vlastně o hovno" a samozřejmě uděláme s Matěm všechno, aby byl v pořádku a mohl žít svůj život naplno, ale na druhou stranu nechci hysterčit, když by to mohlo být třeba ještě horší.
A třeba ještě hysterická budu, ale doufám, že až na to bude ten pravý čas.


Tak tenhle luxusní statečný postoj mi vydržel asi hodinu, než jsem si na netu přečetla příznaky nádoru a mám pocit, že je Janek všechny splňuje. A ještě horší jsou prognózy, protože z toho, co jsem si přečetla už o život jde.

Tak jsem totálně hysterická matka. Akce s Jankovou nohou mě v tom opět utvrdila.
Málem jsem brečela u ortopeda, pak jsem se rozbrečela policajtům, když mi dávali pokutu, brečela jsem v obchodě, když jsme kupovali pyžamo do nemocnice, neudržela jsem se, když mě doktor v nemocnici podruhé zdupal za to, že jsme přišli v pátek večer s takovou diagnózou........... Pak už jsem teda nebrečela, pak už jsem byla jen vyčerpaná a relativně spokojená, že s Jankem začali něco podnikat.

A moje tělo ale klasicky zareagovalo na stres, zablokovalo mi záda. Takže abych toho neměla málo, tak jsem se od soboty rána ještě nemohla moc hýbat. Nejhorší je, že na bolest v zádech způsobenou ze stresu, nezabírají klasické léky. Měla jsem jich v sobě dost, ale stejně jakoby nic. Myslela jsem, že v sobotu to bude to nejhorší, ale v neděli ráno jsem se nezvedla už vůbec. V sobotu odpoledne jsem měla domluvené rande s mojí kamarádkou, co jsme spolu bydleli na privátě v Bechyni a neviděly jsme se 8 let. Scuka jsme si dali v Ikea, což je pro ženy asi nejsnadnější orientační bod v Ově. No a zatímco jsme popíjeli kafíčko, tak se mému Jáchymovi podařilo rozbít skleněná dóza a ještě si při tom pořezat prsty. Klárku bolí v krku a rozjela se jí parádní rýma a Barča ve čtvrtek uklouzla venku tak, že dneska první den nekulhá. Prostě rodinka jak má být. Ještěže je Maťo v pohodě. :-)

Šílený den.
Janka pořád bolí noha, co si "zranil" o prázdninách, v podstatě nikdo přesně neví, jak. Byli jsme na chirugii v Havířově, kde nám řekli, že je to v pořádku a pak to chvílema bolelo a pak přestalo a tak pořád dokola kola la la. Bylo mu už docela dobře, tak šel na den horníků, kde si podle jeho slov super zapařil a zapařil tak super, že z toho lehnul v teplotách a s bolestí ve stehně. Samozřejmě přes víkend se nikde nic nevyřeší. Tak jsme šli v pondělí ráno k dětské doktorce, která mu vzala krev s tím, že teplota a bolest ve stehně spolu nemusí souviset a poslala nás domů s tím, že máme ledovat a jíst brufen, vitamin C a B-komplex.
Ve čtvrtek byly výsledky, kdy teda neprokázaly to, co paní doktorka doufala a odkázala nás k ortopedovi, který ordinoval až v pátek odpoledne. Janek vypadal, že se všechno zlepšuje, přesto v pátek v poledne mi to nedalo a po krátké poradě s kamarádkou jsem jela do Ostravy do fakultky, aby někdo udělal Jankovi sono té nohy. Nic. Vyhodili nás, že máme jít na ortopedii. Docela mě to sebralo, ale říkala jsem si, že se nedám a odpo snad ortoped pomůže. Jenže, už cestou z Ovy začala Jankovi stoupat teplota a bolet noha. Dojeli jsme k ortopedovi, který je teda podle mých zkušeností super a má pěknou ordinaci u sebe v baráku, nicméně nemá vyřešena parkovací místa. Vyhodila jsem Janka u doktora a hledala vhodné místo pro naše big vito. Našla jsem ho hezky na rozcestí, ze všech stran se dalo projet a spokojeně jsem odešla do čekárny. Asi po hodině, kdy už se Janek docela kroutil bolestí a třepal zimnicí, jsme přišli konečně na řadu. Pan ortoped po prvním sáhnutí na nohu skoro vyděšeně prohlásil, že to vypadá na zánět kostní dřeně a musíme okamžitě do nemocnice. Tak to mě vyděsilo. Musela jsem se šíleně držet abych se tam nerozbrečela, říkala jsem si, že musím přece zachovat klid kvůli Jankovi, že ho nesmím děsit.............. Děckám naštěstí ne vždy dochází závažnost situace nebo mu bylo tak špatně, že se tvářil v pohodě. Musím uznat,  že je Janek teda dost statečný a nedělá zbytečné scény. Umí zatnout zuby, takže když už opravdu projeví bolest nebo si postěžuje, je mi jasné, že je to vážné. Takže jsme si nechali vypsat všechny papíry k hospitalizaci a já letěla k autu. Ouha. Na autě botička!!!!!!!!!!!! To už jsem se neudržela a rozbrečela se. Nikdy jsem botu nedostala a zrovna v takové situaci... Okamžitě jsem tam volala, kde paní na telefonu věděla, kdo volá a že posílá okamžitě auto. Ani jsem s příslušníkama nesmlouvala, vysolila 3 kilka, hlavně ať je to co nejrychleji, jen jsem se ohradila proti nařčení, že tam stávám s tímto autem často.
Doma jsme zjistili, že Janek nemá slušné pyžamo, papuče, nemá župan.... A taky jsem zjistila, že nemá trenky, na kterých by nebyla díra. Už u ortopeda měl trenky takové, že jsem se styděla a i on si dokonce všimnul,  že byly děravé. Tak jakože se do té nemocnice převlíkne. Jenže on si vzal sice čisté trenýrky, ale zase s dírou ve předu.
Nakoupili jsme věci v tesku a vyrazili do Orlové. Sestra na přijmu si Janka našla podle rodného čísla, ale už ji nenapadlo si zkontrolovat, jestli sedí ostatní informace. Takže když konečně přišel doktor, tak se divil, že tam nemá Jana Pawlase, ale Jana Petrželku. Než mi došlo, že se Janek narodil v Karviné a původně jako Pawlas, tak už byl doktor vytočený a docela mě setřel, že jsem mohla říct rovnou, že se mu změnilo jméno, že to sestra nemohla tušit a my se tu dohadujeme o kravinách. Pak mě zdupal za to, proč s takovou diagnózou jdeme do nemocnice v pátek po 17.hod, kdy tam nikoho nemá a nemůže udělat vyšetření, co potřebuje. Oj, to mi dalo zabrat, abych se buď nerozbrečela, nebo po něm nezačala řvát, že je kretén. Vypotila jsem jen ze sebe otázku, jestli teda v Ostravě ti doktoři, které on tam v pátek večer nemá, třeba jsou, že bych teda jela raději s Jankem tam, protože podle pana ortopeda je to vážné a je potřeba začít okamžitě s dalším vyšetřením a léčbou. Pan doktor se zarazil a řekl, že zmíněné doktory má na telefonu, kdyby bylo třeba a že Janka vyšetří a tu léčbu nasadí. Posadili ho do kolečkového křesla a šli jsme znovu na rentgen.
Pak nás zavezli na pokoj, vzali Jankovi krev na další testy a vyptali se na všechny možné informace. Nakonec přišel pan doktor Nepříjemný, už příjemný, ukázal mi na rentgenu že tam opravdu asi nějaký zánět je, nechal si vysvětlit proč jsme přišli v pátek večer a omluvil se, že nás tak za to zprdnul.
Vypadá to, že si Janek užije min 10 dni antibiotika do žil a pak ještě nějakou dobu v tabletách, projde si spoustu vyšetření, ale snad to bude dobré. Snad jsme to chytli včas.
Já jsem teda totálně vyčerpaná a zničená.
Jo a samozřejmě, aby nebylo komplikací málo, tak jsem měla na odpo domluvené koníky, na které se holky děsně těšily, protože poprvé s námi nebyly. Ještěže je Jindra tak pružná a ochotná a holky i Jáchyma mi vzala, takže o nic nepřišli. Má moje velké díky.

Včera jsem po 18 letech seděla znovu na koni. Živém, opravdovém. Bylo to báječné a náročné. Vzala jsem sebou Jáchyma, který se celou vyjížďku tvářil, že se strašně nudí. Cestou domů ale prohlásil, že na tohle si bude šetřit, aby mohl chodit jezdit.
No a já se taky zamilovala. Do atmosféry, do paní, která chce dělat terapie pro postižené děti, do vůně přírody daleko od města, plán agroturistiky se opět ozval ve své plné kráse.....
Když jsem naskakovala na kobylku, která mě dostala na starost, řešila jsem s paní, jestli moje kila nebudou moc problém. "Mám být upřímná? Příjemné to té kobyle nebude, ale třeba to bude pro vás motivace zhubnout". Uf, trochu až moc upřímné a až moc pravdivé. Když jsem poslouchala, jak koníček do kopce funí a jak se nám družina vzdaluje, bylo mi to líto. Kobylka byla statečná a já ji celou dobu chválila a poplácávala, ale asi jsem jí to neulehčila. Nevím, jak to zvládnu v praxi, ale je fakt, že mám v plánu zpolovičnět večeře a další jízdu si dopřeju, až dám nějaké to kilo dolů. A pomyšlení na funící kobylku je motivující, víc než jsem si myslela. Doufám, že hodně brzy i ostatní děti budou moct okusit to co včera Jáchym a zamilují se stejně jako my.

Připadám si jako matka na mateřské. Nechodím oficiálně do práce, jsem více doma a odpoledne trávím s dětmi. Takové trochu "dežaví" (já vím, jak se to píše, jen se mi to líbí foneticky napsané).

Těšila jsem se celé prázdniny, jak začnou děti chodit do školy, že budu mít klid dopoledne na věci, které vyžadují mou pozornost........Ejhle. Janek samozřejmě jako skoro pokaždé tráví začátek školního roku nějakou nemocí či úrazem. Vypadá to letos na obojí. Takže musí být doma v klidu. Nečekala jsem, že 14leté dítě bude stejně náročné ukočírovat do klidu jako 4leté. "A mamí, můžu se jít koupat?" "A mamíííí, co kdybych ti zašel s košem a koupil si přitom kofolu?" "A mamí, v ten pátek už se můžu domluvit s klukama, že bych šel ven?" "A jakože ven nemůžu, to znamená, že ani sedět na schodech v chodbě nemůžu? Já ven z domu nepůjdu." Pomoooooooooooooooooooooooooc.
Ještěže mám i nějaké vyřizování mimo dům, protože to bych zblba. Když měl teplotu, tak spal. Říkám si, jestli to nebylo lepší.

Na to, jaký je už "velký" a chce se chovat dospěle, tak ve chvíli, kdy mu nohou bodala bolest a horečka zatemňovala mysl, jsem se vrátila o několik let zpátky. Držela jsem to moje "dětátko" za ruku, modlili jsme se spolu, ať to není nic hrozného a neléčitelného a několik hodin si povídali o věcech, na které při běžném provozu není čas. Bylo to milé. Ale bylo toho už dost.

Doufám, že krevní testy dopadnou dobře a on bude moct v pondělí v klidu do školy.

Moje poznatky o pubertálních dětech:

1.) jsem stará a mám už život za sebou - Janek měl rozhovor s kámošema o konci světa. Jeden měl názor, že to bude v roce 2012, což bylo pro Janka nepředstavitelné a prý "z toho má skoro strach". Další kámoš prohlásil, že to bude tak za 30 let, což už bylo pro něj přijatelnější. Vedli jsme malou diskusi o tom, že když to má člověk srovnané s Bohem, je mu to celkem jedno, protože konec světa pro něj znamená jen to, že vlastně jde za Bohem do nebe. Horší je to pro ty, kteří nemají jistotu spasení. Zjistila jsem, že to není to, co ho trápí. Trápí ho to,  že si ještě nic neužil narozdíl ode mě. Mě to vlastně už může být jedno, kdežto on by přišel o strašně moc věcí. Lehce si pamatuju, že jsem kdysi měla podobný problém s dospělými.

2.) pokud řeknu o něčem, že se mi to líbí, automaticky se to puberťákovi líbit přestane - šli jsme kupovat kalhoty do školy. Janek si vybral snad ty nejlevnější v celém obchodě a asi i v celém areálu. Snažila jsem se mu vnutit jedny hezčí o něco dražší džíny. Chvíli o tom uvažoval, než jsem neuváženě prohlásila, že jsou přece super, že bych takové sama nosila, kdyby byly v mé velikosti. Sice v mé velikosti nebyly, nicméně Janek prohlásil, že v tom případě je rozhodně nechce.

3.) každá jiná matka je lepší než já - nadšeně mi vychvaloval kamarádovu maminku. Trochu mi to vadilo, než jsem zjistila, že jeho úžas je vyvolán tím, že zmíněná maminka vynadala (asi i docela nevybíravě) učitelkám v jeho škole, že si dovolily mít nějaké výhrady k chování jejího syna.

4.) všechno je špatně - Klárka má super období, kdy jí sice nepřipadám hrozná a zlá, a ještě pořád se mě ptá, jestli se jí hodí to triko k těm kalhotům. Nicméně, cokoliv po ní chci (a můžou to být i obyčejné běžné věci typu, je chladno, vezmi si ponožky, či nasnídej se dřív, než se převlečeš, nebo půjdeme do obchodu jakmile dopiju kafe a ne hned teď..........) je špatně. Zamračí se, či odsekne, ve většině případů obojí a ještě to doprovodí syknutím. Na moji otázku, co se děje se samozřejmě neděje nic, nic ji neštve, nikdo jí nic neudělal. Dovedete si představit, jak to asi vypadá, když se něco opravdu děje či jí něco štve.

Přesně si pamatuju, jak mi tyto situace popisovala kamarádka se starší dcerou. Tenkrát jsem měla děti malé a byla jsem přesvědčena, že je to čistě záležitost výchovy. Dneska se stejně jako moje kamarádka utěšuji tím, že to je puberta.
Je třeba mít takové drobné milníky v běžném životě. Jako jsou hormony během ovulace, kojení, těhotenství, teď mi k tomu přibyla puberta a jak to tak pozoruju, ještě si přibalím krizi středního věku. Vždycky je pak na co svádět naše "nedostatky" a úlety našich dětí. Vlastně nikdo za nic nemůže, ne? A ještě lepší k tomu je, když se najdou jiní lidé, kteří prožívají podobné věci. Jakože pro povzbuzení.
Další nové poznatky o pubeťácích dodám, jakmile k nim dojdu, či mě mé děti k nim dovedou.